rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Pradědova stovka 2014

pise.cz/img/331410.jpg" alt="IMG_6697">
Minuta před startem

Odstartovalo se v šest. ("Ještě máme dvě minuty... tady půjdete doprava... tři, dva, jedna, start!")

První kontrola byla po necelých třech kilometrech na Zlatém Chlumu a cestou tam jsem málem umřela. Ten kopec byl příšerný. Byla ještě skoro tma, ale už se dalo jít bez čelovky, a tak jsem šla bez čelovky a doufala jsem, že až tam někde umřu, nikdo si toho nevšimne. Nebylo mi úplně dobře (asi jsem se přece jen měla nasnídat), a když jsem se vrátila na cestu poté, co jsem si byla odskočit, akorát tam šel Olaf. A že prý co tam dělám, že myslel, že jsem někde vepředu, a že on je poslední. Uá!

Na kontrolu jsme došli společně (plus ještě s někým anglicky hovořícím), a zatímco si šel Olaf sednout do hospody, já pokračovala dál. Protože jestli budu mít tempo dva celých osm kilometrů za hodinu a tři minuty i dál, tak nestihnu pondělní volejbal, žejo.

Stoupání na Zlatý Chlum

Zlatý Chlum, rozhledna a hospoda, díky které jsem už nebyla na úplném chvostu

 Do Jeseníku to bylo z kopce. Cestou jsem doběhla pár lidí, mezi jinými i Johnyho, se kterým jsme se pak potkávali až do cíle. ("Jinak abych se představil... já jsem sto dvacet čtyřka.") Z kopce to šlo dobře, v Jeseníku jsme dostali na živé kontrole razítko a pokračovali dál.

Přišlo mi úchvatné, kolik tam kolem mají různých pramenů. Jsem vůbec nemusela nosit vodu, ne? A nedoplňovala jsem, což se mi naštěstí nevymstilo, ale pro příště si budu pamatovat, že prameny souvisejí s lázněmi a naopak že nesouvisejí s přítomností vody na hřebeni.

Z lázní se zase stoupalo nahoru. Šli jsme v mlze, ale takové té pěkné, co patří k babímu létu. (Nic jiného pěkného mě k tomu stoupání nenapadá.)

Na Medvědím kameni byla kontrola na vyhlídce a pod námi byly mraky, ze kterých vystupovaly kopce a hřebeny, a protože jsem tam akorát znovu došla Johnyho, dozvěděla jsem se, co je co, protože je všechny znal.

Lázně Jeseník

To už jsme vyšli nad mraky a byl nádherný podzim

A pak zase dolů, tam jsem si maličko zaběhla k nějakému prameni, protože jsem si nevšimla, že značka nejde po té pohodlné, jehličím vysypané serpentinové cestičce, ale po kamenité pěšince přímo dolů, ale ten pramen byl nejlepší ze všech, z kterých jsem ochutnávala, takže všechno dobrý. (Ono to bylo navíc asi padesát metrů, jestli vůbec.)

Taky jsem cestou potkala dva s karimatkami, kteří řešili, jestli je špatné znamení, že je bolí nohy už po desátém kilometru. Ani nevím, jestli došli do cíle, byl to jejich první pochod.

U jeskyně Na Pomezí na šestnáctém kilometru byla první občerstvovačka. Moc toho na ní nebylo (to ale zase bylo pěkné v itineráři, že bylo vypsané, co kde bude), tak jsem jenom doplnila vodu do láhví, vzala si do ruky jablko a vyrazila jsem dál.

Šlo se tam kolem lomů a silnice byla úplně bílá. S barevnými stromy kolem to vypadalo moc pěkně.

Bílá silnice

Podzimní bílé mlhy

Protože byla luční cesta pohodlná a ještě klesala a taky protože se za mnou už hodně blížili lidi, co jsem je předběhla na občerstvovačce, z kopce jsem se rozeběhla. A za mnou dusot, myslela jsem, že mě dobíhá Johny... a byla jsem hrozně překvapená, když jsem se ohlédla a uviděla jsem Petra Kotláře. Neměl by být náhodou někde vepředu a běžet s Martinem Stárkem? Co dělá na dvacátém kilometru tady?

Tak prý vyrazil o něco později, protože trvalo, než chytila GPSka signál (to věřím, já kvůli tomu na startu odmítla počkat, a tak se ta moje chytila až po sedmi kilometrech v Jeseníku), a pak šel taky s nějakými hodně pomalými lidmi... ale když jsem se rozeběhla, tak prý taky musel.

S Petrem se šlo dobře a taky jsem šla mnohem rychleji, než bych šla sama. No a bavili jsme se, samozřejmě, a to nejenom na úkor toho cyklisty, který těsně před námi spadnul z kola, protože nedokázal zacvaknout tretru, a který na druhý pokus vyrazil děsně rychle vpřed a pak v kopci za zatáčkou odpočíval.

Šli jsme dokonce tak rychle, že jsme došli skupinku se Sváťou, Ondrou, Vlaďou a Peterem. To zrovna když vycházeli z hospody, která byla cestou... S nimi jsme došli i na kontrolu v Ramzové na dvacátém osmém kilometru, kde byla velká občerstvovačka a další lidi. Takže doplnit pití, vyplenit chleby s máslem a marmeládou, sníst banán a na chvíli posedět na lavičce, protože mě už začala bolet chodidla - šla jsem v nových Inov-8 Trailroc 246 a teda na asfaltu nic moc.

Kontrola na Ramzové

A pak zas dál.

Stoupáním na Šerák mě všichni hrozně strašili. Bála jsem se ho. Žejo, málem jsem zdechla v tom prvním kopci, který nikomu z trasy znalých nestál ani za zmínku, tak jak přežiju tohle?

No a teda nakonec byla moje očekávání tak strašlivá, že jsem pořád čekala, kdy přijde ta hrozná část, až jsem byla na Šeráku. Docela úleva.

Cestou jsme minuli Vražedný potok a kontrolu s chybějící voskovkou a definitivně mi z dohledu zmizeli Sváťa, Ondra a Peter. Vlaďa ne, tomu bylo špatně, takže měl tempo podobné mému. Vždycky je fajn nejen nejít jako poslední z auta, ale navíc i s řidičem, žejo. Mi tak neujedou, žejo.

Na Šeráku byla mlha a davy lidí, kteří nahoru vyjeli lanovkou. Všichni oháknutí v džínách a světlých bundičkách, až by si pravověrný turista začal připadat v přeplněné restauraci nepatřičně. Vystáli jsme si u baru frontu, abychom si objednali, a Vlaďa mezitím obsadil stůl... "Pivo? A máte stůl? Tak si běžte sednout, objednáte si tam." Což vysvětlovalo, proč ostatní seděli a jedli u baru.

Vražedný potok s Ondrou, Peterem a Vlaďou

K8 bez voskovky se Sváťou, Ondrou a Peterem

Peter

Ohlédnutí Pod Obří skály

Kousíček před chatou Jiřího na Šeráku

Znovu se vydat do venkovní mlhy a zimy byl hodně heroický výkon a chvíli jsme běželi, klesání neklesání, čistě abychom nezmrzli. (Nebo teda aspoň já abych nezmrzla.)

Cesta dál byla nádherná. Škoda výhledů, ale ona mlha k Jeseníkům stejně tak nějak patří - podzim, barevná tráva, holé stromy a cáry mraků všude kolem. A za Keprníkem se na chvíli protrhala mlha a objevily se těžké šedé mraky, jen si do nich lehnout... jo, atmosféra tam rozhodně byla.

Pak jsme došli na Červenohorské sedlo a tam svítilo sluníčko. Nevím přesně, jak si to organizátoři z živé kontroly zařídili, ale sedět v pozdně odpoledních paprscích slunce na rozkládacích židličkách a pojídat chleby s máslem a povidly byla vážně pohoda.

Krásná běhatelná cestička (kterou jsme neběželi, ale šli, samozřejmě)

Mračna za Keprníkem

Devátá kontrola u skal u Vozky

Podzimní

Červenohorské sedlo s protekčním sluníčkem

Dál už jsme vyrazili vstříc Švýcárně a Pradědu, nejvyššímu bodu na trase. Taky už bylo pět, na trase jsme byli jedenáct hodin a pořád ještě před půlkou.

Z Červenohorského sedla se samozřejmě stoupalo, ale nijak zvlášť. Potkávali jsme se tam s dalšími chodci, zpočátku jsme šli s Johnym, po lávkách jsme se připojili k Martinovi s Luccou... a cesta ubíhala. Po šesti kilometrech jsme byli na Švýcárně, kde jsme se nezdržovali a pokračovali na Praděd, nechtělo se nám totiž jít na čelovky a k tomu foukalo a já nebyla ochotná znovu projít přechodem z tepla hospody do venkovní zimy.

A až na Praděd jsme čelovky opravdu vytahovat nemuseli, protože se tam šlo po silnici a měsíc svítil tak, že jsme vrhali stíny. A furt mi není jasný, co byla ta strašně jasná věc na obloze na severu, co tam problikávala, ale nehýbala se a odmítala zmizet!

A pod námi byla inverze, krásně viditelná v měsíčním světle.

A vůbec to bylo celý takový kýčovitý a mám asi miliardu fotek na téma 'Praděd v konjunkci s Měsícem'.

Každopádně jsme teda s Vlaďou furt čekali, kdy začne to finální stoupání na Praděd, a najednou se vysílač objevil na cestě před námi a vlastně se tam šlo skoro úplně po rovině. To překvapilo hodně příjemně.

Podzimní večer

Lávky byly vratké a pod Olafem se prý i dvakrát propadly

U Švýcárny

Večerní inverze

Jů, Praděd! A Měsíc!

Jů, Praděd! A Měsíc!

Jů, Praděd! A bordel na čočce!

Na Pradědu jsme zase potkali Johnyho, kterého jsme zklamali tím, že jsme se nezapsali do vrcholové knihy, ačkoliv se z ní zápisy digitalizují (to protože jsme hrozní a protože byla v tom předsálí děsná zima), a u baru jsme si dali malou kofolu a razítko do itineráře, než jsme se vydali dál.

Johny na nás čekal, protože chtěl, abych vyfotila zatmění Měsíce Pradědem, a úplně mě fascinovalo, když s námi potom šel, že zatímco my klusali, on jenom natáhl krok a stačil nám pohodlnou chůzí.

Další kontrola byla na Ovčárně, kde jsme měli předplacenou polévku. Dala jsem si květákovou a byla dobrá, ačkoliv hodně zahuštěná moukou, která mi pak nedělala dobře - ale už jsem měla hodně velký hlad, takže jsem ji vítala s otevřenou náručí. V Ovčárně bylo plno, a to nejen nás, ale i nočních cyklistů sjíždějících Praděd. Zůstali jsme tam docela dlouho, nebo mi to alespoň příšlo, protože jsem neměla potřebu cokoliv řešit - nemusela jsem doplňovat láhve, nemusela jsem měnit ponožky, nemusela jsem nic.

Jů, Praděd! A zatmění Měsíce!

Posezení na Ovčárně aneb sbírka kvalitních výrazů
(fotil náhodný okolosedící)

No a pak zas do tmy a do zimy na zatracený kameny.

Vlaďa mě tam předběhnul, a když jsem ho došla, bavil se s nějakým turistou. Nepochopila jsem přesně, o co mu šlo, ale asi bylo špatně, že jsme svítili čelovkami? Jako já vím, že Kilian umí běhat v horách po tmě, nebo to o sobě aspoň tvrdí, ale nejsem Kilian, ne? Stejně tak nám to vytkl ještě zbytek té turistické skupiny... tak nevím, no. A jasno tou dobou už nebylo, aby šlo o světelnou kázeň kvůli hvězdám. A vůbec.

Cesta mi tam docela utekla. Šla jsem nabalená do druhého trička a goretexky a skoro nefoukalo, takže mi nebyla ani moc zima.

Až jsme přišli na Ztracené kameny (ztracené, zatracené, první je správně, druhým jsem je nazývala). Tam odtud to bylo hodně z kopce a hodně po kamenech a vlhkých kořenech a obecně ta schůdnost nebyla úplně nejlepší, a tam jsem Vlaďovi utekla, protože se mu udělalo hůř. Říkala jsem si, že stejně půjdeme do motorestu Skřítek - hrozně jsem se těšila na horký čaj - a že počkám tam, byly to ani ne tři kilometry.

Skřítek byl zavřený. Což leccos měnilo. Například se tím stalo, že jsem se ocitla uprostřed třicetikilometrového úseku bez občerstvení, aniž bych s tím počítala. Jako gely dobrý, ale vážně jsem je ráda prokládala něčím, do čeho se dá kousnout. No a kromě toho byla zima, žejo.

Sedla jsem si před Skřítek na lavičku a chvíli se ládovala různými sladkými věcmi, na které jsem neměla chuť, ale které jsem měla s sebou, a odpočívala, a vyrazila dál sama teprve tehdy, když mě zima vyhnala.

Vlaďa na Skřítku skončil, jak jsem se dozvěděla v cíli.

Ztracené kameny a Vlaďa

Motorest Skřítek - to jsem ještě věřila, že má otevřeno

Přestávka pomohla, a protože se za Skřítkem šlo po rovných pohodlných lesních cestách, skoro jsem letěla. (Chůzí, samozřejmě. Ale rychlou.)

A co jsem nahnala cestou ze Skřítku na Rabštejn, to jsem ztratila přímo na Rabštejnu. Jako ta zřícenina je krásná, o tom žádná. Nemohla jsem nicméně najít pokračování cesty u první rozbité zdi, a hlavně jsem potom dolezla k rozcestníku (mají na něm hrubku) a nevěděla, kam dál. Protože kontrola měla být úplně na vrcholu, jenže i když jsem vylezla na vršek skály, kde byl rozcestník, nic tam nebylo. Jasně, nade mnou byla ještě další skála, vysoká a mokrá, ale jak bych se jako měla dostat na tu?

Žebříku jsem si všimla až po několika minutách, byl ve skalní průrvě a začínal víc než metr nad zemí. A ano, vedl ke kontrole.

(K Rabštejnu se váže spousta pěkných historek, a ačkoliv se mi moc líbila ta s 'promiňte, je tady někdo? já nemůžu slézt dolů...', vítězí asi ta s cestičkou ze svíček, které po dosažení kontroly zmizely a závodník netrefil zpátky.)

Na Rabštejn tudy

Pod Rabštejnem byla hospoda, do které jsem se bála jít, protože před ní byla spousta halekajících opilců, a co já bych po sobě nechávala halekat, žejo. Jenže jsem tím minula Martina s Luccou a vůbec jsem o tom nevěděla.

Dál se šlo na Kamenec a na to, že to byl kopec, byla cesta podezřele rovná. I když jenom cestou na vrchol, protože cestou z vrcholu jsem běžela, protože to bylo z kopce. To je asi divné, když to byla vracečka, že?

(Myslím, že jsem si neměla tvořit měřítka podle toho úplně prvního kopce na trase. Vážně, něco tak hroznýho jsem už dlouho nešla.)

Nejzábavnější ale byla ta modrá potom. Ona totiž padla mlha a cesta vedla lesem po větších i menších skalkách, takže naprosto nebylo vidět, kudy se má jít, a jenom občas lesem probleskly odrazky, které organizátoři na noční část trasy navěsili. Moje čelovka je hodně dobrá a soustředěným kuželem jsem mlhu občas rozrazila, ale i tak jsem šla většinu času naslepo podle GPSky, takže jsem tam pak slézala několikametrové mokré balvany mimo cesty a byla to psina. A přerazila jsem se tam jenom jednou, a ještě ne moc.

U Dobré nálady byla občerstvovačka, kde byli Johny, Jitka a Jirka a ještě někdo, koho jsme pak nechali za sebou (...Martin). Trochu mě deptalo, že mě bolí chodidla, ačkoliv jsem byla teprve na osmdesátém osmém kilometru a do cíle daleko - až do tohohle pochodu jsem všechny ultra chodila v silničních botách a tohle se mi nedělo. Poseděla jsem si v kufru, naládovala se spoustou chlebů s máslem a solí a posléze vyrazila dál.

Kontrola u Dobré nálady

Lidi, které jsem dohnala na kontrole, jsem tam úplně bezskurpulózně předhonila, protože jsem hroznej drsňák a drtič a to všechno.

A pak jsem zabloudila.

Ono tam zabloudilo hodně lidí, co jsem tak slyšela (a já s sebou strhla Johnyho, který se ale narozdíl ode mě vrátil), každopádně se mělo jít rovně, zatímco já zůstala na cestě, která zabočovala doprava. A co dál, žejo.
Potřebovala jsem doleva, ale tam byla ohrada s kravami.
Vzala jsem to hezky bod po bodu:
- bojím se krav? ne.
- vadí mi lézt do ohrad pod proudem? ne.
- mám už beztak mokré boty? jo.
- zkrátím si tak cestu? asi ne. (nakonec vůbec ne, přikládám výřez z GPSky)
A stejně ty krávy spí.

Takže jsem vlezla ke krávám do ohrady a šla podél plotu požadovaným směrem, vždycky když jsem se ohlédla, tak krávy připomínaly nehybné balvany... a pak úplně naráz začaly připomínat nehybné balvany s otevřenýma, zeleně se lesknoucíma očima. Já se za to probuzení moc omlouvám...

Ohradou jsem prošla skrz a pokračovala po louce, která se zužovala, až mi zůstalo na výběr jít buď po náspu a kolejích, nebo o deset metrů níž bažinami s potokem. A protože bylo ani ne šest ráno a protože co by v tomhle zapadákově jezdilo tak brzy za vlak?, vydala jsem se dál po kolejích.

Hu húú!

Zahoukání se ozvalo kdesi v dálce za mnou a světla vlaku jsem neviděla, takže jsem pokračovala s klidem dál. Pak se zahoukání ozvalo blíž a světla už vidět byla. Slezla jsem z náspu (a zhasla čelovku, aby mi nikdo nevynadal) a vzápětí se kolem přehnal vlak.

To je fajn, mám to odbyté, teď tu určitě už nic jiného nepojede.

Došla jsem do Hrabišína na nádraží a napojila se přímo na značku (ještě jsem si tam teda vyšla a sešla ty propadající se a zapáskované betonové schody, protože mi nebyl jasný směr).

Hu húú!

Docela provoz...

Růžové ráno

A ještě jeden ranní kýč

Dál jsem pokračovala bez čelovky, už svítalo. (A díkybohu za to, z řemení čelovky mě celou noc pěkně bolela hlava.)

Šlo se po loukách, takže se do bot valila pořád nová a nová rosa (nová=studená), ale zase bylo hezké ráno, takže to tolik nevadilo. Hezké ráno... já si to tolik užívala! Líbilo se mi svítání, vlastně se mi líbila i noc, a i ten den předtím, a hrozně jsem si užívala, že jdu sama a potichu a slyším, jak se krajina probouzí, a jediné, čeho jsem se bála, bylo, aby mě nikdo nedohnal, protože se mi líbilo jít sama.

(A to svítání! A to ráno!)

Taky jsem byla šťastná, když jsem došla k Cikánskému buku, protože byl na rozcestnících už snad patnáct kilometrů a já se těšila, až se ho zbavím.

U hradu v Brníčku mě došli Johny a Jitka s Jirkou a hned potom byla živá kontrola, bohužel bez chlebů, ale vyjedla jsem aspoň oříšky a takové ty slané párty věci.

Ještě jedna pošmourná ranní

Hrad v Brníčku

Občerstvovačka v Brníčku

Dál jsme vyrazili společně, ale hned za vesnicí nás čekal poslední kopec, kde jsem zůstala hodně vzadu. On nebyl ani dlouhý, ani nijak zvlášť prudký, ale žejo, já a kopce. Nahoře mě došli další dva, Honza a Jirka, a s těmi jsem pak došla až do cíle.

(Což bylo už jenom asi osm kilometrů, ale pořád hodina a půl chůze.) (A dostala jsem oříšek, heč!)

Bylo to docela štěstí, protože jsem se tam podle itineráře vůbec nedokázala zorientovat. Jasně, došla bych to podle GPSky, ale kluci to zvládli s přehledem i bez ní.

Konec byl po silnici a zase mě začala tlačit chodidla, ale Honza mě celou dobu bavil svými historkami - jeho první dálkový pochod byl totiž Nezmar o víkend dřív a z toho měli všichni zážitků plno, a tak to docela uteklo.

No a pak už jsme dorazili do Zábřehu, chvíli podumali nad GPSkami, chvíli nad itinerářem, já se pak došla zeptat náhodných kolemjdoucích a všech šest - já, Johny, Honza, Jirka, Jitka a druhý Jirka - jsme dorazili po 28 hodinách a 48 minutách do cíle. A bylo to dobré.

Závěrem narcistická ze čtvrté kontroly na Medvědím kameni
(fotil Johny)

Mně se pochod líbil velmi pěkně.

Přiznávám, nejvíc se mi na něm líbily věci, které organizace neovlivní: jak vyšlo počasí, krajina a společnost.

Když jsem málem umřela v prvním kopci, rozhodla jsem se jít na pohodu. Já vím, že to tak u mě působí pokaždé, jenže normálně se snažím soupeřit sama se sebou, byť i tak jdu na konci závodního pole. Tentokrát ne. Tentokrát jsem se držela dobré společnosti, chodila do hospod a neběhala jsem. A bylo to dobré! Potkala jsem cestou skvělé lidi, kteří pochod pozvedli zase o něco výše, a celé mě to moc bavilo.

Skvělá byla i organizace. Pivo na startu i v cíli, možnost jídla, převoz zavazadel, horké sprchy, milí lidé na občerstvovačkách... Na několika místech mi přišlo, že by se hodila na trase šipka, ale já na značení trasy nelpím, takže ani v tomhle směru nemám výtek.

A chválím chleby s máslem a povidly, to je moje oblíbená kombinace.

Díky, bylo to skvělé!

Kontrolní lístek

A itinerář

(Fotky jsem fotila já, není-li u nich uvedeno jinak.)

Zpět na hlavní stranu blogu