Putování Krušnými horami

Prodloužený víkend se stovkaři v Krušných horách. Podzimní příroda, opuštěná krajina a skvělá společnost.

O téhle výpravě jsem slyšela z různých zdrojů už dlouho: že se přejdou celé Krušné hory, že se poběží, že to vyjde zhruba na 85 km denně, takže se i stihne spát... Naplánovala jsem proto výpravu do Vysokých Tater a byla moc zvědavá, co o tom uslyším zpětně.

V pátek se ale několikrát změnily plány všech. Nejdřív zazněla otázka, jestli by mi nevadilo, že by s námi jeli do Tater i ti, co se chystali do Krušných hor, a najednou jsem já místo do Tater jela do Krušných hor s nimi.

Nebudu lhát, bála jsem se. Sice se tam chystali samí sympaťáci, ale pořád to byli vítězové sedmi Dnů cesty, Pražské stovky 2014, Brtnických ledopádů 2015, Jarního Šluknovska 2015, Beskydské sedmičky 2015 a určitě ještě dalších, které nemám v hlavě, a já jsem máslo. Jela jsem tam s nepříliš velkým očekáváním a s pevným přesvědčením, že jim v nejhorším uteču (směrem dozadu, ne dopředu).

Aby snad laskavý čtenář nebyl příliš napjatý, prozradím dopředu, že celé putování bylo naprosto fantastické, a ačkoliv jsme chodili jenom kolem třiceti kilometrů denně, nikomu to nevadilo. Byly z toho tři krásné noci pod širákem, dvě večerní posezení u ohně a jedno úplné zatmění Měsíce v superúplňku.

Kompletní putovní sestava v maximálním počtu:
Lucka - Robert - Eva na Gimlim - Majda s Mazlíkem a Růžovkou - já - Honza s Bárou

Sraz jsme měli v pátek v osm večer v Děčíně na nádraží. Z Prahy jsme jeli jenom s Gimlim, a když nám volal veselý Robert z liberecké výpravy čítající ještě Majdu a Honzu s Bárou, vyplnili jsme zbylý čas před jejich příjezdem návštěvou Alberta a nákupem piv a vín, protože nás zachvátil neodbytný pocit, že poněkud zaostáváme.

Zaostávali jsme. Tedy ne v následném pochodu tmou a nocí na tábořiště (náhodný kus lesa patnáct kilometrů daleko), to zaostával Robert, ačkoliv si specielně na tuhle pasáž vzal trekové hole, ale v míře veselosti. Jeho šněrování cesty, pády a karamboly byly jen pro silné povahy, a nebýt Honzy, který se o něj vzadu dojemně staral, nejspíš by tam někde pod skálou ležel dodnes.

Ačkoliv si Robert z této noci mnoho nepamatuje, něco utkvět muselo. Snad jen ten nejasný pocit, střípky vzpomínek, útržky starostlivých slov, jemné dotyky při sbírání ze země... po zbytek výletu si Robert stlal věrně vedle Honzy a něžně mu chrápal do ucha.

Tu noc jsme šli spát až po půlnoci. Někteří chtěli bivakovat už dříve, to když jsme potkali přístřešek s lavičkami, ale hlasování bylo dva na dva a rozhodl hlas čerstvě probuzeného Roberta, který si tam ustlal na stole: "Hééé? Hmfmm...gumpfh... dem dáááááál... chrrr..." Když jsme nakonec našli vhodný kousek lesa na přespání, Robert padl na karimatku a i přes laskavou snahu Honzovu si přes sebe spacák hodil až k ránu, kdy ho probudila zima.

(Někteří jiní šli spát do svého zimního péřového spacáku ve své zimní péřové bundě a u nohou si topili psem. A bylo mi tak dobře.)

Ráno jsme vstávali dobře vyspaní a naladění po deváté hodině. Plán ujít denně 65 km, nebo alespoň 40 km (na které ve vlaku Gimli váhavě přistoupil) tím nabyl vážné trhliny. Kam ale spěchat! K snídani jsem tatranské výpravě uvařila ovesnou kaši a čajík a velmi neuspěchaně jsme vyrazili na cestu v dopoledních hodinách.

Část výpravy v době, kdy se připojily i Eva s Luckou, což byla neděle

Celé toto putování lze shrnout slovy, že jsme šli z Děčína po červené na západ až do Chomutova. Protože jsem neměla k dispozici mapu, hodně mi splývá, co kde bylo, a proto se zde nedočkáte zeměpisného pojednání na téma "výhledy na hnědouhelnou mosteckou pánev a jejich přínos pro zdravý životní styl". Snad mi to odpustíte.

Co mi utkvělo, byly Tiské stěny. Není mi tak docela jasné, jak se tam může vybírat vstupné, když tudy vede turistická značka, ale protože ho po nás chtěli jen do chvíle, kdy jsme se ozvali, že pouze procházíme, je to asi v pořádku. A ty pískovcové skály jsou moc pěkné, ostatně jako jakékoliv jiné pískovcové skály.

Tiské stěny

Cesta dál, kdesi před Adolfovem

Moc se mi tam dál líbila krajina, a byla mi lehce povědomá (a spolu s krajinou mi byly povědomé i tamější názvy), až jsem pak dala dohromady, že tudy vlastně vedla první etapa loňského EKUTu. Protože to byl začátek šestačtyřicetihodinového putování, tak se zas až tolik nedivím, že jsem dumala tak dlouho, odkud to tam znám.

Už kolem Adolfova a Habartic jsme doufali z nějakou restauraci, ale ta přišla až na Komáří Vížce. Ačkoliv se mnozí nemohli dočkat jídla, nejvíce si pauzu užila Bára, která zalehla na lavičku mezi chlapce, hodila si nohy nahoru a tvrdě usnula.

Celé Krušné hory jsou pusté, bez lidí a nesmírně krásné, ale soutěž o nejhezčí místo prvního dne vyhrává rybníček před Cínovcem. Kdyby to nebylo na kraji vesnice a kdybychom ještě nepotřebovali nakoupit, snad bychom tam i zůstali na noc, jak na nás zapůsobil. A vůkol rudý vřes! (Nebo borůvčí. Nebo brusinky? Prostě něco rudýho. Takovýho do fialova. Vůkol.)

Špetka krušnohorské osamělosti

Ždibeček pustiny

Na lžičku vodních ploch...

A máme z toho vítěze soutěže O brčálník roku

Velkým bojovým úkolem tohoto dne bylo sehnat otevřený obchod, kde budou mít víno. Ačkoliv byl víkend, nebylo to nemožné, protože jsme putovali krajem trpaslíků a vietnamských večerek. Každý jsme si koupili láhev vína a dokupovali vodu na vaření a pití a nějak se stalo, jak se to všechno slévalo dohromady do plastových nádob, že já nesla kromě vší té vody a společných zásob na vaření ještě i svoje a Majdy víno, Majda nesla stále ve skle Honzovo víno... a Honza nenesl nic. Možná ho tolik tížil Robertův oddaný cit, že by to prostě neunesl...?

Šli jsme pak až do tmy a hledali místo na spaní někde poblíž cesty, to už jsem toho měla dost, bolela mě ramena a na kyčlích mám kůži sedřenou od bederáku ještě teď. Takže jsem byla moc ráda, když jsem mohla shodit batoh do trávy a jít vařit těstoviny s tuňákem a makrelou, mňam, a potom se jít hřát k ohni a pít naše speciální frankovkové cuvée.

Víno, nebo čápa? To je to, oč tu běží!

Noční ležení

Další ráno jsme nevstávali o mnoho dříve než předchozího dne. Koordinátoři výpravy naštěstí domluvili setkání s Evou a Luckou až po poledni, takže jsme nebyli nuceni příliš panikařit.

Cesta dál byla krásná, ještě o trochu pustší a divočejší než předchozího dne. Třeba ty slatě...

(...kvůli kterým jsme tak dlouho nemohli zvečera najít místo na spaní...)

...byly nádherné.

Vyrazili jsme směrem k vodní nádrži Fláje, u které bylo dohodnuté setkání, a ačkoliv jsme cestou zamkli Roberta na záchodě u benzínky, ačkoliv nebylo úplně jasné, kde se to vlastně máme všichni sejít, a ačkoliv jen velmi málo mobilů mělo signál, opravdu jsme se všichni sešli. Roberta ovšem zasáhl jeho cit k Honzovi tak silně, že se i on představil Lucce jako Honza. A Gimli se taky představil jako Honza. (Já ani Majda jsme se nepředstavily jako Honza.)

Krušné hory

Já se tam do nich asi trochu zamilovala

Společně jsme pokračovali do Českého Jiřetína, kde jsme se usadili do hospody s velmi svéráznou šéfovou a s kuchařem s fotbalovou píšťalkou. Na konci vesnice jsme ještě vykoupili další vietnamskou večerku a vydali se na nádherný hřeben.

Mrzelo mě, že jsme přešli všechna ta krásná místa, kde by se hezky spalo, protože bylo ještě světlo, a že jsme až za tmy uléhali na louku těsně za vesnicí. Pravda, bylo díky tomu velice dobře vidět zatmění Měsíce, neboť jsme měli čistý obzor. Ale stejně. Ale pak kluci udělali oheň a zase bylo všechno fajn.

Zatmění. To bylo taky něco. Dala jsem si budík na chvíli před čtvrtou a zklamaně jsem zjistila, že je úplně zataženo. Před pátou mě ale vzbudili ostatní, jak je to krásné... jenže já měla mezi sebou a Měsícem strom! Takže zatímco všichni ostatní koukali ze spacáků, já musela vylézt ven (načež mi utekl vyhřívací pes) a koukat zmrzlá venku. Ale stejně to bylo pěkné, Měsíc akorát lezl ze stínu Země, byl ohromně veliký a červený a trochu divný.

Výprava

Večerní posezení u ohně

Pokus o focení zatmění Měsíce bez stativu rukama roztřesenýma zimou

Ráno jsme dle své nejlepší tradice neuspěchali. Po snídani jsme se už vydali jen do Chomutova, slabých dvacet kilometrů daleko, protože to byl poslední den putování a museli jsme ještě dojet do svých domovů.

(Dle další nejlepší tradice s přestávkou v hospodě na pivu.)

Cesta utíkala rychle, krajina byla pořád krásná, a protože v batozích bylo více vína než vody, bylo nám pěkně.

Díky za tenhle výlet, moc jsem si ho užila!

(Též díky Sargo za zapůjčení jejího foťáku. Sžívání nebylo jednoduché, ale byla jsem moc ráda, že jsem ho s sebou měla.)