Polehávání kolem Mže

Plán byl zcela geniální. Po několika týdnech nesnesitelných veder jsem měli odjet na prodloužený výlet a trasu jsem vedla velmi nápaditě kolem Mže, aby se bylo celou dobu kde koupat. A tak jsme si s výhledem na řeku přečetli Harryho Pottera a Kámen mudrců.

Tachov. Bouřka někde v dálce... těžko říct, jestli bude s deštěm, ale je asi dobře, že jsme si s sebou vzali plachtu.

Pak se zvedl vítr.

Pak na nás spadla voda.

Když jsem tu plachtu kupovala, nenapadlo mě, že rozměr 4x5 metrů je větší než největší místnost v mém bytu. Nakonec se nám z toho povedl v průtrží mračen vybudovat docela pěkný zámek. S jednou věžičkou.

Zbylým členům výpravy jsem před spaním přečetla svoji oblíbenou pohádku. Usnuli těsně poté, co hlavní hrdinka, sedmileté děvčátko, podruhé umřela.

Při bubnování deště se vždycky usíná nejlíp. Spali jsme tvrdě a zaslouženě a vzbudili se akorát k obědu. Několik hodin poté jsme nepříliš ochotně vyrazili na cestu.

Po dvou kilometrech byla první přestávka, po dalších dvou kilometrech jsme od hodných lidí vzali vodu a po dalších dvou kilometrech nastal čas na snídani. A po dalších dvou kilometrech jsme konečně došli k Mži a mohlo začít putování podél vody.

Byli jsme z toho tolik paf, že jsme se tam utábořili.

Potom spadla další voda, a tak jsme uvařili večeři a šli spát.

Další ráno jsme se probudili brzy, ale protože neděle je dnem odpočinku, nespěchali jsme. Začali jsme opět obědem a po něm začalo pršet, takže jsme balení a odchod odkládali tak dlouho, až jsme se i nasnídali a potom navečeřeli.

Abychom nebyli tak nečinní, tak jsme naplánovali do přestávek v dešti výlet, na který jsme se vůbec nevydali. Navečer jsme začali číst - střídavě nahlas - Harryho Pottera.

Pak jsme šli spát.

V pondělí už nepršelo. Necháme doschnout plachtu! Přesto jsme ale den začali snídaní.

Potom začalo pršet.

Jenže po obědě už byl čas se vydat do Prahy, přece jen jsem si vzala dovolenou jen na jeden den, protože to na cestu z Tachova do Plzně podél Mže mělo stačit.

Nádraží bylo vzdálené kilometr a vlak jel za pět minut.

Do Prahy jsem se vrátila nesmírně odpočatá. Vyspalá, dobře naladěná, s chutí do života a do práce. Což mě přivádí k myšlence, že asi neexistuje lepší místo, kde trávit deštivé dny, než v přírodě pod plachtou, kde je déšť vidět, slyšet a cítit.

Jen se trochu bojím, že mě někdo odhalí... totiž - já jsem děsný lenoch, dokázala bych celý život proležet v posteli s knížkou. A abych to maskovala, tak se snažím být aspoň na oko aktivní, sem tam si střihnu nějakých sto kilometrů a lidi mi to docela věří.

Jenže teď se provalila má pravá povaha.

Když ale déšť a plachta a karimatka a spacák se psem a dobrá stejně polehávající společnost... a tak jdu s pravdou ven.

;)