A je to tady. Doma někdo dopil kafe a cesta k obchodu je zapadaná, má kariéra učitelky je v ohrožení! Kde mám skripta? A neviděl někdo moje zápisky z LPDM? Nemohla jsem si přece nic nepsat... ne? Ježíšek se vytáhnul, miluji Českou literaturu od počátku k dnešku. Teda, nenávidím, vlastně. Ale copak je možné něco takového nevlastnit a nelistovat v tom takřka denně?
LEDEN.
Praktická fonetika - 5.1. 14:25
(klasifikovaný zápočet)
Německá nástavba fonetiky, povinně volitelný předmět. Zvolila jsem si ho i přes to, že ten druhý ve výběru byl bez požadavků - fonetika je totiž děsná psina.
"Zekcééén," pokoušela se o šestnáctku Maruška. "Nein, du musst es als 'zekcíííín' aussprechen," stála jsem před tabulí a nehorázně se bavila. "Zekcéééén," pokoušela se Maruška znovu.
Každá dvojice měla mít referát na nějaké téma, které je nám užitečné, abychom si neutrhli ostudu u státnic. Já měla se Stáňou číslovky, byly jsme první, tedy jsme nastavovaly laťku, a nějak se nám to protáhlo na celou hodinu. (Pořád neumím německy. Ale výslovnost miluju.)
Další referáty se nesly v podobném duchu, referenti nutili ostatní transkribovat, hrát hry založené na výslovnosti, prostě srandy kopec. Jenom občas docházelo k trapnějším situacím... "Du sagst es schlecht, Jiřka. Es ist nicht 'préééteritum', es ist 'pretííritum'... ech... ich wollte sagen... 'preTéééritum'... nein, 'pretíííritum'... vielleicht können Sie, Frau Nečasová?" Přednášející, sedící v koutku a pobaveně naslouchající, vyslovila dané slovo správně a pak jsme ho cvičili všichni.
Na konci měl být test, dvacet slov na transkripci, dvanáct jsme si jich měli volit my sami.
Poslední seminář se dodělal zbytek referátů. "Já vás asi strašně zklamu," začala přednášející, "ale takhle dokonale pracující a spolupracující seminář jsem ještě nikdy neměla. Jestli tedy nemáte nic proti, co kdybychom vynechali test? Máte všichni za jedna."
Juch! :-)
Jazyková cvičení V. - 14.1. 13:00
(zkouška)
"Už je mi to trapný, co se učíš?" psala mi Eva večer před zkouškou. Protože nikdo nevěděl, co by se měl učit, a tak se skoro nikdo neučil. Já jsem si vypsala gramatiku a slovíčka z dvou lekcí učebnice, které jsme probrali, a cítila se přiměřeně zodpovědně.
V Erudiu byla u zápisu na zkoušku poznámka "einsprachiges Wörterbuch ist erlaubt", proto zamířily mé kroky těsně před zkouškou ještě do knihovny. Kdo by to byl řekl, že už budou všechny výkladové slovníky rozpůjčované? Kdybych nebyla trubka - a příště už nebudu - půjčila bych si výkladový Duden s českými ekvivalenty, který tam byl. Andrea by na to nepřišla.
Seděla jsem vedle Lucky, která slovník měla. Měla i tahák se slovesy z jednoho papíru, který nám přednášející v semestru rozdávala.
Andrea rozdala testy. Byla v něm tři cvičení, dohromady za šedesát bodů, 66 % průchozích. Všechna cvičení byla na slovesa z papíru, který v semestru rozdávala.
Koukla jsem na Lucku. Zrovna vyndavala tahák ze slovníku, který jsem si od ní jinak půjčovala, aby si ho dala pod test. Škoda.
Něco jsem napsala, nebyla jsem si jistá, co přesně se tam po nás chtělo. Odcházela jsem s pocitem, že nevím - něco mezi dvojkou a opakováním.
(aktualizace: Výsledky jsme dostali 1. února, slabých čtrnáct dní po testu, to je slušné. Mám za tři. Což je fajn :-))
Dějiny české literatury III. - 25.1. 9:00
(písemná část zkoušky)
V prvním a druhém semestru jsme měli dějiny české literatury 1 a 2, na třetí pokračování jsem si musela počkat až do pátého, protože jsem na konci prváku neudělala Peterku. A po roční pauze po mně najednou chtěli, abych uměla... národní obrození? Ruchovce a Lumírovce? Interpretovat Máj, Babičku a Kytici?
Letos k tomu byly již jen přednášky, semináře se nekonaly. Na přednášky jsme měli vedoucí katedry a překvapilo mě, jak dobře vykládá - literární sekci katedry češtiny u nás ovládl zástup stárnoucích a senilnějících žen, které neudrží myšlenku a přednášky obvykle za mnoho nestojí. (To není myšleno zle, u jedné z nich dělám bakalářskou práci a mám ji skutečně ráda. Bohužel je to pravda.) Letošní modernu jsem si ovšem užívala, realismus, dekadenci a symbolismus jsme brali dost podrobně a bylo to zajímavé, ačkoliv to nejsou zrovna směry, které bych sama preferovala.
Princip zkoušení byl stejný jako u teorie literatury s Peterkou: kdo napíše test na 30 bodů z 50, jde k ústní, kterou může, ale nemusí udělat. Kdo test napíše na 41 bodů z 50, má za jedna a k ústní nejde.
Věděla jsem, že ten test bude těžký. Věděla jsem, že někteří spolužáci ho loni nedokázali napsat.
Můj optimismus mi velel: nauč se to dobře, ať máš za jedna a ať k ústní nemusíš. Až tak naivní jsem byla.
Druhá největší učebna na fakultě byla narvaná k prasknutí a zkoušející musela jít dokopírovat testy, nečekala, že to loni neudělalo tolik lidí. (Ach, jaké nostalgické vzpomínky mě zaplavily, když to řekla - zcela identicky nám nedostatek testů v létě zdůvodňoval Peterka.) Takovou koncentraci třeťáků jsem ještě na zkoušce pro druháky neviděla, a to, ano, včetně zkoušek z Peterky.
To leccos napovědělo.
Test mě málem rozbrečel. Byl dost odlišný od těch loňských, na něž se typově všichni připravovali. Život není fér...
Zkoušející pobíhala po učebně jako čamrda, bylo nemožné vytáhnout některé z taháků. (Pro dobrý pocit, stejně by mi nebyly co platné.) Evička mi esemeskou poslala klíčové osobnosti časopisů. Hledání znaků literárních směrů u ukázek jsem si vyloženě užila a povedlo se mi to, myslím, docela dobře. Záměna dekadence za mnou prosazovaný romantismus mi nepřipadá zas až tak závažná, ty směry se v lecčem kryjí.
Zařazování autorů mi nešlo nikdy, pletou se mi a nepovažuju je všechny za dost důležité, abych je musela umět. Což, přiznejme si, je asi problém.
Popříští týden.
"Nepřítel před branami!" volal rozrušený Říman z hradeb, když v dálce spatřil moře slonů.
"Poproste ho, ať počká, uvízl jsem v zácpě. To ten sníh... dálnice je neprůjezdná. Pardon."
Takhle nějak probíhala fraška "mám konzultačky přesunuté z 9:00-10:30 na 8:00-9:00 a čeká na mě dav studentů, jenže já jdu o hodinu později".
Chtěla jsem vidět svůj test, protože mi to uteklo o dva a půl bodu (z padesáti), což není málo. Když prof. Mocná, vedoucí katedry a tak vůbec, dorazila, zadala ve vedlejším kabinetu státnicovou otázku na přípravu a zapsala do indexů známky ostatním. Mně podala desky s testy, ať si svůj test najdu a dívám se, když teda chci.
Listovala jsem a listovala, svoje jméno nevida, až mi začalo být divné, že mají všichni kolem dvanácti bodů. To je trochu málo.
"Promiňte... asi jsem se špatně vyjádřila... já chtěla test z dějin literatury III, ne I."
"Co? Ukažte to? No, to je ono..."
Listovala jsem ještě chvíli. Byly tam testy z dějin literatury III. Dva.
"Promiňte... ale to je fakt jednička."
Nakonec přikročila sekretářka, zpod hromady věcí vytáhla jiné desky a podala mi je. Ty už byly správné.
První cvičení - Březinova symbolistická báseň - 4 body z 10. Koukala jsem na to jako puk, žádné vysvětlení, nic. "Mohla bych se zeptat, co mi tu chybí?" zarazila jsem Mocnou, která už se chystala zase vyběhnout z kabinetu.
"No tak rychle. Ukažte to... hm... hm... promiňte, spěchám na státnice. Nashledanou."
Zůstala jsem tam s otevřenou pusou.
Sekretářka pokrčila rameny a šla postavit Mocné na čaj.
Prolítla jsem zbytek testu. Otázky založené na rysech směrů v ukázkách jsem měla zjevně mizerné, třeba za dekadenci, kterou jsem měla místo romantismu, jsem měla půl bodu jen za to, že jsem určila, že je to mladší než Slávy dcera. Přitom ty dva směry si jsou podobné, minimálně stejně jako Ájina dekadence u Hřbitovního kvítí. (Ája měla 42 bodů a tohle cvičení bylo za deset, takže za to určitě nějaké body dostala.)
Za biedermaier mám 3 body z 5. Ale nevím, co mi tam chybělo.
Nejvíc bodů jsem dostala za zařazování autorů, které jsem měla opravdu špatně.
Odcházela jsem strašně ukřivděná a naštvaná, po hodině čekání člověk čeká víc pozornosti než pohled typu 'slize archy Noemovy' a deset vteřin.
Literatura pro děti a mládež - 29.1. 13:00
(zápočet)
Seminárku jsem odevzdávala 15. prosince. Byla mi vrácena s poznámkou "skoro - dotáhnout" na deskách a s několika poznámkami v textu. Že mi prý třeba chybí osnova. To jsem za ní byla o konzultačkách, abych zjistila, jakou osnovu myslí, a zjistila jsem, že to neprolistovala až do konce, protože ji přehlídla. ("Ale slečno, nenadepisujte to obsah. Co myslíte slovem obsah? Co vlastně znamená slovo obsah? Taky cítíte tu nejasnost pojmu? Do toho byste mohla zabřednout, radím vám - přejmenujte to na osnovu.")
Jedním z doplnění byl rozdíl mezi médii. V knihovně jsem si byla pro Encyklopedii literárních žánrů, kde je ovšem z netextových médií pouze televizní seriál. Koukla jsem do seznamu literatury, ze které bylo heslo zpracováno, a v Koniáši se přesvědčila, že je všechno rozpůjčované.
Takže jsem ve čtvrtek večer usedla k počítači, něco ocitovala z Encyklopedie literárních žánrů a potom začla bombardovat otázkami Sargo, která se do mého definování knihy a filmu obětavě pustila se mnou. Ke konci už jsem ji bombardovala jen zdánlivě náhodnými a nesouvisejícími slovy, na které trpělivě odepisovala spoustou vykřičníků nebo řehtajícími se smajlíky (nebo ještě více náhodnými slovy). Ale dala jsem to dohromady.
Potom jsem šla za tátou, aby za mě vymyslel, proč Vorlíček vynechal náboženskou linii, která je u Němcové obsažena. Táta mi udělal krátký souhrn dějin náboženství v devatenáctém a dvacátém století se všemi dějepisnými kontextovými událostmi, které jsem potřebovala vědět, a mně bylo hej.
V pátek jsem vyrazila na konzultačky. Před kabinetem seděly tři slečny, které šly na zkoušku, a po chvíli dorazili další lidi na konzultace. Čekala jsem tam pekelně dlouho, nakonec na mě přišla řada. Přednášející si to prolistovala, někde se začetla, něco zcela ignorovala, řekla mi, co mám pořád špatně, ale prohlásila, že "je vidět, že jsem se snažila", a že mi to teda dá.
Nenávidím tuhle frázi!
Myslím si, že je ta seminárka pěkná, mně se líbí. Tahle fráze ji ovšem shazuje někam mezi slohy beznadějných břídilů ze čtvrté třídy, kteří nenapíšou ani větu "můj pes se jmenuje Azor," ale učitelce jich je už líto a tak jim dá lepší známku, protože je vidět, že se snaží.
Uá!
Proč já se vůbec snažím?