Běžecké vandrování u Jihlavy

Rozhodli jsme se s Martinem vyrazit na víkend někam ven. Volba padla na okolí Jihlavy, respektive přímo na část trasy Dne cesty, která by se měla jít v příštím roce. A bylo to dobré rozhodnutí, je to tam nádherné.

Vyjeli jsme v sobotu ráno. Auto jsme nechali v Jihlavě a běželi jsme do Třešti, vzdálené dvacet šest kilometrů, přičemž jsme věděli, že poslední vlak zpátky do Jihlavy nám jede v půl sedmé večer. Žádnou hodně velkou rezervu jsme neměli, ale obešlo se to bez dramat, vyšlo to hezky akorát.

(Doopravdy mám v plánu psát "běželi" místo "šli". Tempo samozřejmě neodpovídá, ale kdyby se započítaly všechny drobné přestávky na odsvlékání a přioblíkání podle teploty a větru a především na focení, tempo by vyšlo o hodně slušnější. Koneckonců, to, co jsme praktikovali, byl indiánský běh. Tak.)

Zabloudili jsme hned na třetím kilometru na Zaječím skoku. Že prý už dlouho nebyla značka, ale zkusíme to ještě kousek? Vážně se mi nechtělo z toho kopce sbíhat, ale když tam Martin viděl tu šipečku... Když jsme kopec vylezli zpátky, šipečku mi ukázal, byla to značka vyhlídky. Jejda. Ale zas odtud máme pěknou fotku, tu úvodní.

Ten den se terén seskládal hlavně z hliněných cest a lesních asfaltek, Martin to přirovnával k Silva Nortica Run, kam mě pořád láká. (Nějak mi ale sto tři kilometry převážně po asfaltu s limitem čtrnáct a půl hodiny nepřipadají dostatečně lákavé.) Dlouhé výhledy před sebe, člověk se pořád blíží k tomu kopci, který je příliš mírný, než aby se dalo říct "tady zpomaluju"... uf uf.

Ale zase to bylo podzimně hezký a nebylo vedro, to se počítá.

Vybíháme z Jihlavy

Lesní cesty

A více lesních cest. Martina pořád ale ještě bolel kotník, který si zničil před Dnem
cesty a dorazil na něm, takže zábavnější terén stejně nepřicházel v úvahu.

Ale tohle byla krásná stezka! Sice dlouhá asi padesát metrů, ale jak se po ní běželo!

...narozdíl od téhle.

Ve Dvorcích na jedenáctém kilometru jsme se zastavili v restauraci na polévku, akorátže ji neměli, takže jsme si dali pivo (já) a kafe (Martin), než jsme běželi zase dál.

Alespoň jsem si tam krátce dobila telefon, u kterého jsem pořád čekala, kdy mu dojde baterka, když trackuju trasu.

Nejnádhernější kus cesty toho dne byl kolem Špičáku. Dalo se tam vybrat, jestli se vydáme po zelené naučné, nebo budeme pokračovat po modré, a modrá byla dobrá volba. Konečně trochu terén, popadané stromy, nádherný podklad pokrytý bukovým listím... vážně paráda.

Třešť už pak byla kousek. Autobus nám ujel o dvě minuty, na bližší vlakové zastávce byly strhané jízdní řády a na vzdálenější jsme zjistili, že máme ještě hodinu čas, ale zase tam nebyla žádná restaurace, kam bychom si mohli sednout. Alespoň měli vyhřívanou čekárnu, docela se tam do mě dala zima, se soumrakem se ochladilo, a ještě jak jsme cestou nejedli, nepomohla mi ani péřová bunda, kterou jsem si s sebou vychytrale táhla. (Dobrá volba!)

Zápis do vrcholové knížky na Špičáku

Pochod z menší vlakové stanice na větší

Cílová stanice prvního dne

V Jihlavě jsme stáli hned u zastávky, a navíc i hned u Penny, kde jsme nakoupili na večer a další den, takže jsme mohli záhy vyrazit do lesů tábořit. (S přestávkou v ještě jedné restauraci na polévku. Ono bylo celý den kolem šesti stupňů a na něco teplého jsme měli velikou chuť.) Vybrali jsme si místo, kudy jsme ten den běželi a kam se dalo zajet autem. Což mimochodem vůbec není špatný styl táboření :)

Oheň rozdělal Martin, mně to nějak nešlo. Za trest jsem snědla o dva buřty a jeden párek míň. Spali jsme pod plachtou, a ačkoliv bylo v noci sotva pár stupňů nad nulou, přišlo mi, že je docela teplo. A jo, táboření venku mi už chybělo, poslední dobou když už nějakou noc trávím venku, tak vždycky chůzí/během.

Každému podle zásluh

A ranní vyspávání taky podle zásluh

Ráno jsme vstávali v půl osmé, ovšem nebyla to žádná křivda, protože se posouval čas. Měli jsme na ten den naplánovaný běh z Přibyslavi do Jihlavy a tentokrát jsme volili směr k autu, takže jsme potřebovali stihnout vlak, který jel z Jihlavy před půl desátou.

Byla jsem ráno nějaká malátná, to jsme si s Martinem vyměnili, on byl unavený v sobotu, ale nakonec mě docela vzpamatovala automatová kafe v Jihlavě a v Havlíčkově Brodě. A pak už jsme byli v Přibyslavi.

Vážení, ten les těsně za Přibyslaví, jak tam vede modrá značka, je nejenže plný hub, ale i nádherný! Vážně, takovéhle traily mít za domem, běhala bych každý den. Úzké pěšinky vystlané jehličím, v kopci, nádherná příroda a i v neděli dopoledne úplně prázdno - ach ach.

Pak jsme z tohohle lesa (a kopce) zase slezli na silnici a vyběhli do úplně jiného typu krajiny, takového zemědělštějšího. Silničky přes vesnice a mezi loukami, kolem polí, přes remízky, typicky musely být na každém stromě slovní vysvětlivky, kam značka povede dál, protože je nebylo kam kreslit.

A svítilo sluníčko a to byla naprostá paráda.

Další úchvatný typ krajiny jsme potkali za Věžnicí. Tam jsme totiž doběhli k rybníku Kukle, který je pěkně dlouhý a zarostlý, a podél něj pokračovali dál, a všude tam byl porost typický pro mokřady a vážně paráda.

A v Polné jsme zastavili na obědě. Otevřeno měl jenom Zámecký restaurant, v němž hrála taková hudba, že jsem se v první chvíli lekla, že jsme vlezli na svatební hostinu, ale byla to nakonec skvělá volba - obsluha příjemná, po objednání jsme dostali k prázdným talířům obrovskou mísu polévky, ovocný čaj jsem si mohla vybrat, u stolu měli zásuvku, abych si zase mohla dobít telefon... bylo těžké zůstat jenom na tu polévku.

Vybíháme z Přibyslavi

První trailový kopec

Těch hub tam!

A vbíháme do zemědělské oblasti. Co si tak dát k večeři brambory?

Asfaltky mezi loukami a poli

Pózování u kříže

Foceno od šipky na rozcestníku "stále v přímém směru k osamocenému stromu"

A na podzim ze stromů padají... běžci...

Rybníková oblast

Polná, začíná se hledání otevřené restaurace

No a zase dál.

Pořád podél potoka, pořád mokřadová příroda, bylo to tam nádherné. (A převážně nevyfotitelné, což byl tenhle víkend tak nějak obecný problém. Možná kdyby svítilo sluníčko častěji než občas...)

Hezký úsek skončil v Rytířsku, kde jsme naběhli na hlavní silnici a zůstali na ní skoro dva kilometry. To byl hrozný úsek, navíc mi tam ještě došla energie a vůbec se mi nechtělo běžet, takže jsme tam byli dost dlouho. A ze silnice (pořád jsme byli na turistické značce) jsme slezli až poté, co jsme přešli dálniční sjezd (č. 119)... bravo, KČT, tahle se vám vážně povedla!

Pak to ale bylo zase hezké. Špitálský les s jeho rybníčkem se nám dokonce tak líbil, že jsme v něm zabloudili! Martin pak trval na tom, že musíme jít po louce podél lesa, abychom našli značku a přesvědčili se, že tam opravdu je (kvůli Dni cesty), a protože tam nad námi létaly ultralighty a já koukala víc nad sebe než pod nohy, skončila jsem oběma nohama po kotníky v louži. Pořád bylo kolem šesti stupňů. Voda byla studená.

Před Jihlavou pak už sluníčko vylezlo natrvalo a spolu s mraky a oparem dělalo úchvatné světelné efekty, takže mi ani ten asfalt na konci nevadil. Nebo mi možná zvedl náladu ten perník a miňonky, co jsem je snědla. Každopádně dobrý. U auta jsme byli podle plánu a Martin mě pak odvezl nejen domů, ale i na noční beach, abych ho opravdu stihla. A to byla taková pěkná tečka za tím naším výletem.

Pro někoho asi sračky, pro jiného krásný měkký technický terén, jak s oblibou Martin cituje Olafa :)

Odpolední prosluněné louky

Další Silva Nortica terén

Ale pravda, lepší než tohle

Rybník U Stěny ve Špitálském lese

Ale možná bych tu Silvu... kdyby tam byla tak nádherně zelená tráva... a sluníčko...

Cestou je i malé letiště a zrovna tam létala dvě letadla

Těsně před Jihlavou

Závěrem celková bilance v číslech:

- dnů strávených venku: 2
- hodin v pohybu: 10
- zdolaných kilometrů: 61
- průměrné tempo: 9:40
- celkové kladné převýšení v metrech: 1476
- počet navštívených restaurací: 4
- počet ohňů: 1
- počet požárů: 0
- obecná spokojenost: 100%

(Fotky jsem fotila až na bramborovou výjimku já. Brambory fotil Martin.)