Piknik na Smrku s přespáním

Začalo to jako pracovní výlet - takový teambuilding - mě, Terky a Markéty. Což zní děsně profi. Že Terku znám už jářku osm let a že se všechny tři sbližujeme přes facebookovou skupinu "Jednorožci pro dnešní den", už tak cool nezní, takže o tom se rozepisovat nebudu. Každopádně jsme se dohodly, že pojedeme na výlet, vlastně na takový piknik s přespáním na rozhledně na Smrku v Jizerkách.

Akce se v průběhu dalších dní rozrostla, takže nakonec byl náš počet proměnlivý, ale v žádném okamžiku nečítal tři lidi a v maxinálním stavu nás bylo pohromadě osm a pes. A to se pak ještě připojil Alfík.

Piknik pod rozhlednou
(fotila Terka)

U Terky to bylo jasné, ta si s sebou vzala svého Marka. Kočky nechali doma.

U Markéty to bylo složitější. Původně měla jet v počtu plus dva, ale protože jí onemocněl pes, smrskl se počet na plus jedna, a to se ještě s Michalem museli vrátit na noc domů, aby Lilinku vyvenčili. Aby jim nebylo smutno, přibrali s sebou Michalovu ségru a její kamarádku, které navečer odjely s nimi.

U mě to složité nebylo, ačkoliv to tak z venčí mohlo vypadat. Holky projevily zájem poznat člověka, který se mnou přežil deset dní v Rumunsku a nezabil mě (/se), a vůbec Honzu nezvaly kvůli Báře. Vážně ne! Ačkoliv má oblíbená porce roztomilosti na čtyřech nožkách jela samozřejmě taky. Honzu jsme nabrali v Liberci. Ale protože mně jeden chlap nestačí a protože mi Alfík pár dní před víkendem psal, jestli bych nejela někam na vandr, a protože mu vyhovovala myšlenka, ale nevyhovoval koncept pikniku bez výraznějšího chození, dorazil za námi až v sobotu na noc.

První skupinu - pro jednoduchost ji budeme nazývat skupinou A - vedl Marek a jejími dalšími členy byla kolegyně Tereza a já. Jeli jsme ve voze Mazda 626 GW se standardním vybavením a vadným imobilizérem. Počasí nám přálo - posuďte sami: Okluzní fronta: 356-42, 359-44, 360-30, teplá fronta: 350-38, 345-34, 341-33 , výška, tlak, teplota, rosný bod: 570-954-7, 6-3, 6 2.760-725-9, 9-1. Lepší počasí jsme si nemohli přát. Cestou do Hejnic - Bílého Potoka, kde jsme se měli setkat s druhou skupinou pod vedením Michala, nazývejme ji opět pro zjednodušení skupinou B - tím nechci říci, že by snad byla podřadnější, to je čistě rozlišovací označení - tedy béčkem - jsme v Liberci vyzvedli Honzu s Bárou. Liberec je nevelké, ale rušné městečko s rozvinutou sítí služeb. Obyvatelstvo je přívětivé a naše přítomnost nezpůsobila v místě žádný větší rozruch.

V Hejnicích - Bílém potoku jsme se museli domluvit telefonem, u které školy že jsme se to chtěli sejít (jestli v Hejnicích, nebo v Bílém potoku), a v počtu osmi lidí a jednoho psa jsme konečně vyrazili na výlet.

Protože bylo toho dne opravdu teplo, jako můry za světlem jsme se nahrnuli do restaurace, kterou jsme po dvou a půl kilometrech potkali. Piva a kofoly jen zasyčely, na stinné louce za domem se sedělo dobře. Prý tam ale nemůžeme zůstat, tvrdili zodpovědnější.

Cesta po žluté podél Hájeného potoka směrem na vyhlídku Paličník byla moc pěkná. Potok byl překvapivě mohutný a tvořil tak pěkné vodopádky, kaskády a tůně, až jsme neodolali a v jedné z nich se pořádně vyráchali.

Skupinka se roztrhala, a protože skupina A byla trochu napřed, bylo dost času i na masáže skřípnutých svalů některých účastníků. Všichni jsme se znovu setkali na vyhlídce Paličník, kam jsme vyhopsali jen tak bez báglů, abychom se pokochali letními horami, než znovu vyrazíme na cestu.

Na modré z Nebeského žebříku na Smrk, tam, co je to hodně prudké stoupání, vyndaval Michal Markétě z batohu vodu a při té příležitosti vyndal i velký kámen (nebo menší skálu, záleží na úhlu pohledu). Oba to dost sebralo a hned začali pátrat, kdo to byl, postupně obvinili mě i Terku, protože jsme byly jediné poblíž, a když jsme se odmítly přiznat, padlo obvinění na Honzu, protože on přece přišel na tu vyhlídku o tolik později než my. Zastala jsem se ho, že ho přece tolik bolí ten sval a navíc by nezáškodničil v úplně cizí skupině, která ho vzala na výlet, a případ se odložil na neurčito.

Pod rozhlednou na Smrku jsme okamžitě rozbalili piknik, protože skupina B se musela už brzy začít vracet dolů - jaké bylo moje překvapení, když jsem ze svého batohu vysypala jeden velký a spoustu menších kamenů! Nelenila jsem, případ znovu otevřela a přímo uhodila na Honzu, jestli to byl on. Honza se zatvářil dotčeně, proč podezírám zrovna jeho, a přiznal se teprve za chvíli. Mně ten batoh přišel nějaký těžký!

Do pikniku jsem kromě spousty kamenů z Paličníků přispěla ještě džusem a vínem, několika sýry, tvarohovo-nivovou pomazánkou a rohlíky, špenátovým quichem, rajčátky, olivami, hroznovým vínem a spoustou sušenek. Jsem ten batoh měla problém unést i bez těch kamenů.

Když Markéta, Michal a ségra se Ségrou (jedno označení je faktické, druhé je přezdívka; což přijde vhod, protože to sice skoro určitě byly Jarka a Katka, ale možná to taky byl někdo úplně jiný) odešly zpátky dolů, do Prahy a do Stodůlek, vylezli jsme na rozhlednu a zůstali tam až do západu slunce.

Tam nás zastihl i Alfík, se svou poutnickou holí v ruce a šviháckou hamakou v batohu.

Západ slunce byl toho večera půvabný a úplněk nám v noci svítil tak, že jsme vůbec nepotřebovali čelovky. Protože jsme všichni vyměkli, šli jsme spát dovnitř, aby nám nebyla zima, jenom Alfík zůstal venku, protože hamaka se jinam než za zábradlí schodiště zavěsit nedala.

Pes mi ve spacáku v noci vůbec nevrčel a neštěkal, to proto, že jsem ho něžně trápila jenom večer a ráno a přes den.

Západ slunce
(fotila Terka)

Ráno jsme sice nevstávali za svítání, ale rozhodně jsme ani ze všech těch skupinek, které na Smrku spaly, nevstávali ani poslední. K snídani jsme snědli buchty, které kdo napekl a přinesl (Terka), případně nakoupil a přinesl (Honza), a moc jsme si pochutnali. Já mám ten koláč od babičky, speciálně na tenhle výlet uchovaný, pořád ještě doma v mrazáku...

Cestu dolů jsme zvolili částečně stejnou, jako byla nahoru, a částečně odlišnou. Na Písčinách jsme se oddělili na červenou a na Předělu se vydali dál po zelené značce Šindelovým dolem, kde tekl další nádherný potok. I v něm jsme se pořádně vyráchali, bylo ještě větší vedro než předchozího dne.

Celý výlet jsme zakončili v restauraci ve františkánském klášteře v Hejnicích a po tamějším pivu v kombinaci s venkovním vedrem jsem zcela odpadla. Takže mě ani moc nevzrušovalo, když to už už vypadalo, že navždy zůstaneme v Liberci, protože auto v kopci odmítlo startovat a protože Honzu jsme vykládali v kopci (aspoň by to do zázemí nebylo daleko), ale ta pasáž, kdy jsme v autě s posilovači couvali samospádem z kopce a rovnali se napříč do vozovky, abychom stáli vodorovně a mohli nastartovat, nakonec zaujala i mě.

Joj, moc pěkná společenská akce to byla!

(Závěrem speciální poděkování pro: zasloužilého důchodce, který má v kolech víc kilometrů než malá cesna.)

Společná fotka, den druhý
(fotil Alfík)