Na druhý květnový prodloužený víkend jsme s Erikou, Standou, Radkem, dvěma psy a o den později dorazivším Jirkou vyrazili do Žďárských vrchů.
Erika, Standa, Radek a já
Každý prodloužený víkend začíná už čtvrtečním večerem. Tak tedy:
Ve čtvrtek večer jsme s Erikou a Standou absolvovali beachový trénink, na volném kurtu si pak ještě pinkli jeden set a vyrazili pro Radka a Segiho, kterého měl tou dobou ve svém opatrování. Od Radka jsme pokračovali ke mně pro věci a volně do Brandýsa. Hajlajt večera: Laksa. Kdo nejedl, neuvěří. Tímto chci poděkovat Erice, že se nechala vyhecovat a ještě před jedenáctou večerní ji uvařila, protože nic tak dobrého jsem nikdy nejedla. Mňaaaam!!
Páteční vstávání bylo po dlouhém večeru krušné, ale zvládli jsme vyrazit už po sedmé, takže jsme v kempu v Milovech byli před desátou a na kolo vyrazili před jedenáctou. Tomu jsem nevěřila ani v nejoptimističtějších scénářích!
V plánu jsme měli nejdelší výlet ze Standou naplánovaných, celých 42 km. Nezapočetli jsme ovšem několik faktorů - totiž že jsou Žďárské vrchy kopcovaté (problém měli hlavně psi z kopce) a že turistické značky nejsou vždy sjízdné (problém jsme měli my). Takže jsme postupně zkracovali a zkracovali a do kempu jsme se vrátili po krásných a náročných 32 km zcela spokojení.
V kempu krátce po příjezdu
Věrní čtenáři si možná pamatují, jak to mám já s kolem. Že nejsme příliš velcí kamarádi. Jenže když mě pozvete někam na výlet, tak se budu ochotná jít potápět mezi žraloky, jakou mi to udělá radost.
A žraloci mi v prvním stoupání rovnou z kempu připadali jako velice lákavá alternativa. Supěla jsem tam daleko za ostatními a proklínala se, co to bylo za nápad, jet na kola, a přemýšlela, co budu dělat v dalších dnech a jestli se náhodou nevrátit do kempu už teď... Nahoře mě ale Standa upozornil, že jedu na úplně prázdném zadním kole, a když jsem si ho nafoukla, najednou mi to jelo mnohem líp. Ehm.
(Pořád mi teda ještě samovolně přehazovala přehazovačka, jenže - bavíme se o mém fialovém stroji. Jemně rozladěná budu, až přestanou brzdit brzdy. Do té doby dobrý.)
Na první stoupání volně navázalo druhé stoupání po krásné pampeliškové louce. Líbila se mi tolik, že jsem slezla z kola, abych si ji mohla lépe vychutnat. A ostatním se asi taky líbila, protože jsem to nebyla já, kdo nahoře zorganizoval společnou fotku! (Jako jo, byla to vrcholovka. A už jsme za sebou měli dobré tři kilometry.)
Pampelišková louka
Rita potok několikrát překonala po lávce i vodou, zatímco Segi se
vody bál a po lávce byl ochotný jít jen v těsném závěsu za Radkem
Lesní pěšiny
Na sedmém kilometru jsme se poprvé usadili v hospodě. (Píšu poprvé, protože všichni tou dobou věřili, že nebude poslední. To protože jsme s sebou neměli skoro žádné jídlo.) Bylo to v Kadově, kam se jelo po úchvatně zvlněné silnici, na které jsme uštvali oba psy, kteří nám ve sjezdu nestačili, ať už jeli Erika a Radek jakkoliv pomalu. Přestávka byla ozvláštněná tím, že tam točila pivo devadesátiletá drobná stařenka, která postavila sklenice pod pípu a zmáčkla páku - i u mojí Kofoly jsem čekala dlouho, než spadne pěna a bude možné dotočit sklenici.
Z Kadova jsme zamířili na jih na Medlov a Tři Studně a potom zase na sever kolem Lísovské skály a Devíti skal zpátky do Milov.
Terén dál začal být přátelštější k psům, silnice se začaly střídat s turistickými značkami. A to bylo dobré, to mě bavilo, všechny ty kameny a kořeny... Hrozně jsem si užívala, co všechno projedu, aniž bych slezla, a protože je moje kolo tak těžké, že drží na zemi jak přibité, projela jsem toho dost. Poprvé mě donutil slézt (= velmi civilizovaně mě shodil) schod tvořený kameny a kořeny a to jsem byla moc zvědavá, jestli si s tím poradí ostatní. No, Eriku to tam shodilo necivilizovaně a velmi věrohodně úpěla ještě v dalším týdnu, jak se praštila o řídítka. Au au...
Luční sjezd
Bavilo mě čekat na ostatní s foťákem v ruce
...i na psy :)
Kořenů a rozblácených cest přibývalo. Psi běhali na volno, já si užívala terén a snažila se ujíždět kupředu, abych pak mohla hodit kolo do příkopu a fotit ostatní v zajímavých pasážích (bohužel bez větších úspěchů), dobré to bylo. Cestou jsme si dali šlofíka u rozcestníku a pojedli sušenky, které jsme s sebou měli, na sluníčku bylo pěkně teplo.
Když začalo v lese přibývat lidí a cizích psů, byli Rita se Segim znovu přivázáni ke kolům. Jela jsem zrovna za Erikou, když bylo potřeba přejet nízký dřevěný mostek přes močál a Rita se na poslední chvíli rozhodla, že nepoběží horem, ale spodem. Ta scéna byla jak z němého filmu: Rita se vrhla dolů, Erika sjela za ní a zabořila se předním kolem do bahna, pes zůstal na jedné straně, Erika spadla na druhou a kolo se mezi nimi zvolna převrátilo přes řídítka a navzdory veškeré pravděpodobnosti dopadlo tak, že nikoho nezranilo.
Scéna jak z partesu.
Tou dobou už jsme neměli žádné jídlo, a tak jsme dál cestu zjednodušili, jak se dalo. Jídlo... už jsme pochopili, že nás žádná další hospoda nečeká, a když volal Erice Jirka, bylo úchvatné sledovat, jak se Erika zasnila nad výčtem dobrých věcí, které slíbil přivézt.
Jedna z těch náročnějších pasáží
...a váš názor?
Bylo mi hloupé fotit přímo ten pád, zde alespoň těsně poté
Do kempu jsme dorazili v šest. Následnou pohodu snad ani nejde popsat. Figurovalo v tom ujídání karbanátků a klobás, točené pivo, celý schwarzwaldský dort, pinkání beache, líná příprava táboráku, dlouhá horká sprcha a četné povalování se na sluníčku. Za setmění jsme rozdělali oheň a opekli si špízy, potom dorazil Jirka s výbornou mandlovicí...
"Slyšíte to? Co to je? To je déšť?"
"To nemůže být déšť, to je jenom vítr."
"Ale ono se to přibli-... Do aut! Honem!!"
Tak úchvatný přívalový slejvák se často nevidí. Každý jsme zvládli pobrat jenom jednu věc, kterou jsme považovali za nejdůležitejší, než jsme se schovali: Radek vzal Segiho a utekl do své chatky, já do auta vzala Segiho pelech, Erika vařič, Standa Ritu... a Jirka se schoval do svého auta s mandlovicí. Přesvědčili jsme ho ovšem, aby se přestěhoval k nám.
Když se déšť zmírnil, vydali jsme se všichni k Radkovi. Dorazil tam ovšem jenom Standa. S Erikou a Jirkou jsme zbytek večera strávili pod stříškou před umývárkami - a noc byla veselá. Jakkoliv mi mandlovice chutnala, moc jsem si užívala svoji skoro střízlivou roli. Ono jak často vodíte opilé kamarády do stanu, zatímco vám vyznávají nehynoucí lásku? :)
Měli jsme s sebou spoustu dobrých věcí...
...a uměli jsme si je patřičně vychutnat.
Večerní táborák
Další ráno lehce poprchávalo a podle předpovědi mělo přestat teprve v poledne. Ráno a dopoledne jsme tudíž odpočívali - po náročné noci a se skvělou snídaní od Jirky to nedalo velkou práci. Kolem poledne jsme se s Erikou a Jirkou vydali na oběd. Protože jsme všichni měli jasnou představu, co chceme k jídlu, spokojili jsme se až se třetí hospodou, kterou jsme zkusili, ale stálo to za to. (No co, každý má nějakou slabost. A na smažáku není nic špatného!) U vedlejšího stolu banda rozebírala Horskou výzvu...
Po krátkém šlofíčku jsme konečně vyrazili na kola. Sestava se proměnila, protože měl Segi bolavé tlapky po předchozím dni, a tak s ním zůstal Radek v kempu, a jeho místo zastoupil Jirka.
Vyrazili jsme do Svratky a jinou cestou zase zpátky.
První přestávkou na trase byly Milovské Perníčky, skalní vyhlídka, kde jsme se hodnou chvíli slunili, protože tam bylo krásně. To bylo dobré, protože mi mezitím stihl zabrat prášek na bolení hlavy. Joj, ty změny počasí! A kromě toho jsme tam vyfotili další společnou fotku. Společné fotky jsou důležité.
Ten den jsem měla trochu problémy s tím, jak pojmout celý výlet. Když už jsem na kole, baví mě hrát si s tempem. Z kopce se rozjet co nejrychleji a protikopec vyjet samospádem. Na rovinách si hrát s rychlostí. V mírných kopcích zkoušet sprintovat a posléze neumřít.
Problém byl v tom, že Rita byla navolno a že chtěla být první, takže bych ji příliš snadno uštvala, kdybych opravdu dělala všechno, na co jsem měla chuť. Občas jsem tedy jezdila z dohledu vepředu a občas vzadu, ale většinu času pěkně společensky ve skupince, což bylo užitečné, že jsem se alespoň utvrdila ve svém přesvědčení, že zkrátka nejsem schopná udržovat rovnoměrné tempo.
V kempu brzy po ránu
Na Milovských Perníčkách
Cesta z Karlštejna do Svratky
Ve Svratce jsme se zastavili v hospodě.
To by mě zajímalo, kolik lidí nejí suché pečivo? Ale zase když si Erika řekla o máslo na chleba k polívce, trochu jsem jim ujedla, protože máslo je dobré.
Ten den už nebylo takové vedro, a protože jsem s sebou měla jen tenkou mikinu, začala mi být brzy zima a čekala jsem jako na spasení, až kluci konečně dopijí pivo a pojedeme dál. Dočkala jsem se, konečně dopili (a že to trvalo!) - a objednali si druhé. To kdybych náhodou váhala, proč jsem se do Prahy vrátila nemocná.
Cesta zpátky už byla svižná a bez přestávek. Cestu jsem měla nastudovanou, takže jsem jela napřed a čekala jen občas, a když ostatní dlouho nejeli (dlouhé asfaltové sjezdy byly opět problematické, abychom neuštvali Ritu), hledala jsem si terénní cesty v úbočí kopce a zkoušela si je vyjet nahoru a sjet dolů. Tu, co jí tekl potok, jsem pravda úplně nedomyslela, ale to už bylo blízko kempu a suchých věcí.
Brzy po návratu do kempu začalo bohužel pršet, takže už nedošlo ani na beach, ani na slacklinu, to mě mrzelo. Zalezli jsme k Radkovi na verandu, na plotýnce si uvařili instantní jídla a Erika pak ještě v ešusu opekla buřty se zbytkem cibule. Já jsem den zakončila přečtením Bibi - tuhle knížku jsem měla znát jako dítě!
Zničit psa!
Suché pečivo. (Připisuji k hořké čokoládě, karamelu,
meruňkám, švestkám, olivám, sušeným rajčatům, ...) :)
V neděli, poslední den ve Žďárských vrších, jsem na kolo už vyrazila jenom já a Jirka. Ti psi nás musí nenávidět...
Pro mě to ale znamenalo, že jsem si mohla půjčit Eriky kolo. Trochu odbočím - vždycky jsem se podivovala, že žokejové často jedou na koni poprvé až na dostizích, že se spolu nepotřebují sžívat. A Lojza mi naopak říkal, že na divokou vodu je nutné s sebou vozit všude po světě vlastní loď, že na tom ohromně záleží. Já osobně si myslela, že nebude problém přesedlat ze špatného kola na dobré kolo, a byla jsem překvapená, jak dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla (pokud vůbec).
Tak například přehazovačka. Když nepočítám přehazovačku na rámu, jezdila jsem celý život s grip shifty, takže jsem si neustále pletla, která páčka mě kam posune.
Nebo to, jak lehké to kolo bylo. Vždyť v terénu vůbec nedrželo na zemi! A ze silnice mě to při bočním větru regulérně odfukovalo do pangejtu!
A problém největší: brzdy. Na Eriky kole jsem to vůbec nemohla v terénních sjezdech pouštět, protože jí brzdy moc brzdily a já nebyla schopná brzdit tak, abych se nezabila. U sebe jsem zvyklá, že v padáku obě zmáčknu na maximum a po padesáti metrech skoro stojím. Tady jsem to zkusila jednou a byla jsem moc ráda, že jsem to ustála.
Ale na druhou stranu jsem se ve stoupání na pampeliškové louce na Eriky kole skoro nezadýchala. To mě rozhodně potěšilo.
Začátek cesty - až do Krátké - byl shodný s pátečním výletem. Dál jsme měli pokračovat doleva, ale navigátor to navigačně nezvládl (ehm), a tak jsme sjeli až do Kadova. Nevadí! Aspoň jsem zjistila, jak rychle se tak zhruba jezdí po asfaltu z kopce, protože Erika má dokonce i tachometr! (57 km/h)
Od hospody s devadesátiletou stařenkou jsme se tedy vrátili zpátky do Krátké a pokračovali do Sněžného a dál po asfaltce na sever. Pak na žlutou, tam byl moc krásný luční sjezd (a ne už tak pěkný výšlap, na fialovém stroji bych tu hodně tlačila) a lesními cestami jsme se probili až k Milovským Perníčkům, kde jsme o den dříve dobu vylehávali na skále. Stejně jako tehdy jsme dál jeli na Karlštejn, ale tentokrát po turistických značkách přes Zkamenělý zámek - žejo, nejsme bábovky a turistické značky jsou přece príma.
Takže prosímvás, přes Zkamenělý zámek to průjezdné není ani při největší vůli. Respektive možná dolů na nějakém downhillovém speciálu...
Oblíbená pampelišková louka třetího dne
Zkamenělý zámek
Cesta na pivo
Na pivo jsme se tentokrát nezastavili ve Svratce, ale až v Herálci. Před ním jsme si docela zamakali, na otevřené asfaltce foukal takový protivítr, že jsme se i při největší snaze kupředu sotva sunuli.
(Ten protivítr byl ledový, a protože slunce nemilosrdně pražilo, možná moje chřipečka pochází spíš z tohohle dne z kombinace úpalu a prochladnutí. Ale kdo ví, možná jsem prostě bezimunitní máslo.)
Pivo! A polévka a turek... V hospodě bylo teplo a seděli jsme u okna, takže jsme se nemuseli bát o kola, a vydrželi bychom tam pravděpodobně mnohem déle, kdybychom neměli domluvený odjezd z kempu do Prahy na třetí hodinu. Což znamená sraz ve dvě... což bylo za hodinu...
Ále, vždyť už tam skoro jsme.
Dál jsme to vzali po modré přes Devět skal. Byla to nejpřímější cesta, tak co bychom to objížděli...
Hrdinně jsem vyjela hodně vysoko. Pak už jsme jenom tlačili. A když už jsme tam byli, vylezli jsme si na vyhlídku, protože společné vrcholové fotky jsou důležité, a ačkoliv nám na návrat do kempu zbývalo už jen dvacet minut, byli jsme v klidu, protože Devět skal je nejvyšší vrchol Žďárských vrchů, což znamenalo, že už to bude jenom z kopce, což znamenalo, že už to bude brnkačka.
Potom kus cesty nemám tachometrem naměřený, protože jsme kola převážně nesli. Jak mi náhle přišlo praktické, že je Eriky kolo tak lehoučké!
Do kempu jsme přijeli o čtvrt hodiny později, ale sbalit jsme se stihli akorát a jsem Erice se Standou vděčná, že to nerozmazávali, ačkoliv všechny činnosti typu montování kol na auto jsem nechala na nich.
Dobyli jsme Devět skal!
...zadarmo to nebylo...
...ale co by člověk neudělal pro společnou vrcholovku.
Víkend byl báječný, děkuju, moc jsem si ho užila! A jakkoliv si myslím, že potápění mezi žraloky by taky mohlo mít něco do sebe... asi si na kolo ještě někdy vyrazím ;)