Zimní brdská padesátka

Byli jsme se s Martinem proběhnout po Brdech v rámci akce Zimní brdská padesátka. Trasa byla vedená moc pěkně a délka padesáti kilometrů byla tak akorát, abychom si užili denní světlo s časným návratem bez ranního vstávání v nelidských hodinách.

Chcete se mnohonásobně zlepšit v běhu do kopce? Mám zaručený postup ve dvou krocích:

1) Nechte si diagnostikovat chudokrevnost
2) Vylečte ji

Na start jsme dojeli chvilku před osmou a zdaleka jsme v našem vlaku nebyli sami. Protože se ale na nejdelší padesátikilometrovou trasu dalo startovat už o více než hodinu dříve, nevyzbyly na nás itineráře - klasická účast na 50km trase prý bývá kolem 25 lidí, vzhledem k hezkému počasí organizátoři vytiskli itinerářů 40 a padesátkářů nakonec dorazilo 60.

Chvíli jsme přemýšleli, jak to udělat, a nakonec jsme si vzali itineráře k 35km trase, která měla velkou část společnou, a od tradičního účastníka jsme si nechali nadiktovat, kde se padesátka odděluje, kudy jde a kde se zase napojuje. Bohužel jsme neznali samokontroly (co se kde má opsat), ale co už s tím, měla jsem v plánu fotit rozcestníky.

S tím jsme vyběhli podél šňůry dalších účastníků. Počasí výletu přálo, obloha byla modrá a jen trochu pokrytá cáry mraků, sluníčko už brzy po ránu začalo prozařovat nízké mraky nad hřebeny kolem nás a foukalo jen málo. Záhy jsem ze sebe svlékla všechny nadbytečné vrstvy a běžela jen v tenkých elasťákách, tričku a rukavicích a nechápala, proč jsem tak naddimenzovala oblečení (měla jsem v batohu i péřovou bundu - ale jak se v cíli hodila!).

Jaro

Brzy jsme ze silnici seběhli do lesa (vyběhli do lesa - do kopce, samozřejmě) a začalo to být opravdu pěkné.

Utíkalo to rychle. Cesta byla pokrytá vrstvou ledu, takže ani na širokých cestách jsem se tentokrát nenudila, jak mívám ve zvyku, a moc mě to bavilo. Běžet se po tom dalo jen těžko, ale kde je vůle, tam je i cesta, že.

Po dvou hodinách jsme doběhli na Stožec, kde jsme potkali prvního padesátkáře - a měl itinerář! Vyfotili jsme si ho, abychom se měli podle čeho řídit, a oddechli si, že jsme zatím neminuli žádnou kontrolu. A běželi jsme dál, protože se zastavovat v podstatě nedalo - jakkoliv mi bylo vedro, ruce a prsty jsem měla prochladlé tak, že jsem s nimi vůbec nedokázala hýbat, a když se mi rozvázala tkanička u boty, málem jsem brečela, jak mi nešla znovu zavázat.

O další hodinu později jsme doběhli pána, který šel padesátikilometrovou trasu a kterému bylo 69 let. Dali jsme se s ním do řeči, hezky vzpomínal na pochody, které absolvoval, a dobře se to poslouchalo.

Ještě pořád ve svém věku chodí i stovky, letos je přihlášený na Krakonošovu a tři týdny po ní oslaví sedmdesátiny. Moc pěkně.

Léto

Kdybyste to náhodou potřebovali vědět, tak obecní úřad v Kytíně má č. p. 65.

Za Kytínem jsme se v chůzi najedli (jídlo jsem si taky myslela, že jsem naddimenzovala, ale poté, co jsem větší polovinu odevzdala Martinovi, to bylo přesně akorát) a ve studánce si dobrali vodu na další cestu.

V Mníšku se nám povedlo si zajít, ale naštěstí jen trochu - orientace byla cele v Martinových rukou a celkově odvedl velice dobrou práci. Já se soustředila spíš na to, jak mi to pěkně běhá do kopců, že je legrace, že mi to zpočátku běželo líp než Martinovi (mně! mně do kopců vždycky předbíhala i batolata, která tlačila odrážedla!), a jestli svaly tuhnoucí už na třicátém kilometru jsou důsledkem toho, že jsem od Pražské stovky nikde nebyla.

Kdybyste to náhodou potřebovali vědět, tak náměstí v Mníšku se jmenuje F. X. Svobody.

Za Mníškem na cestě ležel hluboký sníh. (Teda hluboký - měl tak deset čísel, ale bořil se a byl mokrý.) Ačkoliv se tenhle pochod jmenuje Zimní brdská padesátka, tak jsme celou dobu běželi jarem, tak mě to trochu překvapilo, přece jen v Praze není po sněhu ani památky a myslela jsem, že to platí pro celé okolí.

Kdybyste to náhodou potřebovali vědět, tak obecní úřad v Bratřínově (nebo minimálně ohlašovna požárů) má č. p. 13. K tomu jsme se dokonce vraceli, protože nebyl cestou.

Podzim

Moc se mi líbilo údolí Kocáby, to jsem snad ani dřív neznala. Tam měl Martin krizi, tak mi utekl a pak jsem ho našla spícího na křižovatce pod rozcestníkem. Mě krize zasáhla až o půl hodiny dál, asi že jsem málo jedla (no vlastně už několik hodin vůbec) - jak se mi celou dobu dobře běželo a omezovaly mě jen zatuhlé svaly, tak najednou, z metru na metr, jsem nemohla udělat další krok. Na chvilku jsem se svalila na zem, navlékla se do mikiny a bundy, snědla housku a zajedla ji rychlým gelem a pak už bylo zase dobře, i zimnice mě přešla.

A pak už to až do cíle utíkalo rychle, posledních pět kilometrů (a prvních třicet) nějak zmizely. Z toho už si pamatuju vlastně jenom lidi, kteří se k nám hlásili, že jsme je předbíhali hned za Řevnicemi a že šli kratší trasu. A potom mě taky bavilo, jak nějaká paní, kterou jsme předbíhali, pronesla tiše k malému klukovi, že tuhle paní zná z Pražské stovky... nechytala jsem se, nebyla mi vůbec povědomá, ani dítě ne... aha, tak prý rodina Olafa Čiháka, jak se představila. Týjo, Olaf je pro mě taková legenda, že jsem si myslela, že se zrodil z potřeby dálkoplazů, ale on je to asi jenom člověk? :)

Zima

Jak jsme dobíhali do Davle, kde byl cíl, tak jsem si zajuchala, že po dvou měsících bez jakéhokoliv běhání mi to dneska moc pěkně šlo. A to železo jak mi pomohlo! A ať mě Martin kouká pochválit!
"No jo, běháš jako laňka... nebo jako bizon, ten je vytrvalejší."
"Já běhám jako bizon?"
"Nejvíc kilometrů na jeden zátah ale ze savců asi zvládne překonat velryba."
"Běhám jako velryba?!"
"No... chtěla jsi pochválit...?"

V cíli jsme byli po necelých sedmi a půl hodinách a deset minut po odjezdu autobusu. Převzali jsme si pamětní listy, dali jsme si v hospodě polévku, a protože by následujícím autobusem Martin už nestihl vlak do Kroměříže, šli jsme stopovat. Byli jsme úspěšní, po chvilce nám zastavil bodrý sympaťák, který mě fascinoval snad každým svým úkonem a každou svou větou a který nás vysadil na Smíchově na metru.

...a jaro.

Tam se výlet skončil.

Naměřila jsem 52,25 km a převýšení bylo 1382 metrů, běželi/šli jsme 7 hodin 26 minut a moc nás to bavilo.

Střet generací:
vlevo - stovkař, běžec, účastník 50km trasy, 29 let
vpravo - stovkař, běžec, účastník 50km trasy, 69 let