Kazit děti je fuška

Jenže vychovávat je nuda, žejo.

Garíšek dorostl do toho nejzábavnějšího věku a s radostí se účastní mnou vymyšlených lumpáren.

Pravda, napráskat to rodičům dokázal ještě dřív, než se naučil mluvit (přišla mi jednoho dne od Sargo esemeska, jestli se mnou vážně chodí po zábradlí mostu), ale ti jsou tolerantní, a navíc mě hrozně baví ho oslovovat 'mrňavý zločinče', protože to srandovně zní, takže zvesela pokračujeme.

(Onehdy jsem pobaveně zjistila, že na to zábradlí umí i sám vylézt, a to ode mě nemá, já ho vysazuju. Sargoooo...?)

Po zábradlí chodíme k rybníku, kde se dají do vody úplně báječně házet kameny

Byla jsem u Garíška na návštěvě v úterý, když pršelo, a nějak mě chytila nostalgická. Protože déšť, žejo. Déšť je príma a dají se v něm provádět děsné zločiny, protože je dítě vybavené holínkama. Nekompromisně jsem tedy dítě vytáhla ven... a dál to začalo být obtížné.

Totiž:
"Garíšku, a když máš holínky, tak můžeš dupat do louží! A skákat do nich, aby co nejvíc cákaly!"
"Néé, do louží se nedupe."
"Ale v holínkách..."
"Řekl jsem - do louží se nedupe!"

Tak jsme šli házet kameny do rybníka, to je naše stálice. Protože se sbírají z hliněné cesty, byly pěkně od bláta, takže jsme se museli ještě dohodnout, že Garíškovi nemusím otírat ruce po každém hozeném kameni, ale dál už dobré.

Připravila jsem mu jich tam hromádku na betonový okraj, aby je mohl skopávat do potoka. Bavilo ho to do chvíle, než mu spolu s jedním kamenem odletěla i bota. Kdybyste ale viděli ten bezradný, rozpačitý výraz! Takže zatímco Garíšek balancoval na jedné noze (není mi moc jasné, jak to dokázal ustát) a trpělivě čekal, až mu ji donesu, já chytla hrozný záchvat smíchu.

No a pak nastala ta chvíle: jít se projít rybníkem! Dno klesá dostatečně pomalu, aby to šlo provést i v nizoučkých mrňaveckých holínkách, a po chvíli odhodlávání a přemlouvání ("néé, do rybníka se nedupe!") to zkusil. A jo, bylo to přesně takové terno, jaké jsem si myslela, že bude. Nadšený byl až do chvíle, kdy to trochu přehnal a do jedné boty mu nateklo horem.

Začátky byly rozpačité: Takhle?

Pak objevil cákací dupání na mělčině

("Dělám to správně?")

Pak objevil hloubku

A cákací dupání v hloubce

V závěru vycházky jsme ještě objevili báječný házecí klacek, a protože v celém parku kromě nás a tří běžců nikdo jiný nebyl, mohl ho házet z otočky (=nekontrolovatelně)!

Au...

A na závěr si i do té louže skočil.

:)

Jó, déšť.