Putování za Rumcajsem

Na to pozor - když mi řeknete, ať přijedu na nějaký pochod, tak já opravdu přijedu. Tak jako sem. Padesátikilometrový pochod Putování za Rumcajsem, Mankou a Cipískem, který měl start i cíl v Jičíně a vedl Českým Rájem, za to rozhodně stál.

(Jenom toho asfaltu mohlo být míň.)

Abych svě čtenáře dostala do obrazu, co se se mnou zpočátku dělo, musím začít už pátečním večerem. Celý týden byl skvělý - v pondělí jsem zvládla volejbaly rovnou dva, v úterý si šla po práci zaběhat, ve středu a čtvrtek zase noční beach... ale k tomu jsem samozřejmě trávila devět hodin denně v práci a zrovna tenhle týden patřil k těm náročným. Takže když jsem šla v pátek z práce, rozvlnil se mi před očima svět a div jsem sebou na sídlišti nešvihla. Byla jsem regulérně opilá únavou, díky prášku mě už naštěstí nebolela hlava, ale doma jsem se omlátila o všechna futra, která mám, a spát jsem šla v půl sedmé.

Když teda další den vstávám kvůli Rumcajsovi v šest.

A ráno bylo fajn. Měla jsem dost času, takže jsem si k snídani připravila smoothie, všechno jsem si sbalila, nic jsem nezapomněla, pečlivě si v mapce pastelkami vyznačila barvu turistických značení, měla jsem najitý spoj jak teď ráno na Černý Most, abych nemusela ten kilometr a čtvrt pěšky, tak i večer z Jičína...

...a pak jsem zjistila, že jsem se překoukla a že mi autobus od domu na autobusák už ujel. A náhle jsem byla v bytě, autobus do Jičína odjížděl za čtrnáct minut a já ani pořádně neznala cestu.

Takže pro mě běhání začalo už před osmou ráno. Takže jsem už před osmou ráno zjistila, že mám nohy jako z olova, že mi to vůbec neběží, že mě po čtvrtečním beachovém tréninku pořád ještě bolí pravé koleno a že jestli nestihnu autobus do Jičína, bude to jasné znamení, že bych měla tenhle víkend pouze odpočívat.

Jenže autobus jsem stihla s dobře dvouminutovou rezervou.

Honza s Bárou, Ája se Stellou, Majda, Kačka, Robert a já

V Jičíně jsem se potkala s velkou bandou Liberečáků, kteří teda stojí za výčet:
- Honza Dušánek, který vyhrál lednové Brtnické Ledopády
- Robert Frohn, který na Dni cesty skončil třetí se 141 km
- Majda Šoubová, která vyhrála v prosinci Pražskou stovku
- Kačka Šoubová, která je prý Majdě tahounem
- Ája Dymlová, která z pochodů chodí jenom Rumcajse, ale jak Honza pravil, běžecky je v terénu naprosto nezničitelná
+ psi Bára a Stella

Jo, mezi ně jsem zapadla úplně skvěle. To protože jsem... ééé... vyhrála... ééé... to protože jsem tak krásná a inteligentní!

Vyráželi jsem společně. Trochu mě to děsilo, ale proč to nezkusit, žejo. Koneckonců, chtěli běžet na pohodu. A kromě toho měla Kačka u sebe můj kontrolní lístek.

Začínalo se pěti kilometry po asfaltu. To jsem byla ráda, že jsem si vzala boty do terénu, ve kterých mě na tvrdém povrchu bolí klenba! Kdyby blbost kvetla, nemusela bych si před Velikonoci trhat kočičky.

..

Běželi jsme dlouhou dobu do mírného stoupání a po asfaltu, což je nejhorší možná kombinace, a já zaostávala. Hodně. A neměla jsem u sebe kontrolní lístek, abych nějak nenápadně vysublimovala. Vždyť já ani nepočítala s tím, že bych s nimi běžela! Já jsem je chtěla vidět na startu a pak je celou dobu stíhat (a v cíli se radovat z toho, že mi dali jen pár hodin).

Ale společnost to byla bezkonkurenční. Některá konverzační témata stála za to a jako správný kronikář bych sem chtěla zaznamenat Honzovo rozhodnutí, že na příští ročník všem nakoupí kompresní krajkové prádlo a cestou ho bude z dotyčných strhávat. Určitě je to zajímavá myšlenka, ale Robert se na ni moc netvářil. Asi že se ho to taky týkalo.

Pak taky Honza machroval s tím, jak se do společnosti tolika bab ráno oholil, aby byl krásný, ale nevím nevím, s tím bych se moc nevytahovala. Přece jen kvůli čtyřem holkám... Já si třeba ráno ještě myla vlasy, a to tu byli kluci od nás jenom dva! (Ale třetího jsem sbalila cestou. Takže na tom možná něco bylo.)

Co bylo inspirativní - Ája měla v batohu v bidonu víno. Moc dobré, mimochodem.

Chceš piškotek? Sedni!

A tady to asi nechám úplně na čtenářově fantazii... :)

No ale utíkali mi víc a víc, a tak jsem si nakonec opravdu vymínila svůj kontrolní lístek a nechala je běžet. Což nebylo úplně snadné, ale nakonec jsem na to přišla! Protože 'já vás nechci zdržovat' vůbec nefungovalo, ale 'já si to chůzí užiju mnohem víc než běh' ano. Pravda byla kombinací obojího, protože si podobné akce dokážu užívat pouze bez vědomí toho, že někoho zdržuju. (Proto taky chodím sama, žejo.)

Za třetí kontrolou za Boreckými skalami, tuším že v Rovensku pod Troskami, mi tedy utekli a já konečně začala kombinovat běh s chůzí. Protože zase asfalt, žejo. A protože mě nohy bolely, jako kdybych za sebou měla o sto kilometrů víc. Ale pořád jsem nešla úplně pomalu, ono se to kvůli zimě a větru ani nedalo, a tak když jsem došla na poslední kontrolu do hospody v Košově, ještě tam seděli. Akorát se teda zvedali, ale kdybych se nezakecala s Honzou a Ájou, stihla bych je - polívku a kofolu jsem vdechla ve stoje a na trať vyrazila necelé tři minuty po nich.

Ono ale proč bych měla chtít vyrážet s nimi, když se stejně hned z hospody vyráželo do kopce na Tábor...

Jenže ono se najednou všechno zlomilo a já byla plná elánu. Ne, do kopce jsem po té asfaltce neběžela, ale předešla jsem dva cyklisty. A spoustu turistů. A bylo mi dobře.

Seběh z Tábora byl nejkrásnějším úsekem na trati, tam jsem předběhla dalšího cyklistu a moc si to užívala, a od té chvíle jsem až do Jičína nezpomalila do chůze.

Jediná studánka na trati. Doufala jsem, že bude o spoustu kilometrů
dřív, ale ještěže tak. Voda v ní sice stála a navazovala na potůček, ale
když tam byl napůl pulec a napůl žába, tak byla určitě čistá, no ne?

Cesta. Jeden z nejlákavějších cílů vůbec.

Určitý díl zásluh na mém následném rozběhnutí nese Luboš. Když jsem si tak sbíhala silnicí dolů, pomalu mě dojel na kole a dal se se mnou do řeči. A pak už nepřestal mluvit až do Jičína. Měl o čem, přece jen běhá desítku za 38 minut, užívá si krosy, v kategorii nad čtyřicet let sbírá první místa... a taky byl po operaci s kolenem a v průběhu léčby kyčle, proto jel na kole. Jojo, běhání je zdravé!

Jak jsme se zakecali, tak jsme přehlédli odbočku ze silnice a zakufrovali jsme. A protože jsme neměli žádnou mapu nebo navigaci a protože se nám nechtělo vracet, šli jsme na blind podle intuice a rad kolejdoucích, čímž definitivně padla moje ambice dohnat svoji skupinku, (Luboš tvrdil, že je přede mnou sotva pět minut,) protože jsem si tady prodloužila trasu o více než dva kilometry.

Na trasu jsme se napojili až v Železnici. Tam jsme doběhli dva kluky, které jsem předbíhala už těsně za Táborem...

Ale zase už to do Jičína bylo kousek, a tak to uteklo.

A svoji skupinku jsem přece jen dostihla! Sice cílem už dávno prošli a teď se převlékali u auta, ale na to se historie neptá. Udělalo mi to radost, že jsem je ještě viděla.

Běžecká zezadu - zepředu se nějak nenaskytla příležitost

Ale když s nimi bylo tak veselo!

V cíli jsem dostala diplom a na autobusáku jsem čekala na autobus sotva deset minut. Protože tam ještě sjel i Luboš, konečně jsme se představili, takže zde nezůstal pouze Sympatickým Cyklistou - i když přesně to byl a vřelý dík, že mě nenechal zpomalit a dojel se mnou až do cíle. (A tykat jsme si začali náhodou už v Jičíně na náměstí.)

Nojo, dobré to bylo! Autobus byl sympaticky prázdný, takže jsem cestu proklimbala, a poslední překvápko přišlo, když jsem chtěla vystoupit - nohy mě naprosto neposlouchaly. Což nechápu, protože od hospody v Košově mě vůbec nebolely.

A takové to tedy bylo. Na můj vkus moc asfaltové, ale jinak krásné a s dobrou společností. Vrátila jsem se bohatší o poznání, že následující týden před Šluknovskem budu odpočívat a pouze odpočívat, protože jinak umřu těsně za startem, a taky o nadšení z pohybu. Tohle mi chybělo.

Díky!