Klánovice aneb cesta tam (a zase zpátky)

Velmi stručně o sobotní padesátce z Hájů do Klánovic.

Turistický pochod pořádaný KČT Praha - Karlov.

Vzdálenost: 51,5 km
Čas: 7 hod 44 min
Rychlost: 6,58 km/h
Převýšení 1333 metrů
Tentokrát takřka bez běhu.

Celá myšlenka spočívala v tom, že nějak lenivím a že bych zase měla podniknout něco, čím si budu moci omlouvat své chabé pohybové aktivity.

Start byl otevřený v metru na Hájích od sedmi do devíti, cíl v Klánovicích od půl dvanácté do osmi večer. Po hlubokém zamyšlení o svých schopnostech sobotního vstávání jsem si domluvila sraz na startu na poslední metro před devátou.

S sebou jsem táhla plný batoh věcí - čelovku, termofólii, toaleťák, nesmeky, propisku na zapisování kontrolních odpovědí, zbytek makového závinu od snídaně, tři tyčinky... a velkou spoustu oblečení. Vlastně ho nebylo ani tak moc, ale přece jen péřová bunda a vatové kalhoty zaberou hodně místa. Goretexku jsem měla většinu času na sobě. Vždycky se za svoji ochotu tahat spoustu oblečení v cíli spokojeně plácám po zádech. (Ačkoliv to přes všechno to peří, membrány a flís není moc cítit.)

Na startu jsem zaplatila lidových 30 korun a dostala za to jeden a půl hustě popsané A4 s trasou a tatranku. Tu jsem sebrala poslední, organizátoři nepočítali s takovým množstvím padesátkařů. (Bylo nás dvacet tři. Těší mě, že měli dost itinerářů.)

Na trasu jsem vyrazila s Petrem, zatímco jeho Míša šla třicetikilometrovou variantu.

Vyrazili jsme ostrou chůzí a na prvních deseti kilometrech jsme i párkrát popoběhli, ale málo, velice málo. On byl sníh a náledí, takže i chůze dala zabrat. (Takže jsem dost pyšná na výslednou rychlost 6,5 km/h, protože ujděte si takhle padesát kilometrů, když měřák nevypnete ani na přestávky. Přestávku. Tu jednu. Na které jsem si nemohla ani v klidu dopít kofolu. Zase jsem na ni ale byla pozvaná, takže v pořádku.)

Přes Milíčovský les a první samokontrolu (opište jméno hospody v Křeslicích) jsme došli do hospody v Benicích, kde byla jediná živá kontrola. Tam jsme si dali již zmíněnou kofolu a poseděli jsme dobrých sedm minut. Vzhledem k nekonečné rovné asfaltce předtím, kde jsme se rozhodli, že musíme dohnat skupinku před námi, to bylo moc příjemné. Mě třeba už docela bolely nohy. To byl dvanáctý kilometr.

Z hospody dál to byla docela bojovka. Že prý: 'Před autobusovou zastávkou Benice vpravo a projdeme celou ulicí Na Luka a vyjdeme v ulici K Lipanům, zde vpravo.' Jenže z jaké perspektivy? Ulice Na Luka vedla vpravo při pohledu od hospody a v úplně jiné pravo při příchozím pohledu k hospodě.

Zvolili jsme pohled z hospody, takže jsme se trochu zasekli. Jasněže to byl ten druhý směr.

Dál nastala ta nejhroznější část po okruzích (ne naučných, vlastně ani nevím, k čemu tam jsou). To je něco jako bílé olafošipky, jenže ve stromořadích rovných jako prásknutí bičem. Uá! Kus po žlutém okruhu, pak po žlutém i červeném okruhu, pak po fialovém okruhu, pak po červeném okruhu, pak po zeleném okruhu, pak po červeném okruhu. Nenávidím okruhy! Pak jsme měli okruhy opustit, takže jsme možná zakufrovali, nebo možná ne, doteď nemám jasno, kudy se vlastně mělo jít. My to vyřešili dobře a došli na správné místo, ale vůbec to neodpovídalo popisu.

Jakože vážněže upřímně jsem byla ráda, že orientace není na mně. Zorientovat se v tom povídání nebylo triviální.

Nejlepší zážitek jsem si odnesla z lesa za Říčany. Já jsem si vždycky ve své měkkosrdcatosti přála najít zatoulaného psa a předat ho usouženým majitelům. A teď jsme si mašírovali po lese, když se nás okolojdoucí starý pán s vodítkem přes bundu zeptal, jestli jsme nepotkali černého psa. Odpověděli jsme, že ne, a za deset minut jsme potkali černého psa. Chytili jsme ho a já jsem poprvé v životě mohla zavolat na číslo na obojku, že jsme na modré směrem na Mukařov. Petr pohotově vytáhl z batohu náhradní tkaničku do bot a s provizorním vodítkem (mi pes málem amputoval ruku, jak chytal zvířecí stopy s touhou něco ulovit, ale hlavně) jsme přišli pánovi se psem naproti.

Zážitkům se zvířaty tím nebyl konec, o něco dál jsme potkali dva chlapíky s motorovou pilou, vozíkem a koněm, a když nás kůň spatřil, vyrazil nám neodvratně naproti a nedal se zastavit, o což se jeden z mužů snažil tak vehementně, že skončil vleže vláčen koněm. Takhle nějak se dřív lidi mučili, ne? Hou, hou, pravil pak druhý muž vlídně a kůň se zastavil.

Moc se mi líbil úsek cesty ve Škvorecké oboře, to byl první trail, který jsme na cestě měli. Sice mě mile překvapilo, že trasa skoro nevedla po asfaltu, ale nekonečné rovné široké cesty bez převýšení mi nedělaly dobře.

Do cíle jsme došli s posledním světlem. Chtěli jsme si dát pivo a jídlo - oba jsme měli děsný hlad - ale bylo tam tak zakouřeno, že jsme to vzdali a šli rovnou na autobus. Domů mi to z cíle trvalo půl hodiny, a to počítám i tu desetiminutovou chůzi na zastávku. To trumfla jenom Pražská stovka v době, kdy jsem bydlela v Modřanech.

Až mě překvapilo, jak moc zničená jsem doma byla. Takové to, že v posteli nedokážete najít pohodlnout polohu, ať už se převracíte jakkoliv, protože svaly na nohou sebou nekontrolovaně cukají. Myslím, že to bylo hodně dané tou rovinou a ďábelským rychlochodeckým tempem, které nebylo proč měnit, když zcela absentovaly kopce. Takže výsledný pocit z toho mám moc dobrý. Tenhle způsob pohybu v táhlých kopcích na Krakonošce jako když najdu! 

Special thanks to: Petrovi za jeho rukavice, které mi ochotně na desátém kilometru půjčil a dál pokračoval s mými tenoučkými. V cíli jsem mu je vrátila.