Kravaťáci používají jedině Babiččinu volbu!

Můj život se vyznačuje nečekanými momenty absurdní komiky.

Měli jsme dneska v práci screening na Getreideprodukte, což je mouka, rýže, těstoviny, luštěniny a cereálie. Screening je událost, která se pro každou zbožovou skupinu koná jednou za dva roky a sjede se na ni německé vedení, německý nákupčí stejného zboží, naše vedení prodeje, vedoucí nákupu a příslušný nákupčí a asistentka. Když je příslušný nákupčí dlouhodobě nemocný, jako teď můj, zaskočí ho kolega.

Takže si představte sedm kravaťáků, jak obrací balíček Babiččiny volby v rukou a baví se o přednostech značkové mouky při pečení. Načež přejdou ke špaldové mouce a bádají, na co se používá ta. Některé balíčky i načnou a zkoumají jemnost mletí a všechno je od mouky a vy to jenom nevěřícně pozorujete.

Když jsme skončili s moukou, těstovinami, rýží i luštěninami a konečně přešli na cereálie, vrhli se na rýžové chlebíčky jako na spasení. Začali do sebe ládovat dokonce i ty bez polevy, jak už šilhali hlady, a ze všech müsli tyčinek, které máme v sortimentu my a dva konkurenční řetězce, případně které jsou značkové, nezůstala nenačnutá ani jedna. Fakt!

(Německý nákupčí ujídal předtím už i syrovou jasmínovou rýži, ale to asi jenom ochutnával kvůli kvalitě?)

Já screeningy nemám ráda, protože se pokaždé bojím, že se přijde na to, že ve skutečnosti neumím německy. Žejo, jednou to asi praskne, ale nemuselo by se tak stát před německým vedením. Takže většinou jen mlčím, pomáhám sklízet ze stolu a dělám si poznámky pro závěrečné shrnutí.

No a došli jsme k Flapjackům. Nevím, kde k tomu přišel, snad od svojí přítelkyně, což je naše bývalá asistentka, se kterou jsem byla asi dvakrát na obědě, ale vedoucí německého nákupu, což je člověk s druhým nejvyšším postavením v celé firmě (jakože v Česku máme jen pár desítek filiálek, ale dohromady s Německem, Francií a Rakouskem jich je 1400, takže zas až tak pidi nejsme, a on je tím pádem docela důležitý), prohlásil: "To docela jedí sportovci."
A ostatní kravaťáci začali souhlasně pokyvovat hlavami: "Jo, to asi jo."
A pořád ten nejvyšší se obrátil na mě a povídá: "Vy prý taky sportujete?"
"No, trochu," odpověděla jsem a pokusila jsem se splynout s židlí.
"Co děláte?" držel se hovoru.
"Ráda běhám..."
"A jaké vzdálenosti?"
"Kolem sta kilometrů," pravila jsem s pocitem, že z toho už se nevykroutím.
Kolem stolu zapanovalo ticho. A pak se zeptal vedoucí našeho prodeje, což je i šéf české pobočky: "Kolikže?"
"No... ultramaratony. Kolem sta kilometrů. A Flapjacky jím na závodech ráda," dodala jsem snaživě, že bychom se jako mohli vrátit k práci.
"To s sebou ty Flapjacky vozíte kamionem, ne?"
Tak nic.
Jakože nebyla to jediná odbočka od tématu, které se pánové dneska dopustili. Řeč došla i na italskou rýžovou mafii, rozdíl mezi pojmenováním Čechy a Česko, české národní kroje a oblíbenost těstovin ve Francii.

Ale vysloužila jsem si tím pozornost. Flapjacky po shození ze stolu nepřistály v bedně s ostatními vzorky, ale na mých poznámkách, po skončení jednání při odchodu z místnosti německý nákupčí upřel pohled na moje nohy (klasicky krátké šaty, silonky a podpatky) a pravil, že by netušil, že bych to mohla zvládnout, načež jeden z chlapíků z našeho prodeje dodal, že to je jako kompliment, abych se nemýlila, a když vrchní Němec při odjezdu zpátky domů obcházel kanceláře a loučil se, místo svého oblíbeného českého "nashledanou" na mě spustil německy, že byl dnešní screening prima a že mi přeje hodně štěstí při závodech a ať proběhám nadcházející víkend.

Absurdnosti toho dne tím neskončily, protože navzdory našemu několik týdnů starému rozhovoru s vedoucím nákupu ("Eliška, jsem s tebou spokojený, akorát bys měla být trochu samostatnější v krizových situacích" - "já jsem s vámi taky docela spokojená, jenom byste nemusel podepisovat dovolené mému záskoku na stejný termín, na který je už mám já!" - "to jsem někdy udělal? tak se oba zlepšíme, jo?") mi dneska svěřil výběrovku na dvouměsíční kontrakt na vejce. Budu domlouvat ceny! Oho! Nesamostatná asistentka docela povýšila!

Pak ve čtyři všichni odešli a já ve tři čtvrtě na sedm taky odešla. Příjemně se tím vysvětlila moje depka z předcházejících dní, protože jsem stihla dodělat ty časově nejnáročnější věci, které musím mít před dovolenou (do které zbývají dva pracovní dny) bezpodmínečně hotové, a protože jsem si nechala volný i pondělní večer, abych měla prostor na další přesčas, můžu zase konečně dýchat. Úleva!

Večerní běhání bylo nečekaně poetické. A aby absurdnostem tohoto pátku nebyl konec, tak i absurdně rychlé.