Recyklujte papír, chraňte lesy!

olda: Milá Eliško,

především gratuluji k výkonu.
Přemýšlel jsem opravdu dlouho, jestli má cenu Ti sem psát můj pocit z celého blogu, ale pak jsem si řekl, že je potřeba sdělovat výzvy.

Takže nejprve trocha historie...
Na dvanáctém Dnu cesty 24. až 25. dubna roku 2010 ušel Martin D. 124 km. Tehdy, nebylo zvykem na DC běhat. Byl první, který v závěru běžel, tedy pokud se dá nazvat během 15 km za dvě hodiny. Martina V. tehdy ušla 122 km téměř bez běhu, ale bližší podrobnosti ohledně posledních dvou hodin závodu znám, jen z vyprávění. Počasí bylo možná o trochu lepší než letos, ale faktem je, že oproti dnešnímu DC neběželi skoro vůbec.

Nejsem "ultrák", takže nejsem ten, kdo by se mohl vychloubat nějakými extra výkony. Ale kdysi jsem pár stovek ušel. Přijde mi, že lidé dnes do toho jdou víc a víc agresivně, jsou závislí na pomoci ostatních, nedokáží se spolehnout sami na sebe. Nesou si velmi málo jídla a pití, snaží se všechno zoptimalizovat až na vrchol. Přijde mi, že tím ztrácí chůzi, ale nenalézají běh. Proč to?
Stěžují si na asfalt, stěžují si na bláto, stěžují si na protržené hráze rybníků... Proč?

Možná je to důsledek honby za nějakými čísly. Tak jsem jen chtěl sdělit, že 125 km není až tak velký číslo. A že výzva je ho ujít, ne zničit se během a pak to dobelhat, nebo se dlouhými přestávkami připravit o rovnoměrnou krásu pohybu. Samozřejmě největší výzva je to dát bezbolestně, ale to vyžaduje moc a moc tréningu...

No nic, už zas jen plkám, místo toho, abych šel příkladem.

Přeji hodně sil do dalších ultraatrakcí.

Měj se Olda