Říčanská výzva: běžecký závod na 24 km

Pátek odpoledne:
"Ahoj, platí večer ta stěna?"
"Platí. A nechceš jít v sobotu běhat? Třeba na závod do Říčan?"
A já si myslela, že půjdeme o víkendu do kina... :)

Můj přístup k běhání je nevyhraněný. Baví mě běhat na pohodu po modřanských lesích, ale pořád si myslím, že běhat neumím, takže můj jediný opravdu běžecký závod byl zatím jarní pražský maraton.

(Po kterém jsem se zařekla, že maraton už nikdy, a i mně přijde divný, že už mám zaplacenou registraci na příští ročník.)

Každopádně jsem začala přemýšlet, jaký kratší, jednoduchý, terénní a rovinatý závod v přiměřeně chladném období bych si zaběhla, a vymyslela jsem si Brdský terénní půlmaraton, který je příští víkend.

Taková věc se musí brát zodpovědně. Přiměřené tréninky (do třiceti kilometrů, protože co kdybych zabloudila), pečlivé plánování předzávodního týdne, rozvažování stravy...

Takže jsem moc zvědavá na výsledky, protože na Říčanskou výzvu jsem se připravovala trochu jinak:

Že poběžím, jsem se rozhodla dvacet hodin před startem.
Večer předem jsme šli od osmi do jedenácti na stěnu, a protože se Martin zdržel v práci, vylezla jsem si nejprve tři cesty na roll-upech bez odpočinku (odpočívá se při jištění, žejo), pak jsem si vytáhla krásnou 7-, pak jsem na nejpřevislejší stěně v celé hale zkusila vybušit 6+ a nakonec jsem vytáhla ještě jinou 6+, abych Martinovi ukázala, jak na to.
A pak jsme šli na pivo.
Usínala jsem nějak po druhé a vzbudila se v sedm.
Snídaně, pravda, byla běžecká - těstoviny! Jenom to rajče k nim a přes litr čaje s mlékem se nestihly vstřebat tak, jak bych ráda.
A pak už odjezd do Říčan, zaregistrovat se a běžet.

Fotka ze značení pro ilustraci rozblácenosti cest
(fotka převzatá od organizátorů zde)

Byla jsem na to zvědavá, protože při trénincích přece jen většinou běhám kratší vzdálenosti, a navíc mě trochu vyděsil pohled na profil trati, na kterém jsem ani při nejlepší snaze nedokázala najít jedinou rovinu.

První dva kilometry jsem běžela v davu (startovalo 115 lidí) a věděla jsem, že bych měla zpomalit, jenže mě ostatní strhávali s sebou, takže jsem začátek přepálila. V kopci mi i tak ale skoro všichni utekli, a to i přesto, že do první občerstvovačky jsem do kopců nezpomalovala do chůze. (I když to teda hrozně lákalo.)

Pak jsem na trati osaměla.

Aha, neosaměla. Za mnou běžela slečna ve svítivě žlutém tričku a ještě svítivějších růžových kompresních podkolenkách, hlasitě funěla a občas to proložila nějakým zasténáním. Vadilo mi to, ale byla jsem skálopevně přesvědčená, že ji za chvilku setřesu, protože zněla trochu jako v posledním tažení.

Po pěti kilometrech jsem si přestávala být tak jistá. Slečna se mnou srovnala tempo, držela se v těsném závěsu a funěla mi za krk. To mi taky vadilo, protože jsem zvyklá být při běhání nejhorší, a tudíž na konci skupinky.

Když jsem do jednoho kopce zpomalila běh tak moc, že jsem rovnou mohla jít, zpomalila taky. Když jsem se rozeběhla rychleji, rozeběhla se taky.

Začala jsem ji nesnášet.

Největší krizi jsem měla na devátém a desátém kilometru, to jsem myslela, že nedoběhnu. Ačkoliv jsem si prozíravě vzala kompresní návleky, svaly mě pekelně bolely a tepovou frekvenci jsem taky neměla úplně optimální. Načnula jsem si gel, to na chvíli pomohlo, ale pak tam byla nekonečná lehce stoupající rovina, a to už jsem byla tak vyřízená, že jsem se začala modlit, abych potkala nějaký kopec, abych mohla zpomalit do chůze.

Člověk by si samozřejmě měl dávat na svá přání pozor. Pravda, nebyl to kopec, co mě zpomalilo... kde je sakra nějaký další fáborek?! Ale támhle za mnou jsou, takže nebloudím, ale kam dál? Po té hlavní? Nebo ji přeběhnout a někam dál do lesa? Dejte mi fáborek!

Doběhla mě žlutorůžová slečna a pak nás obě doběhla černá slečna. Měla jsem pocit, jako by to byla moje chyba, že se tu motáme, protože jsem běžela vepředu, a to mi na náladě taky nepřidalo.

Ovšem pak se žlutorůžová slečna vytáhla a našla nenápadnou odbočku do křoví a pod most, a tak jsme mohly všechny běžet dál. Já s novým elánem, ta minuta postávání na místě mi hodně pomohla.

Na občerstvovací stanici na jedenáctém kilometru už to nebylo daleko. A jak si tam tak přibíhám, najednou koukám, že naproti mně jde Martin. To je tak pomalý, že jsem ho dohnala, nebo tak rychlý, že už obkroužil další kolečko a je na devatenáctém kilometru?

Nebyl ani jedno. Byl naštvaný. Což je samozřejmě taky varianta. Taky zabloudil, mnohem kvalitněji, a běžel jinudy a trasu si tím omylem zkrátil. Bylo ale moc fajn, že se s tím organizátoři dokázali popasovat a nechali všechny zabloudivší oběhnout několik koleček kolem rybníka v cíli, aby se srovnala celková vzdálenost, a závodníci tak nebyli nehodnocení.

Na občerstvovačce jsem si jenom dolila vodu do láhve a běžela dál.

Žlutorůžová slečna za mnou.

Už mě to štvalo hodně hodně. Ale přece ji nebudu prosit, aby si běžela to svoje, protože já si taky chci běžet to svoje? Ach jo! Tak jo, prostě ji budu dál nesnášet, ačkoliv je to naprosto absurdní přístup.

No a pak, bylo to někde na patnáctém kilometru, bylo hodně prudké stoupání a mně zcela došla šťáva, tak jsem se tam zastavila, abych do sebe vytlačila zbytek gelu, a pak jsem se do kopce vydala chůzí... slečna mě předběhla, a jak byla vepředu, křikla na mě, jestli jsem v pohodě.

A konečně, konečně tím změnila můj celkový přístup!

Tou otázkou se ve mně totiž zlomily veškeré ty nepříjemné pocity, nesnášenlivost a negativismus a mně došlo, že je to celé ve mně, že ta slečna je přece fajn. Já sehnat někoho ve svém tempu, tak se taky pověsím.

A tak jsem svůj vztek namířila místo ní na sebe. Zaber, bábovko! Když už jsi nesnášenlivá, tak aspoň makej! Bolest je jenom v hlavě! Zaber! Jestli teď zpomalíš, tak jsi úplně k ničemu! ... Pomohlo to. Není nad pozitivní přístup :)

Slečna už pak zůstala většinu času na dohled přede mnou a já konečně mohla plně docenit, jaká je pohoda nechat se někým vést. Úplně jsem mohla přestat řešit hledání cedulí u odboček a nervózního vyhlížení fáborků a soustředit se jenom na to, kolik minut jsem na trati, na jakém jsem zhruba kilometru, kolik kilometrů to mám do cíle a kdy tam budu.

Pak už se mi běželo celou dobu moc dobře. Ono bylo i méně kopců, cíl se blížil a tempo slečny bylo perfektní.

(No dobře, ne celou dobu, ta silnice vedoucí na občerstvovačku na 19. km mě málem zabila, byl to táhlý kopeček s dalekým výhledem kupředu... no a navíc moje krásné nové terénní botky na asfalt nejsou dost tlumené, tak to trochu bolelo i z tohohle důvodu.)

Na občerstvovačce jsem si zase jenom dolila vodu, načnula druhý gel (který absolvoval UTMB!) a běžela dál. Slečnu jsem si nechala trochu utéct ve stoupání, kde se mi už nechtělo běžet, ale neměla jsem problém ji dohnat z kopce.

No a jak si tak dotahuju, tak koukám, naproti jdou Martin s parťákem. (Šmarja, to nemají dost?!) Jů! Jsem nikdy nedoufala zažít ten pocit, že mám vlastního vodiče!

Do cíle už to byly jen asi dva kilometry, navíc tam byl úchvatný seběh (4:39 min/km mluví samo za sebe), kde jsem cukla slečně, a v cíli jsem byla za dvě hodiny, třicet čtyři minut a třicet pět sekund. (Zhruba, ono vylovit mobil z ledvinky taky chvíli trvalo.)

Žlutorůžová slečna doběhla asi dvě minuty po mně a přisedla si k nám, takže jsme si konečně popovídaly. Takže definitivní názor - byla moc sympatická. (A já jsem hrozná, uá!) Je pravda, že běžet bez ní, asi bych byla pomalejší, protože ačkoliv zpočátku nedobrovolná, ta spolupráce mě hodně nabudila. Ten konec, kdy jsem běžela za ní, byl úplně pohádkový. A až v cíli jsem si uvědomila, že to je úplně úplně první člověk na světě, který má podobné běžecké tempo i styl jako já.

Cíl!
(fotka převzatá od organizátorů zde)

 Závod se mi líbil velmi pěkně. (Teda alespoň zpětně, já se v tom trpění zas až tak nevyžívám.)

Líbí se mi tempo, kterého jsem dosáhla, protože si velice dobře uvědomuji, jaké jsem v kopcovatých terénech máslo.

Mrzelo mě, že nevyšla předpověď počasí. Mělo pršet, ale místo toho bylo 22 °C, vlhko a dusno. Díky čelence mi sice pot netekl do očí, ale jak mi kapal z vlasů na krk... no, víme, nejsem na to úplně zvyklá. Navíc jsem si hodně věřila, že díky dešti a blátu předběhnu víc lidí, kteří v něm nemají natrénováno tolik jako já.

(Jak jsem vlastně skončila? Ééé... jo aha, tak výsledky prý budou až v pondělí. Tak já to tu pak zaktualizuju, snad dostanu i nějaké svoje doběhové fotky. Ale poslední jsem nebyla, na mou duši, na psí uši.)
((Update: Startovalo devadesát jedna lidí, skončila jsem šedesátá šestá. Mezi ženami jsem skončila 17. z 28. Výsledky jsou tady.))

Organizačně byl problém se značením, zakufrovalo dost lidí, ale taky to byl první ročník, příští rok to určitě bude lepší. Jinak nemám co vytknout, byla jsem moc ráda, že jsem se mohla účastnit, ačkoliv jsem se přihlásila až v den závodu (za snížené startovné a bez medaile a občerstvení v cíli, což mi naprosto vyhovovalo). Lidi v zázemí i na trase byli moc milí a ochotní, občerstvovačky mi přišly od pohledu bohaté (nevyužila jsem kromě vody nic) a cíl byl přímo u zázemí, takže se fandilo při dobězích i nám pomalým.

A taky se mi na závodě moc líbilo, že byl tak krátký. A příští týden bude ještě kratší, la la la...

Takže verdikt - líbilo.
(Ale do toho kina stejně chci!)
:)