Vertikální Ještědění

Ze středečního hovoru: "Ahoj babi, já si k tobě přijedu večer pro snowboard, jo? Nás na víkend pozval kamarád do Liberce a budeme tam chodit na Ještěd..."

Ale náhodou to bylo mnohem míň ujetý, než to zní.

Honzova skvělá reportáž je ZDE.

Honza je z Liberce a je patřičně hrdý, že tam má Ještěd. A protože není sobec, rozhodl se o něj na sobotu podělit i s námi chudáky Pražáky, a všechny nás pozval, že ať přijedeme a že nám ukáže všechny krásné cesty nahoru. A protože nejsme pošuci, tak přece nebudeme chodit i dolů, takže jsme si na zádech nosili lyže.

Ačkoliv šlo o sobotní akci, bylo to pojato jako - cituji - mistrovství ČR v extrémním horském zimním trojboji (večírek-sobota-večírek), takže jsme přijeli už v pátek navečer. A večer byl příjemný - Honza se totiž bude stěhovat, a přece nebude stěhovat bar... :)

Sobotní budíček si Honza vychutnal - hezky ve tři čtvrtě na sedm. Milý ultrakamaráde, ty víš, že jsi mi v mnoha ohledech inspirací, že? Přesto bych chtěla podotknout, že my Pražáci jsme zvyklí sice vstávat později, ale zase už od šesti let nechodíme spát po obědě!

Snídaně a balení proběhly v pohodovém duchu a dokonce si nikdo nic nezapomněl. A jo, uznávám, že není špatný mít hory přímo ve městě - už v půl deváté jsme stáli přichystaní na parkovišti pod Ještědem. Takže - hurá nahoru!

Tou dobou nás bylo ještě hodně:
Honza - odpadl po druhém výstupu
Jana - šla s námi nahoru jen napoprvé
Jirka - vlastně vůbec nevím, kdy zmizel
Tomáš - si ve dvě koupil permici na lanovku
Lada, Martin, Gimli, Robert a já jsme vytrvali po celou dobu.

..
...a Michal se připojil až po druhém výstupu.

Společná fotka na parkovišti na začátku akce:
Gimli, Honza, Jana, Robert, Tomáš, já, Martin a Lada
(fotka je od Honzy D.)

Na téhle vrcholovce je už sestava prořídlá, ale zase přibyl Michal! A Ještěd!

První cesta vzhůru se mi moc líbila. Les, cestičky, mírné stoupání, dobře to odsejpalo a nahoře jsme byli po hodině. Pravda, depo nám moc nešlo (a nelepšilo se to) a nejpomalejší jsem byla já, ale to je tím, že já měla boty na tkaničky a ostatní na přezky, víme? (A hlavně bylo flow vázání dimenzované na cizí botu a to přenastavování mě málem stálo nervy.)

A pak nastala ta pravá legrace se sjezdem dolů. Většina lidí jela na snowbladech, ale protože nejsem žádné máslo (a nechtělo se mi tahat těžké lyže a přezkáče a půjčovat si krátké už vůbec ne), měla jsem snowboard, na kterém jsem stála naposledy před pěti lety. Legrace kopec! Ale zas jak mě to bavilo!

Druhou cestu jsme šli už pod lanovkou, ale tehdy ještě pořád dobré. Žejo. Nejsem máslo, žejo. Když to vyjde malý pes, vyjdu to i já. A ještě mu přitom zvládnu házet šišky a sněhové koule!

Po sjezdu nastal v družstvu rozklad, takže ačkoliv byl oběd plánovaný až po třetím výstupu, všichni šli na párek. Já ne, protože jsem ještě hlad moc neměla a nejedla bych pak ten oběd - taková rozumná jsem byla! Při jídle se k nám přidal Michal, který už zůstal až do konce. Honza na to jako správný vůdce zareagoval, a aby se nepřekročila optimální kapacita úderné jednotky, odjel po jídle domů na šlofíček. A ještě si hned při pondělí nechal nasadit antibiotika, aby nepřišel do řečí!

Třetí výstup i sjezd byl příjemný, ale následně většina rozhodla, že se vlastně už jedlo, takže před obědem to nahoru zvládneme ještě jednou. Já bych k tomu chtěla něco dodat, náčelníku! Jenže náčelník chyběl, zástupce pro styk s veřejností neexistoval a s mým tempem v depu se vyrazilo nahoru skoro dřív, než jsem se přezula zpátky do tenisek, a tak jsem raději mlčela a držela krok. Koneckonců na mě byli celou dobu hodní a vůbec mi neutíkali.

Při čtvrtém výstupu jsme poprvé vylezli až úplně nahoru, k té budově, co vlastně nevím, co je. Zahalená v mlze vypadala trochu jako ufo. Nahoru jsme šli ještě docela pohodlně, ale dolů jsme klouzali po takové vtipné umrzlé pěšince mezi stromky, a kdo se neklouzal šikovně, tak padal. Při tomhle výstupu mi prkno sklouzlo níže, než mělo, a já se o hranu několikrát řízla do achilovek, a to teda nic moc. Ale už u šestého (ano, ze sedmi) výstupu jsem přišla na správný způsob, jak ho nést!

A pak byla konečně přestávka na oběd! Dala jsem si zelňačku se dvěma houskami a pivo a děsně jsem se přejedla, což teda brzo pominulo, ale v tu chvíli to bylo moc příjemné.

Ovšem většina rozhodla, že když jsme tak skvěle posilnění, tak si to znovu dáme napřímo pod lanovkou, tou nejprudší cestou. No... už mi to moc nešlapalo, takže na mě cestou hodně čekali, a navíc to ještě Tomáš fotil z lanovky. To jsem si říkala, že vlastně nemám zapotřebí, že pod sjezdovkou jezdí tramvaj, která jede až k Honzovi před dům, a co to tu vlastně dělám a že bych to měla zabalit... takže jsme tentokrát nejeli dolů tam, kam vždycky, ale na druhou stranu za kopec, odkud nebylo úniku. Dobře oni!

Ale pak už to bylo zase fajn, protože mě nenutili chodit tou ošklivou cestou pod lanovkou, a úplně nejlepší byl poslední - sedmý - výstup, kdy jsme šli sice delší, ale mnohem pozvolnější cestou, do toho se na chvíli protrhala obloha a objevily se červánky a nahoře na Ještědu už byla tma celé to bylo nasvícené a ach a och. To jsme stoupali tou legrační klouzací pěšinkou, kterou jsme při čtvrtém výstupu klesali, ale největší atrakcí bylo klesání hodně prudkým svahem dolů, kde jsme se bořili nad kolena a při kterém nás nahoře při přelézání zábradlí pozorovali dva starší lidi a nahlas si nás tam počítali, asi aby věděli, co říct horské službě, až ji budou volat.

No a pak ta jízda dolů! Vleky i sjezdovky byly už totiž zavřené a svah čerstvě urolbovaný, a ačkoliv i předchozí boule byly prima, tak po tomhle se jelo naprosto božsky!

U Honzy doma mě po návratu překvapilo, že mu teče ve sprše teplá voda. Po našich dlouhých filosofických debatách, zda sprchování studenou vodou opravdu posiluje tělo i ducha (pořád váhám uvěřit), jsem byla vnitřně přesvědčená, že bude mít vanu naplněnou ledovou tříští...

Před poslední etapou mistrovství ČR v extrémním horském zimním trojboji jsme se byli ještě posilnit v pizzerii. Večírek pak byl příjemný a dlouhý a noc příliš krátká a celá akce byla skvělá a těším se na ročník dva! (Nebo jedna a půl. ((Nebo jedna a čtvrt... (Víme jak, žejo.)))

Vzhůru do oblak, doslovně

Stali jsme se populární atrakcí, jak jsme chodili často podél vleků nebo lanovky

Samozřejmě ne vždy byla cesta tak snadná...

...nebo jednoduchá...

...a to dokonce ani směrem dolů.

(I když někteří to měli jednodušší než ostatní.)
(fotila Lada)

Ale Ještěd nás volal...

...a my ho zdolali. Několikrát.

Vrchol sice nebyl cíl, ale stejně nám tam bylo dobře.

(A jak veselá byla cesta dolů!)

Děkujeme za krásný víkend, milý ultrakamaráde! Doufám, že jsi nás do Liberce nepozval naposledy... navzdory tomu, že o tom pak píše kdejaký bulvár ;)