Týnišťské šlápoty - denní 50km trasa

Nechtělo se mi na další extrémní dálkový pochod, měla jsem toho v poslední době hodně a přes týden mě divně bolely svaly. Rozhodla jsem se proto pro uvolněný, relaxační víkend, kdy se budu trochu hýbat, strávím ho s prima lidmi a celé si to moc užiju. A víte co? Bylo to báječné.

PÁTEČNÍ POKLIDNÝ VEČER

Do Týniště nad Orlicí, kde byl cíl nejdelší, 130km trasy, mě, Evu a Lenku z Prahy dovezl Zdeněk. V Týništi na nádraží se v sedm večer shromáždil slušný dav lidí, všichni mířili na start do Meziměstí. Cítila jsem se mezi nimi trochu nepatřičně, vždyť jsem vlastně poprvé úmyslně zvolila kratší trasu, ale bylo příjemné poslouchat jejich očekávání a těšení.

Když odjel vlak se stovkaři, přijel Honza, který se taky rozhodl pro denní trasu.

A taky se rozhodl prožít báječný víkend a uzpůsobil tomu i přípravu. Nejprve z auta vyložil dvě skládací křesílka, potom chladicí box plný pití zahrabaného v ledu, potom dvouchodovou večeři a červené a bílé víno. (A samozřejmě mého oblíbeného psa.) Na spaní jsme popojeli do lesa těsně za cílovým areálem, protože za takové vlahé letní noci, jako byla tahle, by byl hřích spát kdekoliv jinde.

Ranní dopravě na start moc nevěřil ani jeden z nás, protože jsme jeli sice jen dvě hodiny, ale s pěti přestupy, a to různě mezi vlaky a autobusy. Ale oběma nám to bylo vlastně jedno, protože kdyby to nevyšlo, mohli jsme jít na výlet kamkoliv jinam, vždyť to je pod Orlickými horami krásné všude... Navzdory veškeré pravděpodobnosti nám ale nic neujelo, a tak jsme se v Machovské Lhotě mohli připojit ke stovkařům a pokračovat s nimi dál po trase, ačkoliv naše nohy v sobě neměly úvodních šedesát kilometrů.

Vedoucí dvojici - Aleše Zavorala s Honzou Suchomelem - jsme na kontrole v hospodě těsně minuli, ale za to jsme tam potkali Kačku Šoubovou, která suverénně držela první pozici mezi ženami a do cíle doběhla třetí v celkovém pořadí. Dali jsme si tam ještě polévku, měli vývar (do kterého nudle přidávali separátně, juch), a snažili se trochu nasát závodní atmosféru... ale marně.

Takže jsme se po polévce nevydali na závod, ale na výlet.

TÝNIŠŤSKÉ ŠLÁPOTY - DENNÍ 50KM TRASA

Bylo teplo, ale pod mrakem a foukal příjemný mírný vítr. Honza se rozběhl hned na té louce za kontrolou, takže bylo jasné, že spolu moc dlouho nevydržíme, jenže je to drsňák, takže nakonec přijal za své mé pojetí výletu, a navzdory všem jeho migrénám - zajímavé, udeřily vždycky, když jsem začala vtipkovat! - jsme došli do cíle společně.

Trasa byla nádherná. Nechci se rozepisovat podrobně, jak mám ve zvyku, protože tohle není reportáž, tohle je zachycení víkendové nálady, ale nejdou nezmínit ty krásné skály hned za startem a taky úsek u Bledých skal v Polsku.

Na trase jsme se potkávali s lidmi na čele (kromě vedoucí dvojice) a definitvně jsem si potvrdila, že jsou z jiné planety. Svěží jako by startovali s námi v půlce, s dobrou náladou a s odhodláním jít a běžet pořád dál a nikde se nezastavovat. V cíli jsem se pak zakecala s Alešem, který spolu s Honzou S. vyhrál, a nad fotkami v jeho foťáku jsem zjistila, že během všeho toho závodění a vyhrávání stihli ještě dvě koupačky v rybníce a točenou zmrzlinu.

My nezávodili, my byli na výletě, a podle toho to taky vypadalo. Sice jsme neměli proutěný košík, takže jsme třešně museli česat do obalu na itinerář, ale bavili jsme se poctivě. Třeba když jsme na kontrole na třicátém (devadesátém) kilometru zjistili, že šla spousta lidí na kontrolu na rozhlednu bez batohů, protože se vracelo stejnou cestou, nasypali jsme jim do nich trochu kamení. Holky na kontrole mile překvapily, že to nepráskly, a moc mě bavilo se postupně dozvídat reakce a celé ty příběhy k tomu vázané. Zatím ještě nikdo nechtěl těmi kameny házet ;)

Co by to bylo za letní pochod, kdyby nebyla aspoň docela maličká bouřčička s docela maličkatým přívalovým deštíčkem? První nával jsme přečkali schovaní v pootevřené a nehlídané stodole a druhý v autobusové zastávce v Lewin Klodzki. To už nemělo moc cenu, protože jsem předtím dobu zůstala s Bárou před obchodem, kde si Honza pokoušel koupit pivo bez jediného zlotého v kapse, ale podpořili jsme tím družící rozměr akce, protože se nás tam nakonec schovávalo pět.

Víte, šli jsme spolu sice tři, ale diplomy jsme dostali jen dva. Bára nejenže šla načerno, protože nezaplatila startovné, ale dokonce podváděla, protože se hrozně často nechala nosit! Třeba na těch žebřících na vyhlídku a taky na těch schodech na rozhlednu... pak už mě to začalo štvát a požadovala jsem rovnoprávnost, ona je holka, já jsem holka, takže pak chvíli nesl Honza i mě, ale pššššt, neříkejte to Olafovi, on by mě určitě zpětně diskvalifikoval!

V Dobrušce jsme zabloudili, a protože nás nebavilo chodit městem, rozhodli jsme se to střihnout kus jinudy a mimo trasu, abychom se nemuseli vracet, jenže jsme zabloudili podruhé a omylem se na trasu napojili v místě, kde jsme z ní sešli. Byl to zážitek, jít po roce bez GPSky!

Skončili jsme po padesáti kilometrech v Opočně na koupališti. Byla jsem ráda, že jsem se rozhodla jenom pro krátký výlet, protože nechybělo moc, abych nedošla ani ten, jak mě bolely kotníky. To byla moje cena za dokončení Malofatranské stovky a za tu spoustu suťovisek v Rumunsku s těžkým batohem. Díky tomu, že jsem si vybrala krátkou trasu, bylo všechno dokonalé: pán ve stánku mi za lísteček ochotně dal místo polévky grilovanou kukuřici a během chůze na výpadovku na Týniště mi zavolal Peťa Cisár, jestli nechceme vzít, že jede pro Peťu Mückovou, a v cíli nejdelší trasy jsme byli ještě před Kaččiným doběhem.

NEDĚLNÍ VÝLET DO PEKLA A ZPÁTKY

V noci ze soboty na neděli jsme dlouho ještě seděli v cíli, veselili se, zpovídali dokončivší a vítali nové doběhnuvší. (Moc jich nebylo, ze 109. startujících dokončilo 36.) Byla to trošku i zkouška charakteru, když kolem mě všichni jedli pizzu a pili pivo, ale obstála jsem se ctí, přestože příště si s sebou zkusím udělat něco jiného než banánové tacos, teda chci říct banánové palačinky z kukuřičné mouky s tvarohem a grankem.

Neděle musela být zákonitě skvělá, protože jsem ráno snědla žáb-... protože mě ráno vzbudila Bára olíznutím obličeje. Pusť mě do svého spacáku!

Na snídani jsme zašli do města s Evkou, Peterem C. a s oběma Honzy z oblíbené pohádky "Chyťte si svého Suchomela", a oproti všem pesimistickým řečem jsme opravdu našli restauraci, kde nám udělali míchaná vajíčka.

Stovkaři se poté rozprchli různými směry, obecně vzato však domů, a my popojeli do Nového Města nad Metují, odkud jsme si udělali ještě jeden výlet, tentokrát však třetinový. Moc pěkný, obzvlášť ta pětikilometrová soutěska podél Metuje do Pekla byla krásná. V Pekle jsme maličko vyjedli kiosek a pospali si na louce hned vedle klouzačky se spoustou rozesmátých dětí, než jsme se vydali dál. Na kousek jsme se i napojili na trasu ze včerejšího dne, ale znovu jsme na sendážskou rozhlednu nelezli.

(Bavila jsem se o tom s Bárou, ale prý jí vůbec není hloupý, že se tam nechala vynést, a že nestojí o nějaké napravování reputace. Tss. To je teda závoďáckej pes... kde je nějakej smysl pro fair play?! Za trest jsme si objednali v Restauraci u Svatého Floriana malinovky jenom dvě a Bára se na to musela dívat!)

Do Nového Města jsme se vrátili v pozdním odpoledni. Náměstí bylo plné cyklistů a turistů a pěkně oblečených starších lidí a za dobu, co jsme tam seděli a nasávali atmosféru, projelo i několik veteránů. Bylo léto a teplo a svítilo sluníčko a bylo moc pěkně. Idylicky. A že byl celý víkend takový, mi dává naději, že si dokážu užít i pozitivní zážitky, a ne jen ty silné ;)

(Všechny fotky jsem fotila na sobotní trase Týnišťských šlápot a jsou tu nasypány v náhodném pořadí.)