rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Malofatranská... čtyřicítka. Ale těch zážitků!

10201515282079620.1073741877.1703686645&type=3">FOTO
Róbert Hošták (nezávodník, různě) FOTO
Katarína Čapičíková (nezávodník, Stoh) FOTO
Majka Adamcová (nezávodník, různě) FOTO
Ultra Hiking ČLÁNEK

"Haló, Malá Fatro, jsem zpátky! Těšila jsem se na tebe. Stýskalo se ti?"
"Neruš."
"Ale-"
"Ne vážně, neruš. Nemám náladu. Bolí mě hlava."
Tss. Si to tu užiju i bez tvojí přízně!
...jsem si myslela...

Z Prahy jsem na start v Terchové dojela autem s Martinem Stárkem, který si do auta přibral tři holky. Chtěl čtyři, ale Evka dala přednost vlaku, abychom se vzadu nemačkaly. O moc větší část ženského závodního pole už vzít nemohl. I samotná cesta stála za to, jeli jsme krásných sedm hodin - začátek víkendu, začátek prodlouženého volna se svátky, začátek letních prázdnin a D1.

Na startu jsem potkala hromadu známých, ale příliš jsem se nezdržovala. Poučená z předchozích let jsem si ustlala venku na hřišti u Roberta s Denisou a spala jsem nerušeně až do rána. K snídani kobliha, meruňková kapsa a čokoládový croissant, vše bohatě zapité stoprocentním džusem... ještěže tak, přes den už na jídlo nebyla nálada.

Startovali jsme v šest ráno. Slunce tou dobou už pražilo a úvodní výběh k Jánošíkovu památníku byl lemovaný fotografy a fanoušky. Fotografy mohlo mrzet, že nestáli až v seběhu, protože tolik pádů na prvních několika stech metrech se nevidí moc často.

Většinou před pochody přípravě moc nedám. Trasu nestuduji, parametry prohlížím zběžně, důkladně koukám jen na pravidla a povinnou výbavu. Ovšem tady mi utkvěly i ty parametry: Na prvních deseti kilometrech nabereme tisíc výškových metrů. Na dalších deseti kilometrech taky. Na dalších deseti taky. A na dalších deseti skoro. Mít na čtyřicátém kilometru skoro čtyři vertikální kilometry je hrozný mazec, to většina stovek nabírá na celé své délce!

Na úvodní asfaltce jsem si ještě poklidně, velmi uvolněně vyklusávala a obdivovala skalní štíty kolem sebe. Startovalo nás dohromady s padesátkaři tři sta, takže kolem mě pořád někdo byl a vůbec jsem se nemusela věnovat orientaci, GPSku jsem za celou dobu vůbec nevyndala. Pak už jsme slezli z asfaltky a kopec, kopec, kopec.

5:55, fujarista duje a my se shromažďujeme

6:00, start!

Krátká úvodní asfaltka, slunce je ještě za skalními štíty a lidi jsou plní očekávání

Nešlo mi to. Vůbec. Tepovka mi lítala v neskutečných číslech, a tak jsem šla pomaleji a pomaleji, až už to pomaleji nešlo, pokud bych nechtěla úplně zastavit. Pořád kolem mě ale byli lidi a někteří dokonce měli na rukou oranžové pásky značící stovkaře, takže jsem ještě nepropadala úplně panice, ačkoliv jsem už na první kontrole držela rychlost tří kilometrů za hodinu.

Šli tam v jednom stoupání dva, často jsme se míjeli, jak jsme pořád zastavovali na popadnutí dechu. A pak jsem jednoho za sebou slyšela, jak říká druhému: "Počkej, tohle nemá cenu, počkej, víš co, půjdeme pomalu, v klidu, v aerobním pásmu, nemá smysl to přepálit." Bylo to k smíchu. Já bych se do aerobního pásma dostala, kdybych si tam sedla na pařez a zůstala sedět.

První živá kontrola byla ve Vrátné. U silnice byl postavený velký stan a pro závodníky tam byla spousta občerstvení. Byla jsem na chvostu a pořád toho byly hromady! A postávali tam dobrovolníci s vodou a ionťákem v rukou a s trychtýřem hned všem závodníkům nabízeli okamžité dolití láhví a bylo to naprosto úžasné. Navíc tam tekl potok, ve kterém jsem se blaženě vymáchala téměř celá.

Stoupání na hřeben

Jsou tu - první výhledy toho dne

Taky jsme šli ze Štefanové tou zábavnou cestou s řetězy a žebříky, kde jsem málem vyletěla z kůže ze skupiny výletníků před sebou, která na řetězech pištěla, na žebřících se fotila a celkově postupovali rychlostí jeden krok za sto let. Přitom bez nich by to tam bylo tak krásné.

Šplhání na Velký Rozsutec nepatří mezi mé oblíbené kratochvíle. Vždycky se utěšuju tím, že prvních dvacet kilometrů Malofatranské stovky (libovolného ročníku) je nejtěžších, takže pak už to bude jenom lepší, ale dalo mi docela problém zůstat optimistická. Šplhala jsem nahoru s Ferem a Danielem a všichni jsme byli zničení, navíc tam byla vážně spousta lidí a nahoře chyběla kontrola, takže jsme se prošli až na vrchol, jestli nebude tam.

Klesání na sedlo Medziholie bylo hrozné. Spousta lidí, vedro, těžký terén, vůbec mi to nešlo. Hůlky víc překážely než pomáhaly a ještě byla živá kontrola psaná v itineráři s provozní dobou 8:00-11:00, přičemž bylo těsně před druhou, a Ferovi někdo volal, že to tam budou balit ve dvě. Nedivím se, osm hodin na dvacet tři kilometrů by mělo stačit kdekomu... kromě mě...

Aspoň že tu tekla ta voda, když už tu byly takové fronty

Velký Rozsutec

Kontrola v sedle Medziholie, podle rozcestníku vzdálená ještě hodinu cesty

Medziholie

Na kontrole nic nebalili, čekali na všechny, akorát jim došla voda. Naštěstí měli dostatek Coly a Kofoly a co teče, to je dobrý, a měli avokáda a melouny a vánočku a dalo se tam ležet ve stínu a dokonce měli i opalovací krém. Ležela jsem tam dlouho, snažila jsem se vzpamatovat, protože tak, jak mi to nešlo doteď, bych nemohla pokračovat dál. Přišlo mi hloupé a nezdravé pokračovat, ale jet na Malou Fatru kvůli dvaceti třem kilometrům mi přišlo ještě hloupější, takže jsem samozřejmě dál šla.

Cestou na Stoh mi Fero říkal, že si tam někdo z dobrovolníků už stěžoval, že na nás museli čekat tak dlouho a že měli podle plánu přece mít kontrolu jen do jedenácti. Za námi v té době bylo už jen pět stovkařů a pět padesátkařů. Ach jo.

Na Poludňovém Grúni jsem obdarovala jiného spoluchodce svým Magnésiem, kvůli křečím už skoro nechodil. Dvacátý sedmý kilometr. Bylo vedro a slunce pražilo. Hlavně moc nepít. Šátek a sluneční brýle jako prevence před bolestí hlavy. Zjistila jsem, že mě hrozně baví iritovat jiné lidi svou dobrou náladou. Pak už jsem Fera a Daniela neviděla...

Taky focením. Fero a Daniel.

Ohlédnutí na Velký Rozsutec

Jedna za všechny - samoobslužná kontrola na Stohu. Člověk se tam dozvěděl
i kolik kilometrů a výškových a hloubkových metrů ho čeká na další kontrolu.

Usmál se, pokývl a udělal duhu

Seděla jsem tam na kameni a jedla hroznové cukry, které mi dali nejdřív závodník, a pak ještě další závodnice, a pozorovala dvojitou a trojitou duhu v údolí, kde skoro určitě nepršelo, což je dost divné, když kolem procházel dobrovolník, že jde naproti nějaké Polce, která to prý už dál nezvládne a která potřebuje pomoc. Tohle nechápu. Vždyť přece není možné jít až tak nadoraz, aby nezvládla dalších pár kilometrů, no ne? Navíc jsem s jednou Polkou za první živou kontrolou chvíli šla a zničeně vůbec nevypadala, ale třeba to byla jiná. Každopádně dobrovolník vypadal trochu naštvaně a ještě o hodně víc, když se vrátil s tím, že Polka už sama došla na nějakou chatu, kde teď odpočívá. Heh.

Na Chatě pod Chlebom na třicátém kilometru (v čase úchvatných 12 hodin od startu) bylo báječné občerstvení v podobě hustého zeleninového vývaru. Ách! Ze svých zásob jsem za celou dobu snědla jeden sójový suk a na kontrolách jsem jedla jenom ovoce, protože jsem v tom vedru a s tepovou frekvencí ala datel neměla na nic chuť, ale polívka byla  něco jiného, jedla jsem ji sice hodně pomalu, ale dojedla jsem ji a nechala si ji. Príma.

Tam mě dohnal i Milan Hota s Jirkou Hofmanem. Na kontrole kromě nás čekali už jen na dva stovkaře a dva padesátkáře.

Vydala jsem se dál. Na Malou Fatru pomalu sedal podvečer, kopce se vyprazdňovaly, slunce barvilo rozkvetlé stráně zlatem a mně bylo hezky. A taky trochu nehezky, protože co když to, co jsem přechodila na Krakonošově stovce a pak se ještě další týden snažila dozdravit, byla opravdu angína, jak jsem si snažila nepřipouštět? Proč nemůžu udělat několik kroků do kopce bez nutnosti okamžitě zastavit a odpočinout si? Co když si ubližuju?

Milan vyrazil z kontroly přede mnou a Jirka mě předehnal nedaleko za ní. A začalo být jasné, že jsem na trati poslední, že by na mě na dalších kontrolách čekali nesmyslně dlouho a že to takhle nechci. Malofatranská stovka je nejprofesionálněji organizovaný pochod, který jsem kdy v Československu absolvovala, a profesionální závody mívají časové brány a lidi, kteří se do nich nevejdou, stahují z trasy. Tady se to neděje, ale zneužívat jsem to nechtěla.

Ach jo.

Jestli ono tam neprší?

Předhání mě Jirka

Večerní Malá Fatra

Sama

Další kontrola byla dvanáct kilometrů na Chatě pod Klačianskou Magurou. Nedaleko se blýskalo a na jedenáctou večer byl hlášený silný déšť. Zatímco jsem šla, jsem se snažila vymyslet, co udělám dál. Nebylo kam uhnout. Mohla bych dojít na kontrolu a nechat se odvézt organizátory někam do civilizace, pokud tam byli autem. Jenže co v civilizaci? Pokud by nejeli do cíle ve Fačkovském sedle, kde jsem měla věci, musela bych stejně hledat místo, kde strávit noc, protože večer už by tam určitě nic nejelo. A zatímco si dokážu najít místo na spaní v lese, v civilizaci mi to dělá problémy.

Nakonec mi pomohla Sargo na telefonu, která se po několika mých esemeskách probudila ze svého odpoledního šestihodinového šlofíku (....) a začala ochotně radit spoje do cíle. Ještěže tak! Neměla jsem mapu, trasu jsem měla nahranou v GPSce bez mapových podkladů pro Slovensko (já vím!), neměla jsem přístup k internetu a neměla jsem už sílu chodit do byť sebemenších kopců.

Pořád jsem si ještě dělala naděje, že budu už brzy na té živé kontrole, jenže pak jsem došla k rozcestníku na Sedle pod Suchým a zjistila, že to mám ještě 50 minut, a tak jsem se definitvině ohlásila jako DNF a začala bádat, co dál. Jako. Si poradím, se nenechám odnikud zachraňovat, byť by to spočívalo jenom v tom, že na mě na kontrole počkají i po průchodu Milana a Jirky. V červenci člověk v horách neumrzne ani v tílku a kraťasech, aha!

Víc podvečerních hor

V údolí

Tuhle odbočku na žlutou jsem loni přešla. Díky, oceňuju to.

Viděla jsem kousek před rozcestníkem posed, a tak jsem se k němu vrátila, protože mít střechu nad hlavou by mohlo být v tom hypotetickém dešti a hypotetické bouřce (v obojí jsem pořád ještě tak docela nevěřila) lepší než spát někde v kleči. Posed byl zvláštně nízký... no a po otevření dveří jsem zjistila, že když tam jsou dvě pryčny, deky, spacák, skládací stolek a skleněná okna, tak to asi posed tak docela nebude.

*Malá Fatra se trochu pousmála, když viděla, jak ze mě najednou spadly všechny starosti, než mě zase začala okatě ignorovat*

Když přišla bouřka, počítala jsem vteřiny mezi blesky a hromy, a protože je to už dávno, kdy jsem měla fyziku, výsledná čísla jsem třemi násobila, místo abych dělila, takže jsem si myslela, že je zhruba deset kilometrů ode mě. Kdybych se dopočítala těch necelých dvou kilometrů, možná bych začala být trochu nervózní, v horách v plechové budce. Jak jako funguje ta Faradayova klec? Hromy otřásaly postelí, na které jsem pod dvěma dekami a spacákem ležela.

Když se bouřka přiblížila, prošli kolem mého posedu po turistické značce dva trekaři a zpívali si dost halasně "nebude bouřka, nebude bouřka". Potkala jsem na vrcholcích po trase víc takových, kteří se chystali strávit pěknou noc na hřebeni. Doufám, že včas utekli všichni.

Myslela jsem si, že neusnu, protože jsem měla v očích kontaktní čočky, protože mám se spánkem obecně problém a neměla jsem s sebou špunty do uší, na které jsem zvyklá, a protože jsem byla pokrytá krustou soli, která štípala, ale ve čtvrt na dvě mě probudil déšť z hlubokého spánku. Tedy déšť... znělo to víc jako vodopád. Jako kdyby někdo na zem vylil velký kýbl vody a pak další a další. Bála bych se v tom vystrčit hlavu. Bubnování vody do plechové střechy bylo ohlušující. Snažila jsem se vyhlédnout z okna, ale přes vodu jsem nedohlédla ani na zem.

Spaní v luxusu

Focení bouřky jsem svým kompaktem nezvládla

Budík mě probudil v půl páté. Nepršelo, ale okolí bylo zahalené do mraků. Poskládala jsem deky zpátky tak, jak byly, a vydala se znovu na cestu. (Předcházelo tomu důkladné zabušení hůlkou do kovového žebříku, protože během noci jsem slyšela, jak se pode mnou uvelebuje nějaké velké zvíře. Na medvědy nevěřím a prasat se bojím, tak jsem byla přesvědčená o tom, že je to srnka, jenže pak zachrochtala.)

Nejlepší spoj, který mi Sargo ze Strečna do Fačkovského sedla našla, byl vlak ve čtvrt na devět do Žiliny a autobus až na místo. Kudy na vlak jsem naštěstí věděla z minulých ročníků, kdy byl v Nezbúdské Lúčce cíl padesátky. Cesta moc neodsejpala, ještě jsem na chvíli poseděla v lese a snědla si k snídani tyčinku, pak jsem konečně prošla kolem Chaty pod Suchým (a pozdravila se s člověkem ve dveřích, který vypadal absolutně nepřekvapeně, protože holky oblečené do běžeckého ve tři čtvrtě na šest po noci plné živlů uprostřed hor potkává asi dost běžně) a dostala se na široké, pohodlné cesty, po kterých už to šlo rychle.

Chata pod Suchým. Byla jsem zvědavá, ale ne, byla mokrá jako všechno ostatní.

Váh

Začalo pršet. Silně, vytrvale. Konečně jsem mohla přestat obcházet louže, protože už to bylo stejně jedno. Taky jsem docenila výhody goretexové bundy velikosti L, kterou jsem přetáhla i přes batoh, aby zůstal v suchu. Na druhou stranu jsem nedocenila její slabiny, jako jsou promokavé kapsy, a ačkoliv mi mokré, slepené peníze na nádraží i v autobusu vzali vcelku bez komentáře, mobil jsem během cesty v kapse utopila.

Zjistila jsem to na nádraží, kdy jsem si chtěla napsat Sargo o autobusové nástupiště a cestu z vlakového nádraží, protože jsem měla na přestup jenom sedm minut. Takže jsem nemohla ani napsat Martinovi S., že přijedu kolem desáté a jak jsou na tom ostatní z auta. V noci jsem ve svém posedu hodně přemýšlela o závodnících, kteří byli na trase, a snažila se vymyslet, co bych v takovém nečasu dělala na trase já a jestli jsou všichni v pořádku a kolik lidí to asi dokončí.

Ve vlaku jsem potkala Přemu, od kterého jsem se dozvěděla, co se dělo s ostatními. Že Martin Drozd závod nejdřív přerušil a po konzultaci s meteostanicí a Horskou službou úplně ukončil, závodníky stáhnul na živé kontroly a z nich do údolí a na místa, kde se dalo přespat, většinou do cíle, z jedné kontroly na stanici Horské služby... lidi, kteří zůstali na padesátém kilometru, přespali v tamějším kulturáku na podlaze. Bez karimatek, bez spacáků, v propoceném oblečení, ale měli pivo, takže dobrý, komentoval to pak Jirka. Dopravu auty komplikovaly popadané stromy a zatopené silnice.

Přema mi dokázal popsat, kudy mám v Žilině běžet na autobusák, a v podchodu jsem doběhla jiného stovkaře, který znal číslo nástupiště, a tak jsme autobus stihli a v něm byli další tři známí. Byla jsem hrozně zmrzlá, a tak jsem se zabalila do termofólie a tu hodinu v autobuse prospala..

Strečno

Obdivuju, jak je Malofatranská stovka úchvatně zvládnutá. Všechno funguje, občerstvovačky jsou perfektní (hlavně ta avokáda!), převoz zavazadel a drop bagů, atmosférický start, všechno, všechno! A v cíli jsou na vás milí a omlouvají se za počasí a přitom toho za poslední týden naspali tisíckrát míň než vy. Vážně mi to vyráží dech a mrzí mě, jak mi to letos celé hrozně nevyšlo.

Martin vyhlásil před startem facebookovou soutěž o nejlepší tip, kolik lidí uvidí cílovou ceduli. Pětadvacet netipoval nikdo.

Nedokážu se pořádně vžít do Martinovy situace, když se rozhodoval, jestli závod nechá běžet, nebo ho zruší. Věděl, že ho čeká v každém případě spousta kritiky (opravdu se na něj snesla, což mi přijde nepochopitelné) a rozhodnutí zastavit závod a začít organizovat sundání účastníků z hřebene a jejich odvoz kamkoliv pod střechu muselo být hrozně náročné. Bouřka šla přímo přes hřeben Lúčanské Fatry, kde byla většina lidí. Lilo tak, že nebylo vidět skrz. Citelně se ochladilo. Za sebe si myslím, že rozhodnutí skončit závod a vzít si na triko transport závodníků do bezpečí, bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké Martin mohl udělat, a že nebylo jednoduché a že bylo zodpovědné, ačkoliv i on chtěl, aby se Malofatranská stovka uskutečnila podle jeho původních představ. Rozepisuju se o tom úmyslně, protože kritizujících frustrovaných, unavených a zklamaných lidí se našlo v cíli dost. Chci položit protiváhu a promluvit za mlčící většinu, která souhlasí se vším, co bylo podniknuto.

Malofatranská stovka u mě stojí na vrcholu pomyslného žebříčku českých a slovenských akcí, na tom se nic nemění. Moc se mi líbila i letos, a co jsem neušla, to jsem si nahradila zážitky z kategorie "chci to vzdát na hřebeni, kde nic není". Pořád si myslím, že nemůžu být takový klikař a že ten posed tam musel nastražit někdo, komu mě bylo líto :)

Speciální díky Sargo za jejích devadesát esemesek. Bez jízdních řádů bych se neobešla a pohádka na dobrou noc byla úchvatná. (Ehm. Všechny tři části!)

Druhý speciální dík internetu. Vysoušení mobilu rýží vážně funguje!

Zpět na hlavní stranu blogu