Brněnské vokruch vokolo Štatlu - DNF

Další nedokončený pochod na kontě.

Stránky pochodu ZDE, trasa Rh++ naklikaná ZDE. Fotoreportáž Jirky Linharta ZDE.

Na BVVŠ mě zlákal organizátor Johny osobně. Vlastně se tak dělo etapově - potkávali jsme se na jiných akcích často a on tu svoji tak chválil, až jsem kývla, že přijedu. Proč ne? Krylo se to jen se Silvou, což je zhmotnění pekla ve všech svých podobách (představte si dva a půl pražského maratonu tak, jak bavil mě),  a s Mátrou, což je v Maďarsku, což je daleko.

A tak jsem přijela na BVVŠ.

Jedna věc se mi ohledně tohohle pochodu povedla: Nalákala jsem tam i Roberta. Od chvíle, kdy jsem se mu o BVVŠ zmínila, mi začaly totiž zprávy ve stylu - jedu; dohodnul jsem ti přespání po pochodu u svého bráchy; jeho adresu ti ani psát nebudu, přijedeme pro tebe autem; a sehnal jsem nám na neděli na jízdomatu spolujízdu do Prahy...

Není divu, že skončil druhý. To aby měl na všechno, co mi nasliboval, dost času :)

Zbytek už tak radostný ale nebyl.

A nebylo to jenom tím, že se tenhle pochod zařadil po boku Malofatranské stovky mezi mé jediné nedokončené pochody za poslední dva roky (a to je zhruba dvacet akcí). Mně to tak nesedlo!

Předstartovní přípravy s našinci startujcími ve 21hod a Andreou, startující ve 21:30

Do Brna jsem dojela autobusem a pilně jsem cestou četla Skleněný pokoj. Při výstupu jsem si všimla, že stejnou knížku čte i moc pěkný kluk přes uličku - jenže on narozdíl ode mě skoro určitě měl čas a sílu vilu Tugendhat i navštívit. Ach, potřebuju znovu do Brna! Pak nastala kovbojka stihnout koupit jízdenku - stihnout tramvaj - stihnout přestup na autobus - vejít se do autobusu... dobrý! Všechno vyšlo. A byla jsem na startu.

Tam proběhla maličko chaoticky prezentace a pořád jsem měla ještě přes hodinu na připravení se na závod. Což bylo akorát, protože na těch čtyři sta lidí tam byl jen jeden ženský záchod (a žádný jiný zdroj vody nebo možnost se v soukromí převléknout).

Startovala jsem v devět večer. Starty byly průběžné už od půl osmé, takže jsem pak měla celou cestu koho předbíhat (chci říct - měla bych, kdybych nebyla takové máslo), a ti nejlepší a nejsebevědomější mohli startovat až v půl dvanácté, takže měl i kdo předbíhat mě.

Naše startovní skupinka byla sympatická: vybíhala společně se mnou Martina Němečková, Jirka Linhart, Martin Čapek a Pavel Příhoda... samí sympaťáci. Ale ovšem, když píšu 'vybíhali', myslím to doslova. Koneckonců, noc byla vlahá (zatímco přes den mělo pražit slunco a být přes třicet stupňů), trasa placatá a my plní elánu. A tak jsme běželi a předbíhali jednu skupinku za druhou a bylo nám dobře.

Teda, na obecné rovině. Víte, jak pravidlo číslo jedna pro UT zní 'nikdy nezkoušejte nové věci přímo na závodě'? To pravidlo má své opodstatnění. Pozvěte mě na pivo a budu o tom vyprávět klidně celý večer... ve zkratce to ale bylo tak, že jsem se nechtěla přes den pařit, a tak jsem si místo oblíbených tříčtvrťáků vzala krátké kraťásky, protože jsem stejně měla stehenní kompresky, takže jsem se nemusela bát, že by se mi o sebe třela stehna. Jenže ty kraťasy byly kratší, než jsem počítala! Takže jsem se hned po rozběhnutí snažila povytáhnout kompresky výš, což mělo dva následky: 1 - zbytek pochodu mě škrtily; 2 - levý se mi u lemu protrhl a celý se rozsypal. Vzhledem k ceně a novosti to hodně zamrzelo.

Běželi jsme, běželi jsme. Nejprve to byly široké hliněné cesty, potom moc krásné pěšinky přes malé lesnaté háje, kde byl problém předběhnout pomalé pochodníky, takže jsem si je ani moc neužila, a pak už jen po asfaltu a ještě víc po asfaltu.

Jih Brna je totiž extrémně hnusnej. Nemám o něm co dobrého říct: je tam asfalt a pouze asfalt, průmysl a rovina. Ještěže byla noc! I z toho mála, co jsem viděla, mě chytaly deprese - kvůli tomu jsem odcházela (poprvé!) dříve z práce? Kvůli tomuhle?? Proč...??!

Start

První tajná kontrola

Po první tajné kontrole po hodině a půl na cestě mi ostatní utekli. Nevadí, stejně jsem nechtěla běžet, tohle jsem chtěla jít na pohodu, ještě před týdnem jsem byla nemocná i z dobíhání autobusu, nebudu to pokoušet... a navíc mi valně ubývala voda v láhvích a první živá kontrola s občerstvením měla být až na 37. km.

Dál jsem ještě popoběhla s Martinem, který zůstal vzadu se mnou, ale i ten mi v polích zmizel v dáli a já zpomalila. Nebavilo mě jít, ale nechtělo se mi běžet... těžký oříšek.

Nakonec to za mě vyřešili čtyři kluci, kteří startovali o hodinu později. Probíhali kolem mě a já jenom slyšela - třicátý kilometr a rychlost devět celých devět... to je pěkný! A tak jsem na ně volala, kdy startovali, a oni odpověděli a pak se jeden zeptal, jestli nejsem Eliška, tak jsem kývla a nechala to být... dokud se po mně nechce, abych prokázala obdobnou znalost, tak jsem v klidu, že. Ale kluci běželi příjemným tempem, a tak jsem se chytla, že se chvíli svezu, mě si nevšímejte, já dlouho nepobudu.

Jenže kluci se pak rozpadli a já s jedním z nich, s Pavlem (těch už mám pěknou sbírku, tenhle byl černobílý), doběhla až na onu vytouženou kontrolu na 37. kilometru. (Prý mě zná z blogu... ach, moji čtenáři jsou takoví sympaťáci!) Když jsem kontrolu spatřila, vypila jsem z láhve poslední lok, protože jsem už delší dobu měla velkou žízeň, a po orazení itineráře (jak to bylo s tím, že UT má přednost před NaPohodu? že se to tam nikomu nepozdávalo?) jsem se vydala k autu doplnit zásoby.

Johny mi nalil vodu do deckového kalíšku, že jako tady mám. Koukala jsem na to jak puk... to nemuselo být, po vzoru dálkoplazů ekologů si beru pití do svých láhví a piju z nich... ale dobře, vypila jsem svoji decku a nastavila kalíšek na doplnění, pořád trochu s podivem, proč to jsou tak maličké kalíšky. A Johny mi řekl, že je mu líto, ale že každý má nárok na ten jeden kalíšek, že by nezbylo na ostatní. Ale dobře, když tak smutně koukám, tak že mi nalije ještě jeden.

Omámeně jsem si nalila decku vody do láhve... tak srandovně se tam rozcákla... a co jako dál?? To mám dát dalších třináct kilometrů na další kontrolu bez vody?

Kluci tam někde ukořistili Pepsi a akorát z ní pili, tak jsem popadla zbytek a bez skurpulí jsem si jím dolila láhev. A pořád jsem nechápala, jak mohli organizátoři nemít na kontrole vodu. Je vůbec něco podstatnějšího, co od pochodu chci zajistit, než voda na trase?

Průběh nějakou vesnicí, kde jsme se zcela neprozíravě nezastavila v hospodě pro vodu

Dál jsem vyrážela drobně podrážděná a sama.

Alespoň cesta se mi už začala líbit, konečně jsme se dostali z jihu Brna na jihozápad a pokračovali po západní části našeho čtverce na sever a průmysl a asfalt vystřídaly lesy a hliněné cesty. Navíc se začalo rozednívat, už ve čtyři ráno jsem mohla uklidit čelovku, taková pecka to byla.

Nicméně já a rozednívání, to je kapitola sma pro sebe, a příznám se, že před tímhle pochodem jsem neměla čas spát tak dobře, jak bych chtěla a jak obvykle spím, a tak mě zcela podle předpokladů přepadla spací krize, na kterou nezabralo ani rozžvýkání celé tuby kávových zrn (fuuuj), ani nic dalšího, a tak jsem si na deset minut lehla vedle cesty, což je strategie nejosvědčenější. Kolemjdoucí mě bodře komentovali a jeden se i ptal, jestli jsem v pořádku, a já jsem pak zase všechny předešla, protože jsem vstala čilá jako rybka!

Na padesátém kilometru, kde byla další živá kontrola, jsem byla v půl šesté ráno, po osmi a půl hodinách chůze. Tam se podávala snídaně - pro každého měli ohřátý párek a dva rohlíky, k tomu jsem dostala štědrou porci kečupu a kremžské i plnotučné hořčice a dokonce tam byla várnice s čajem, ze které jsme si ho mohli do kalíšku (dvoudecového!!) natočit opakovaně! (Samozřejmě jenom do kalíšku a ne do láhve, ale to už mě nepřekvapovalo.)

Snědla jsem si svůj párek (to je poprvé, co jsem byla ochotná jíst na nějakém pochodu uzeninu, ale měla jsem hlad a chuť na něco nesladkého) a akorát přišla Andrea s Vítkem. A chvíli po nich i Žlutý Pavel, který startoval o hodinu a půl později než já. Toho jsem obzvlášť ráda viděla, protože nejenže mu hrozně fandím, aby se konečně probojoval mezi nejlepší (to abych se pak mohla vytahovat, kde všude jsem skončila líp), ale protože jsem mu mohla vrátit klíč, který mi půjčil na Den cesty.

Svítání v lesích

Snídaně na 51. km

Helenčina studánka na 52. km

Mezitím začal krásný den

Kousek za touhle kontrolou byla - konečně - studánka. Nabrala jsem si vodu do obou láhví a jednu rovnou vypila a znovu dolila a konečně jsem začínala mít pocit, že je svět v pořádku.

Na další cestu se ke mně na chvíli připojil Róbert. To bylo jediné mé štěstí, protože jinak bych minula první odbočku na Rh+ vrchol, vůbec jsem ji nečekala, špatně jsem prostudovala itinerář. Tam mě i definitivně předešla Andrea, která skončila s krásným časem 21:40. S Róbertem jsme pokračovali kolem hradu Veveří, což byla moc pěkná cesta, až na další tajnou kontrolu na 61. kilometru, kde jsme nejenže dostali napít (ne, na dolití tam vodu neměli, ale od Helenčiny studánky už bylo cestou dostatek hospod i pramenů, takže mě to přestalo trápit, spíš mi to připadalo komické), ale dokonce i občerstvení v podobě polomáčených rýžových chlebíčků, velké balení pro každého.

Což mě znovu vedlo k zamyšlení, jakým způsobem se tady vymýšlí občerstvení, protože tohle je docela drahá věc, za jejíž cenu by se daly sehnat kaloričtější věci (a balená voda pro každého jako bonus), ale to už jsem to všechno brala stoicky, protože když mám vodu, jen tak něco mě nerozhází. Se zásobami jídla bych vystačila se svými, to už mě naučily Olafovy kontroly s omezenou provozní dobou.

Lipový vrch, první Rh+ vrchol

Hrad Veveří

Lípy se nám pokusily měkce vystlat cestu...

Kontrola na 61. km, kde jsme dostali rýžové chlebíčky

Kousek za kontrolou nás místní borec svedl na nenápadnou odbočku z cesty příliš brzy, ale když jsem po něm chtěla vidět, jak přeplave tu řeku, protože jsme tak přišli o most, začal se cukat, že se teda vrátíme. Trochu mě zklamal.

Róbert mi utekl ve stoupání u Tří křížů, což mi dost připomínalo výstup z Údolí Nazaret. Jojo, stará dobrá klasika, stačí jeden kopec a jsem zase nejpomalejší člověk na světě.

Dál se ke mně přidal Vítek Zahrádka (a teď zpětně mi nejde do hlavy, kde byl do té doby? ale moje vzpomínky jsou drobet děravé...), který se mnou vydržel dobrých šest hodin. Ocenila jsem to, přece jen je lepší pít pivo s někým...

První hospodu jsme potkali v Jinačovicích, ale bohužel by tam museli nejprve roztočit pípu, a tak jsme se uskromnili a dali si alespoň lahváče. Tahle pauza byla ponejvíc přínosná jako studie o psychologii davu, protože když jsme tam přicházeli, nebyl tam nikdo, zatímco když jsme se tam na zahrádku vyvalili my, nashromáždil se nás za okamžik pěkný dav.

První stoupání pochodu, které stálo za povšimnutí

Jé, ale ty zelené lesy!

...tohle už bylo trochu horší...

...konkrétně o jeden úpal a pět klíšťat...

32 °C ve stínu. A že ho tam bylo!

Přes další Rh+ kopec jsme došli na další kontrolu (někde kolem 70. km?), kde jsme si dali další pivo, než jsme vyrazili dál. Čekala nás největší výzva pochodu - Babí lom. Když jsem se před startem bavila s veterány o tom, že s sebou nemám hůlky, shodli se na tom, že zrovna tady mi budou hodně chybět. A možná měli částečně pravdu, asi by se mi s nimi šlo lépe a ušetřila bych nějaké síly, ale terén byl schůdný, bylo to prostě jenom moc do kopce... a bylo vedro.

(Vedro si zaslouží samostatný odstavec, protože bylo přes třicet stupňů ve stínu. Nutno podotknout, že jsem si na to letos ještě neměla kdy zvyknout, takže mě to pěkně sejmulo. Deset kroků, zastavit, pohlídat TF, deset kroků, vydýchat, pohlídat TF...)

Na Babí lom jsem se vyškrábala polomrtvá, ale bylo nutné se vzmátořit, protože nás čekala nová bojovka - najít kontrolu. Itinerář totiž uváděl místo na ta trase "Babí lom" a zajímavosti "ve škvíře na vrcholu". Takže jsme vylezli na rozhlednu a hledali škvíru, pod rozhlednou jsme oblezli kdejakou skalku... a nemohli nic najít. U rozhledny posedávající turisti to bodře hodnotili, že tuhle je prý těžké najít... tak dík! Vyřešili to za nás až další závodníci, že prý tohle není "Babí lom, vrchol", že to je až támhleten kopeček před námi, takže kontrola bude až tam. Uá! Jsem moc náročná, když bych chtěla mít v itineráři "místo na trase: Babí lom, vrchol; zajímavosti: ve škvíře"??

Ta stezka po hřebeni byla ale moc pěkná, užila jsem si ji, a na tom kopečku byl opravdu Babí lom, vrchol, a byla tam i kontrola.

A pak zase sklesat dolů a hurá do Vranova do hospody! Dali jsme si pivo, dali jsme si polévku (kdo měl vědět, že bude na kontrole za tři kilometry polévka předplacená? to jídlo pro závodníky už mi přišlo trochu přehnaný, vážně jsme měli dostat nejen párek, dva rohlíky a rýžové polomáčené chlebíčky, ale i polévku??) a na dvacet minut to tam na zemi zalomili. Na probrání jsem dostala od okolojdoucí paní přednášku o studené zemi a vaječníkách a co by tomu řekla moje babička. Trochu jsem se zastyděla, protože kdybych tohle babičce prozradila, mohla by ještě začít mít výhrady k tomu, že chodím stokilometrové pochody.

O dva kilometry dál jsme minuli Rh+ kontrolu na Zavíravé. Prý byla velmi těsně u cesty, ale hlavně nebyla zanesená v GPS podkladech... a my šli oba podle GPSky. (To protože Babí lom, vrchol nebyl to jediné, vůči čemu jsme měli v itineráři výhrady.) Na to jsme přišli až na další kontrole.

Rozhledna na Babím lomu

Krásná hřebenovka

A konečně Babí lom, vrchol

Na kontrole jsme se dozvěděli, že nám chybí kontrola, a rozladění jsme nafasovali itinerář k speciální Rh++ části (12 km navíc), který nás rozladil ještě víc, protože tam sice byla vypsaná průchozí místa, ale nebylo tam uvedené, po kterých značkách se má jít... ještěže máme ty GPSky, na které se můžeme tolik spolehnout!

Já tam vlastně udělala největší chybu celého pochodu, protože tou dobou už se mi nešlo dobře, od Babího lomu jsem se cítil slabá, ale rozhodla jsem se i přesto variantu Rh++ absolvovat.

Jedno z mála dobrých rozhodnutí bylo odehnat kupředu Vítka. Nepotřebuji svědky svého umírání, že... a že už jsem víc umírala než šla! Zpočátku ještě budiž, dokonce jsem u fixové kontroly na Ptačí svatyni (krásná studánka) byla dřív, protože jsem narozdíl od něj neminula nenápadnou odbočku do lesa, ale pak už zmizel definitivně.

A já definitivně umřela.

To město, to byl Adamov? Jestli jo, tak jsem šla následujících pět kilometrů na Alexandrovu rozhlednu dvě hodiny. Vůbec mi zpětně není jasné, jak jsem se tam vlastně dokázala dostat, protože jsem se začala z vedra dusit. Můj postup se tak stal jasně strukturovaný: Udělala jsem pět kroků, začala jsem se dusit, zalapala jsem po dechu a z toho se mi začalo chtít zvracet, úpornou snahou jsem ten pocit překonala; a mohla jsem udělat dalších pět kroků.

Nevzpomínám si, že bych někdy vynaložila takovou snahu na zdolání několika kilometrů. Ani nevím, kde jsem vzala tu vůli, ale věděla jsem, že na tu rozhlednu musím dojít, a tak jsem na ni šla a dusila se a pak už se pokoušela zvracet úmyslně, abych to měla za sebou, a klepala jsem se zimou, ačkoliv bylo dvaatřicet stupňů, ale tohle jsem alespoň mohla zaškatulkovat jako úpal = neškodné, jenže jsem se dusila, pořád jsem se dusila...

Ležela jsem deset minut na lavičce a pozorovala, jak nade mnou krouží sršáň. Taky vás pokaždé překvapí, jak jsou velcí? Potom sebou hrozně škubla moje noha, celá lavička se zakymácela a já měla co dělat, abych nespadla, a z toho leknutí jsem se začala zase dusit.

Tímto bych ráda ocenila pomoc svých blízkých, kteří na dálku trpěli se mnou. Obzvlášť manželčiny přes google vyhledané povzbuzující citáty (jako třeba 'co nás nejvíc bolí, to jsme si sami zavinili') byly... ech... povzbuzující?

Po dvou hodinách neskutečného úsilí jsem vylezla až k Alexandrově rozhledně a připadala jsem si jako vítěz. A jako správný vítěz jsem se to tam rozhodla zabalit, respektive ve vesnici pod rozhlednou, kde mě bude moci vyzvednout Robert se svým bráchou autem. Trochu jsem se bála, nakolik hodnotím situaci zdravým rozumem a nakolik se mi nechce dál a hledám výmluvy, ale všechno to dopadlo dobře - i zpětně a za střízliva jsem se svým rozhodnutím maximálně spokojená. Dál to nešlo.

Takže jsem ušla 101 km a skončila v Babicích nad Svitavou, 17 km před cílem.

Dál už bylo všechno jednoduché: zavolala jsem Robertovi, kluci mě vyzvedli, zajeli se mnou do cíle pro věci, zajeli jsme nakoupit jídlo a víno na večer, měla jsem k dispozici teplou sprchu, když jsem začala usínat, nějak záhadně se gauč proměnil v obrovskou postel, a ráno jsem dostala snídani až do postele a odvoz do Prahy nás vyzvedl přímo před domem. Asi bych se o sebe nějak zvládla postarat i sama, ale tohle bylo úchvatné - díky všem zúčastněným!

Kontrola v Útěchově

Ptačí svatyně

Alexandrova rozhledna. Nevypadá mrcha na to, že by se na ni lezlo dvě hodiny, že?

Ale ty rozhledy mě skoro přesvědčily, že bych dokázala žít i jinde než v Praze...

Heh... nějaké Rh- by tu nebylo?

101. km

Hodnocení?

(Budu hodná! Slíbila jsem si, že budu hodná!)

Na začátek věci, které si myslím, že by stály za to zlepšit:

1. Voda. Neexistuje základnější potřeba, než je voda. Na těch kontrolách jste měli auta. Do těch aut by se vešlo spoustu balíků vody. Nechci za svoje startovné nic víc než spoustu vody a několik Tatranek.
2. Itinerář. Zpřehlednit, na Rh++ doplnit značky, na základní psát jenom údaje relevantní k trati a vynechat zajímavosti. Ty by měly být na samostatném papíru; a samostatný papír by měl být jenom jeden, protože čím víc papírů na startu člověk dostane, tím je menší pravděpodobnost, že si vůbec prohlédne, co na nich je.
3. Zpřehlednit internetové stránky. Mít jasně strukturovanou stránku se základními informacemi, FAQ nepojmenovávat ČKD (vůbec mě nenapadlo na to kliknout, než jsem k tomu byla vyzvaná), mít tam odkaz na výsledky (jsou tam vůbec?) a mít tam veliký červený nápis, že budou závodníci ponechaní bez vody.
4. Zpřehlednit i celý koncept pochodu. UT, NP, RH+, RH++? Orientovat jsem se v tom začala až během samotného pochodu. Sice to všechno zní děsně cool, ale přesto si myslím, že by věci pomohlo, kdyby se to jmenovalo 101 km, 107 km a 118 km a 's měřeným časem' a 'bez měřeného času'.
5. Zázemí před startem mi přišlo nedostatečné - ten jeden záchod bych snesla, kdyby tam bylo jiné místo, kde by šla nabrat voda. Že v cíli nebyla teplá sprcha, mě přimělo hledat zázemí jinde, ale to jsem asi jenom rozmazlená a navíc to není dost dobře řešitelné. Ale rozhodně by to chtělo víc lidí na odbavení registrace, vystát frontu trvalo desítky minut.

A teď věci, které byly skvělé:

1. Lidi cestou! Všechny ty patroly na silnicích, aby hlídaly přechody přes hlavnější tahy, mě fascinovaly. Kde jste sebrali tolik dobrovolníků?
2. Postupný start. Myslím si, že je to skvělá myšlenka, a bylo moc příjemné potkávat lidi roztroušené cestou.
3. Trasa. Dobře, znechutilo mě prvních 30 km a kvůli tomu už znovu nepřijedu, ale věřím, že to líp vést nešlo, a jinak to je kolem Brna krásné a jsem moc ráda, že jsem to tam poznala. Rozhodně mi to rozšířilo obzory.
4. ...a samozřejmě PR. Ještě jsem nebyla tak soustavně válcovaná reklamou na nějaký pochod, všechna čest, Johny! :)

Takže závěrem - díky! Za pochod i za sebeprozření. Zase jsem se o sobě naučila něco víc. A víte, co je na tomhle pochodu nejlepší? Je už dva dny poté a já jsem zdravá!!