rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

S Markétou v Krušných horách

pise.cz/img/356998.jpg">
Větrných elektráren v mracích tam byla spousta

Krušné hory, ach a och

Přišlo mi, že jsme až příliš rychlé, a abychom nepřišly na nocovací zříceninu příliš brzy, rozhodla jsem se trasu ještě trochu prodloužit přes zaniklou vesnici Vilejšov. Dobře že tak, tahle zacházka nás zavedla z asfaltky do přírody, kde bylo úplně všechno zelené a kde po louce bublal potok a kde jsme si na jednom z můstků prostě musely udělat piknik.

Zatímco já jsem omylem z domova odjela zcela bez jídla, Markéta vzala pro obě na snídani obložené housky, na svačinu rajčátka a avokáda a jako doping jesenky. (Jestli něco Markétě vyčítám, tak je to její vliv, kvůli němuž nedokážu projít kolem regálů s kondenzovaným mlékem bez pocitu nutkavosti. Těší mě alespoň to, že v tom lítáme spolu.)

((Poprvé jsem na vlastní kůži viděla, že může být cukr opravdovou drogou. Závislost teď nemyslím, ale na Markétu to fungovalo jako speed a houbičky naráz. Když snědla svoji Jesenku, začala se hrozně smát a vypadala, že každou chvíli odletí pryč.))

Ukážeš mi, jak to bylo s tou Vydrou?

Boris a Arkadij Strugačtí: Piknik na mostku (2. díl)

Vilejšov

Zelená terapie

Zelený svět

S příliš brzkým příchodem na zříceninu to naštěstí vůbec nebylo horké.

Nejdřív jsme odbočily po špatné cestě, potěšily trampy v osadě a pak se kolem nich plížily zpátky, abychom je nepobavily ještě víc, a kdybych neměla mapy v telefonu i s označením, kde jsme a kam se pohybujeme, hledaly bychom správnou cestu dodnes. Já sice chápu, že se na louce dělají značky těžko, ale aspoň trochu se KČT snažit mohlo.

Výhledy na Mosteckou hnědouhelnou pánev

Kopce pod námi

Hlavní kufr toho dne měl ale teprve nastat. Přišly jsme k rozcestníku a na něm byla zřícenina Rýzmburk / Osek značena půl kilometru po zelené naučné stezce. I spatřila jsem zelený trojúhelník a zavelela jsem ke zteči. Když jsme po zhruba... nevím, půl kilometru? došly k naučné ceduli o tamější vráse, která je tak příkladně vyvrásněná, že je přírodní památkou, nedaly jsme se zastavit a pokračovaly jsme podle té báječné mapy v mém telefonu dál. Cíl byl jasný, "věž Rýzmburk" mi tam na obrazovce vyzývavě svítila.

Vlastně jsem si před víkendem nebyla jistá, jak bude Markéta reagovat v náročných situacích. Když jsme došly na svah, na nějž se postavila a začala gravitací sjíždět nekontrolovaně dolů vstříc potoku, jenom prohlásila "jé, to je prča" a rozesmála se a nesnažila se s tím cokoliv udělat. Další bod k dobru. Já na ni snad začnu být v práci hodná. Občas. Trochu.

Potok byl malebný a hlavně tam tvořil krásný vodopád, jenom malý, tak akorát na opláchnutí, trochu jako sprcha. Protože jsme toho nachodily hodně, velkou část do kopce, neváhala jsem a trochu se tam opláchla. Markéta váhavě následovala mého příkladu, akorát obohatila zážitek o trochu toho něžného ženského jekotu, že je to jako studené. Nebylo.

Cesta od potoka

Od potoka jsme se do protější stráně škrábaly po čtyřech, i když vlastně ve stoje. A tam nahoře, kdesi mezi skalami (s označenými bouldry, ovšem), mi telefon ukázal, že jsme na místě, u věže Rýzmburk. Teprve když se Markéta na jedné ze skal zahleděla do kraje a spatřila pod sebou zříceninu, jsem pochopila, že věž Rýzmburk je věž skalní a že zřícenina asi skutečně nebude tak moc pustá, aby se k ní dalo jenom po čtyřech. A to jsme tam už měly vybrané místo na spaní.

"Jé, Eli, to je potok, nebo silnice?" zvolala Markéta o chvíli později, když jsme zrovna surfovaly z dalšího svahu o několik vrstevnic níž. Uá! Byla to silnice, krásná, asfaltová. Před ní byl i potok, Markéta mi tam zase připravila chvíli veselí, protože přes něj skákala bosá, a to neměl ani půl metru na šířku.

Na zřícenině se nesmí kempovat, ale ta cedule je tak vysoko, že jsme ji ani jedna nepřečetly, takže jsme o tom nevěděly. Tak trochu. Je to největší česká zřícenina gotického hradu a ohnišť je tam hned několik, vybraly jsme si to nejhezčí, se stolky a lavičkami a pod košatým bukem. Oheň se mi povedlo rozdělat až s pomocí modřínového chvojí, pro které jsem vyslala Markétu, a pak už jsme naprosto nezřízeně hodovaly. Buřty, topinky, rozpečené hermelíny. Na noc jsem do popela zahrabala do ohně brambory. Jé, to byl hodokvas!

Eli, já tu zříceninu asi vidím

Hrad Osek

Večer u ohně

V noci bylo zataženo a v 5:50 mě vzbudily první kapky deště v obličeji. Jelikož se na celé zřícenině nebylo kam přesunout a tady nás docela účinně chránil buk, vyhodnotila jsem situaci pragmaticky a otočila se na břicho, takže mě žádné další kapky na holé kůži nerušily, a spala jsem až do půl osmé, kdy jsme měly budíček.

Pršelo docela dost, ale při mém váhání, co s naplánovanou trasou, Markéta překvapeně prohlásila, že by byla škoda to prosedět někde v hospodě a že bychom měly jít dál. Tak jsme snědly upečené brambory, já se dojedla chlebem a Markéta Skittles a vyrazily na cestu. (Markétě pak ten déšť připadal děsně legrační, nebo možná měla jen dobrou náladu dešti navzdory? Kdyby mě čekalo stoupání 300 výškových metrů v dešti s batohem na zádech a bez nepromokavého oblečení, tak bych tak veselá nebyla. Oh, wait...)

Dobré ráno. Jé, ono prší? Mě to nevzbudilo...

Ranní mraky pod Krušnými horami

Ranní mraky podruhé

Když se roztrhaly, vykoukla tepelná elektrárna

Vrátily jsme se do Dlouhé louky, kde k našemu nezměrnému žalu byla z předchozího dne vyhlédnutá restaurace zavřená (den bez ranní kávy? panebožepanebože!!!), a pokračovaly dál na rozhlednu na Vlčí horu, kde jsem zjistila, že se Markéta bojí výšek. Narozdíl od Oldy na Šumavě jsem ale Markétě nahoru nemusela nést cokoliv s motivačním charakterem (třeba její batoh, nebo tak něco), aby tam vylezla. Hrdinka. Ale balíček brambůrků jsme načnuly přece jen dole.

Výhled na peřinu mraků

Jsem jediná, kdo se tak rád mazlí s čerstvými větvičkami jehličnanů, těmi ňuchajícně měkkými?

Trasu jsem plánovala na Mapy.cz (reálná trasa ZDE a ZDE). Uzávám, byla tam ta ohrada značená, ale kdo měl vědět, že se do ní nebude dát jít?

Chtěly jsme se podívat k přehradě Fláje a pak se po silničkách mimo turistické značky vrátit do Litvínova. K Flájím jsme došly, ale už to, že jsme celou dobu šly kolem dřevěné ohrady, v níž čas od času sice byla brána, ale vždycky neprůchozí a s cedulemi o zákazu vstupu, bylo nápadné. Takže ano, nebyla šance se vrátit tak, jak jsem naplánovala. Jenže obejít to bylo na dlouho, mnohem dál, než bychom stihly do odjezdu posledního autobusu do Prahy! Co s tím uděláme??

Tak za prvé si na chvíli zdřímneme na sluníčku u cesty, protože ráno je moudřejší večera a pozdnější odpoledne je moudřejší ranějšího odpoledne. To dává naprostýho sysla. I když tam bylo mraveniště, a na místě, kam jsem si přelehla, taky.

Druhým systematickým krokem k řešení celé situace byla spousta fotek u přehrady. Trochu jsem koketovala s myšlenkou se tam vykoupat, ale to byla další z přísně zakázaných věcí, že prý pásmo hygienické ochrany I. stupně.

Třetím bodem bylo podlezení jedné z bran do té zakázané ohrady a návrat dle původního plánu. Sice tam byly domky, kolem nichž jsme musely projít, což mě docela znervózňovalo, ale Markéta to vcelku pragmaticky oargumentovala, že se o víkendu přece nepracuje, tak co by tam kdo dělal, a měla pravdu. Gut. V ohradě to bylo nádherné, terapie zelenou barvou přírody. Krušné hory jsou fantastické.

Bod č. 1

Bod č. 2

Bod č. 3

Na druhém konci ohrady o několik kilometrů dál byl plot porušený kvůli potoku, tč. vyschlého, takže jsme se dostaly docela pohodlně i ven. Vylezly jsme kousek od Loučné, vrcholku vysokého 956 m. n. m., tak jsme se rovnou na vyhlídce nasvačily. Pohled na hnědouhelnou pánev pod námi mě za celou dobu nepřestal fascinovat. Jak mohl člověk zničit tak ohromný kus země tak nenávratným způsobem?

Into the wild

Přece své čtenáře neošidím o zvíře

Loučná na druhé straně ohrady

...už na první straně ohrady :)

Obora Fláje

Pak už jsme seběhly do Meziboří, osquattovaly hezkou žlutou lavičku, pak došly na autobus, nechaly se popovézt do Litvínova, odmítly pozvánku do Mostu od přehnaně entuziastického pána, nakoupily něco na zub v obchodě, pro který pracujeme (na základě téhle návštěvy jsem v pondělí zlevnila stříbrné Magnumy na 11,90, jděte pro ně, dokud je čas - prochází už na konci června!), a pak za prudkého lijáku počkaly pod stříškou autobusáku na přímý autobus do Prahy. Řidič si pro nás přijel na tuhle zastřešenou zastávku, ačkoliv měl odjíždět z úplně jiné. Sympaťák.

Mostecká pánev

Jestlipak jsem tam někdy byla na komíně? Nebo aspoň chladicí věži?

Výlet se - myslím - dost vydařil.

(Fotky jsou moje. Markéty článek je ZDE a druhá část bude taky tam.)

Zpět na hlavní stranu blogu