Z Kutné Hory na jih

Byla jsem o víkendu na výletě. Byl to jeden z těch výletů, o kterých vlastně není moc co psát, protože byl krásný - neobsahoval vůbec žádná protivenství a nijak jsem při něm netrpěla. A copak já umím popsat něco takového?

Dva lidi, tři tvorové, osm nohou... S Honzou a Bárou jsme se sešli až v Kutné Hoře. Neomylně jsem zavelela "po červené na jih!" a vyrazili jsme, nejprve kolem krásného Sedleckého kláštera, potom podél potoka, až jsme došli do města... jo pořád Kutná Hora. Na moment jsem propadla panice, že jsem špatně určila jih, ale bylo to v pořádku, Kutná Hora prostě není tak malá, jak jsem si myslela.

(Moje znalosti o Kutné Hoře se totiž omezovaly na to, že tam žije minimálně jeden člověk, jehož otec je koudelníkem. A i to, kdo je koudelník, respektive co je koudel, jsem si musela po návratu najít na Wikipedii.)

Na náměstí jsme si dali pivo a spolu se spoustou Němců jsme se vydali po značce dál. Potom jsme se vrátili, protože jsme vyrazili po modré na sever (až do konce výletu jsme měli jít po červené na jih, naplánovala jsem to orientačně velmi nenáročně, jsem si myslela), potom jsme prošli kolem svatby, potom jsme se vrátili, protože jsme značku ztratili, potom jsme prošli skrze svatbu, potom jsme se vrátili, protože byla cesta se značkou rozkopaná, a potom už jsme to zvládli úplně bez bloudění.

To protože jsme děsně šikovní.

Z Kutné Hory vede podél potoka Vrchlice moc pěkná cesta, taková správně soutěskovitá, travnatá a odříznutá od světa. Nejlepší na ní je její konec - když projdete kolem Vrchlického vodopádů, vylezete u rybníka, ve kterém se dá koupat. A protože bylo asi tisíc stupňů, tak jsme zaveleli k přestávce a mě hrozně bavilo aportovat klacky, které ve vodě Honza házel Báře. Teda ne aportovat, jenom jí je krást :)

Chytáme dálku

Všímáte si, jak si Bára hlídá svoje pivo?

První zahřmění pocházelo ještě od nízko prolétajících stíhaček, ale to druhé a všechna další už byla bouřka.

Stihli jsme před jejím propuknutím dojít ještě do malešovské hospody, ale tam už nás déšť vyhnal ze zahrádky dovnitř. Nicméně to bylo pozitivní, protože jsme díky tomu prostudovali tabuli s polévkami - přesně takovou knedlíčkovou dělá moje babička!

Bundy jsme nasadili ještě asi o kilometr dál. To začalo pršet tak, že ani Bára už neměla snahu vyklepávat vodu z kožichu... a já měla hrozné nutkání ji popadnout a vyždímat jako ručník - jako kdybyste ji viděli!

(Ne, ochránci domácích mazlíčků se nemusí bát, nemám v plánu si pořizovat psa.

)

Hrozně jsem si to užívala, protože to byl takový ten prudký déšť, skrze který je špatně vidět, který vás zmáčí do poslední nitky, ten déšť, který obvykle nevydrží déle než deset minut, až na to, že nám tak pršelo skoro dvě hodiny. Bylo to báječné! Kdy jste šli naposledy tak neuvěřitelnou slotou, kterou jste vůbec nemuseli brát na vědomí, protože byste se před ní ani při nejlepší vůli nedokázali ochránit? A navíc bylo teplo, takže ačkoliv zmáčení jako myši (/vši), bylo nám to jedno.

(Samozřejmě těm, kteří s sebou měli kompletní náhradní sadu oblečení včetně bot, to bylo jedno víc, ale protože dotyční jsou autory tohoto článku, můžou si v poklidu zajuchat. Když už si nemohli vyždímat psa.)

Pak už to Honzu přestalo bavit, a protože jsme s sebou neměli žádný stan ani plachtu, zařídil, aby za potokem od cesty, hezky na kraji louky, stály dva dřevěné přístřešky, které v létě nejspíš slouží jako polní kuchyň dětského tábora a které se teď báječně hodily na přespání.

Co už nezařídil, a to mě dost mrzí, že tam nebylo suché dřevo na oheň. Jako já jsem mluvila už před odjezdem o tom, že nutně musíme mít večer oheň! Tak co je to za snahu? Kamarád na baterky...

Buřty jsme si k večeři tudíž nedali, ale pořád jsme s sebou měli dost jiných dobrých věcí. Dost jich bylo i po večeři, kdy Honza zalezl do svého spacáku a usnul, Bára zalezla do mého spacáku a usla... a já byla pořád čilá, protože bylo lehce před osmou večerní. Takže jsem se nasoukala k Báře a za průběžného umlsávání dalších zásob jsem se začetla do Šrámkova Splavu, který mi zůstal zapadnutý v batohu ještě od minulého výletu.

Podzimního deštivého dne

Má krásná Evo, kdybych měl posla
a nebyl chud a nebyl smuten,
já bych dnes vypravil posla,
aby ti donesl dar.

Člověče boží, řekl bych poslu,
před tebou leží nejsladší cesta.
Poděkuj nebi! Vyjdi z bran města,
slunce se otaž, kde leží jih.

Pak už jen spěchej. Zpívej si cestou.
Snad se i schýlíš, políbíš zemi.
Po březích půjdeš, vinicemi,
za tebou sever, před tebou jih.

Osmahneš, zkrásníš. A to je dobře.
Neb ta, k níž kráčíš, pro bledé není.
Snad najde v tobě zalíbení.
A přijme můj dar.

V dalekém jihu potkáš ji kdesi,
chodívá za ní mladý bůh s flétnou.
Prý se mu směje, hrdličky vzlétnou.
Pokloň se hluboce. Mluv!

Pověz jí... pověz... O zlých dnech nemluv.
Také ne o mně. Překrásná jména
dej jí jen a řekni: Velebena!
Pověz jí... pověz... Mlč!

Až se setměním jsem odložila knížku i značně prořídlé zbytky jídla, zreorganizovala Báru (tj. asi popáté ji pustila do spacáku, ale protože jsem spala nejen ve spacáku, ale i ve vložce do spacáku, zamotala jsem do ní nejen sebe, ale i psa takovým způsobem, že když se jí povedlo dostat se zase ven, vzdala to a šla se vlísnout k Honzovi) a konečně taky usnula.

Přístřešek s lavičkou

Přístřešek na spaní (měl o stěnu víc)

Měla jsem s sebou dostatek náhradních ponožek, a tak jsem
na noc mohla jeden pár půjčit Honzovi. Byly mu tak akorát...

Už zázračný pes Gaspoda věděl, že probudit člověka přitisknutím studeného čumáku na holou kůži je způsob velice drastický - a proto také velice účinný. Bára to dotáhla k dokonalosti. Ráno mě probudilo přátelské olíznutí obličeje a tímto bych se Báře chtěla omluvit za tu ránu, ale byl to čirý instinkt. Zalezla mi do spacáku, za půl hodiny se drala zase ze spacáku. Za další půl hodinu následovalo nové něžné olíznutí přes celou tvář... do spacáku, za deset minut ze spacáku. O půl hodiny později se mi nad obličejem mihnul stín. "Ne... ne!!" Byla rychlejší, a než jsem stihla otevřít oči, dostalo se mi nového láskyplného olíznutí.

Uáá!

Po neuspěchané snídani jsme se vydali dál. Bylo příjemné, že v noci přestalo pršet a taky že už nebylo takové vedro jako předchozího dne.

Spali jsme jen kousek od Sionu, hradu Jana Roháče z Dubé, dobytého Liškou Ryšavou v r. 1437. Z hradu toho moc nezůstalo, ale základy byly pěkně vykopané, takže bylo na co koukat, navíc byly u všech částí popisky, co za část hradu to bylo.

Bára ráno norovala, a když dostala žrádlo, měla tlamu natolik plnou
bahna, že se ho nedokázala sama zbavit. Hrozně mě baví koukat
na video, jak jí Honza všechny ty drny páčí z tlamy a ona děsně vrčí... :)

Sion

Cesta dál

A zase dál, šlo se dobře, v botech příjemně čvachtala naše soukromá vyhřátá a lehce zasmrádající mokra a i Báře se vrátilo nadšení do života, které při bouřce postrádala.

Bez povšimnutí jsme minuli odbočku na Bahno, ale u Vidláka jsme už neodolali a v tamější hospodě jsme se zastavili na pivo. Jako - už jsme měli v nohách skoro sedm kilometrů! Na zahrádce jsme tam zůstali sedět snad dvě hodiny, měli jsme tam rozložené věci na uschnutí a Bára se kamarádila se vším, co mělo čtyři nohy.

Ten den byl i jinak poklidný. Potkali jsme mlýn, kde se akorát sklízelo po svatbě (takže neměli otevřeno, takže jsme si nemohli dát pivo), potkali jsme moc pěkný zámek v Hodkově a kousek za ním jsme ztratili značku, potkali jsme dopravní značku upozorňující na železniční přejezd u kolejí, přes které vedla sotva kozí stezka, potkali jsme úchvatně zarostlé cesty, co cestami snad ani nebyly, a nebýt toho, že je čerstvě před námi někdo prošel a my se mohli orientovat podle pomačkané trávy, bychom vůbec nevěděli, kam jít...

...bylo krásně.

S modelkou na výletě

Najdi cestu

Ve Zruči jsme si ve večerce koupili pivo a potom ještě na nádraží čínské nudle s sebou do vlaku a to byla taková příjemná tečka za tím naším výletem.

A mně se to moc líbilo. Za dva dny jsme zdolali vzdálenost, kterou umím za čtyři hodiny a třicet jedna minut, a celé to pohodové vandrování bez jakýchkoliv plánů a ambicí bylo tak svobodné a pohodlné, že se mi vůbec nechtělo domů. A jestli přece jenom trošku jo, tak to bylo jenom touhou namazat si něčím hodně mastným od slunce spálená ramena.

Haf!

(Fotky jsem fotila já.)