Mám se úžasňácky úžasně!

Vyprávění z pohledu nadosobního vypravěče má výhodu relativity, pokud se jedná o typ "reflektor". A protože jsem přece jen životní optimista, mám se vlastně naprosto skvěle!

Včera jsem byla u Pepy. Popovídali jsme si o všem, co mě zajímalo - o oddíle, o lidech, které známe, zjistila jsem, že má Pepova Nelinka už šestiměsíční štěně. Viděla jsem po dlouhé době Martínku, Pepovu ženu.
Borovice spěje ke světlým zítřkům. Do článků už nebudu muset psát tagy, aby bylo něco tučně, kurzívou nebo aby tam byl odkaz. Všechno bude formálně serióznější. (Až na obsah článků, líp to neumím! :-D) Prostě bomba.
Ještě poté, co jsme si dopovídali, jsme byli vyvenčit psy. Obešli jsme sídliště, já se poučila o teorii výchovy psů v kostce, vrátila se mi nálada táborů takových, jaké byly, když mi bylo patnáct a šestnáct. Trochu mi to chybí.
My si opravdu hráli na Mirky Dušíny, snažili jsme se tak náš oddíl a náš tábor vést.

Usínala jsem pak pozdě, bylo příjemné ležet a mít čas si v hlavě srovnat myšlenky. O zkouškovém to je k nezaplacení.

Ráno jsem se vzbudila dřív, než jsem chtěla, ale co čert nechtěl, ze zdravotně hypochondrických důvodů (rozuměj nízkému tlaku) jsem byla nucena setrvat v posteli další dvě hodiny! Jaké příkoří! A já se tolik toužila učit... naštěstí se umím ovládat, když je v sázce mé zdraví, můj život!
Když se z rána stalo dopoledne, přesunula jsem se do vany. Nemůžu se přece přepínat, když mi je nevalně... v krčku bolí... hlava se motá... žaludek malinko plave... nene, nebudu se přepínat, to je hlavní. Ještěže mám ten Facebook, Twitter, Andor, Fénix, blogy, Spolužáky a ETčiny odkazy, co sem kdy napostovala. Uff.
I světské požitky ale někdy dojdou...

Zodpovědně jsem si po sobě tedy přečetla seminárku o Popelce, nejsem lemra, já se přece o zkouškovém neflákám. Jsem totiž zodpovědná a své kariéře učitelky obětuji i chvilkové nepohodlí, jako je bolavý krk a div že ne rudá kola před očima.

Ale co to?
Se seminárkou si nevím rady.
Co s tím?
Coby... další kolečko Facebook, Twitter, Andor, Fénix, blogy, Spolužáci a ETčiny odkazy, co sem kdy napostovala. Přidávám Very Potter Musical, na jehož soundtracku už ujíždím týden. (Díly jedna a dva jsou nejlepší :-D) Je výbornou kulisou pro Spider Solitair.

Na Facebooku nacházím spolužaččin dotazník k bakalářce - o písničkářích. Zabere mi pěknou chvilku, než všechny své oblíbené vyjmenuji. A co bych si je rovnou nepustila? Přepínám cizí učící hudbu na českou rozptylovací a zasnívám se. Já bych někam jela...

A hele, jsem sama doma, to je dobrý čas, kdy vzít do ruky kytaru.
Tak to chodí zkouškové od zkouškového, i dneska jsem si přehrála celý svůj oblíbený zpěvník, slabě si k tomu pobrukovala, zkoušela si vybrnkávat podle Nohavici, se kterým jsem válela dohromady karaoke.

Boží, boží!
Já bych někam jela.

Stěžuju si své předobré Sargo, že už mám myšlenky od učení vzdálené míle a že se mi nechce nic dělat. A co s tím.

Sargo, 17:46:29: To je blbý, že jsi marod, jsem tě chtěla vytáhnout do kina :-(
Eithné, 17:46:42: ale já nejsem marod, skoro :-D
Sargo, 17:47:22: Dle tvého popisu se  k tobě odmítám přibližovat! :-D Na tohle jsem zrovna dost háklivá :-/
Eithné, 17:47:38: že já nemlčela :-D :-D škoda :-)
Sargo, 17:48:39: Příliš angínovité. Promiň, drahá. :-D
Eithné, 17:48:48: mlééé.
Eithné, 17:55:01: mno, stále nemám na nic náladu. co mám dělat? :-D
Sargo, 17:56:49: Když tě tak těší manuální práce, mohla bys přijet. :-D
Eithné, 17:57:48: aha, takže pani se mnou nechce do kina, že jsem infekční, ale abych jim stěhovala byt, to by jí nevadilo?
Sargo, 17:58:46: Smířila bych se O:-)
Eithné, 17:59:04: v tom případě pojď do toho kina :-P
Sargo, 17:59:38: Koukni, v kolik to dávají. Musíme stihnout metro :-D

A tak jsem vyrazila na Sherlocka Holmese. Trailer byl tak děsivý, až jsem se neskutečně těšila (a přitom neměla naprosto žádná očekávání - je to divné, ale je to tak.)
A nebyla jsem zklamaná!
Sherlock Homes zkombinoval bojovou techniku Chucka Norrise, dedukční schopnosti a charisma Dr. House a načasovanost příchodu k obětovávané panně barbara Conana ve znamenitou směsku. Britské charaktery postav byly v tomhle filmu zasazené do devadesátimilónových hollywoodských kulis plných šedého Londýna, lodí, železných konstrukcí, vybydlených domů a výbuchů, až to oku nemohlo nelahodit. Kdo se ztratil v zápletce, tomu to Sherlock na konci filmu ještě jednou zrekapituloval, kdy vysvětloval své dedukce vzápětí zahynuvšímu hlavnímu záporákovi.
Obě ženské postavy mě fascinovaly majetností charakteru, což ve filmech nebývá zvykem, Holmes byl charismouš až na půdu, Watson byl sympaťák, hlavní záporák byl správně tajemný...
...a ano, celé to neuvěřitelně připomínalo romaneto převedené na filmové plátno, až na tu stopáž.
Takže studijní návštěva kina; a pak že jsem dnešek proflákala.

Úžasný den! :-D