Perličky na niti...

...a skřivánci jsou na dně.

V neděli jsem si pondělí malovala:
Vstanu a protože mám rozvrh předpřipravený, zmáčknu jediné tlačítko a bude hotovo. Zkoušku zvládnu. Po návratu ze zkoušky mě bude čekat mejl s výsledky z vývoje němčiny z minulého týdne, kde budu mít krásnou dvojku. Půjdu k babičce a dědovi, uvařím jim večeři, oni budou rádi a pochválí mě, budu se cítit platně. Vrátím se domů, budu tam mít mejl s výsledky dnešní zkoušky a budu těsně nad hranicí, abych nemusela k ústní.
A den bude plodný.

zápis rozvrhu

Vstávala jsem v osm (spát jsem šla v pět), protože měl být od devíti ráno zápis rozvrhu na nový semestr.
V devět jim začal kolabovat systém (každosemestrální tradice), což ničemu nevadilo, protože se stejně nešlo přihlašovat. Ve čtvrt jsem si šla uvařit velký hrnek kafe a v půl už se začaly rozesílat odpovědi technické podpory, proč že to nejde: ten, kdo to měl spouštět, na to zapomněl.
Potom jsem s jistou bezmocí začala sledovat, jak se některé předměty začínají plnit, a sama jsem se zapisovat stále nemohla.
Začala jsem si shánět lidi, kteří by mi byli ochotní zapsat předměty, které chci, kdybych to nestihla do zkoušky. Z představy vysvětlování zápisu po telefonu mi naskakovaly modré pupínky.
Na zkoušku jsem jela pozdějším autobusem, kterým jsem ji tak tak stíhala. Ale rozvrh jsem si díky tomu utvořila vlastní rukou.
Nemám na historickou mluvnici II svoji oblíbenou přednášející, nemám informatiku, kterou mít musím. Snad jediné pozitivum je, že jsem obsadila předposlední místo na Janovcově syntaxi, ostatní budou mít Daňka.
Po návratu ze zkoušky mě čekaly tři mejly - abych se odhlásila z předmětů pražský lingvistický kroužek, český národní korpus a úvod do slovanských jazyků, že jsou primárně určené pro prváky a my že do nich smíme, jen když zbude místo. Odhlásila jsem se z PLK a ČNK a jestli mě neodhlásí ze slovanských jazyků někdo jiný, nechám si je. To totiž chci. Hodně.

zápis zápočtu

V Celetné ještě mé kroky rychle zamířily za přednášející německé literatury, aby mi do indexu zapsala zápočet.
Podívala se na mě a podotkla, že jsem v odevzdaném referátu neměla uvedenou použitou literaturu. Šmarjá, ona si ještě pamatuje, co jsem jí do toho psala?!
Ještě abych jí tam tu wikipedii uváděla...

zkouška z dějin literatury

Těžká. Hodně těžká.
Druhý pokus dějin české literatury od národního obrození do první světové války.
Odevzdala jsem test a zavřela za sebou dveře učebny, cítila jsem se jako vymačkaný citrón. Potom vylezli další a spolužák, který měl stejné oddělení jako já, se mnou začal porovnávat odpovědi. Symbolismus, nebo preromantismus? To je to, oč tu běží.

u babičky s dědou

Doma jsem si uvařila čaj a kafe a zavolala babičce s dědou, že bych se stavila, jestli nechtějí něco nakoupit. Že bych jim mohla uvařit večeři, kdyby chtěli.

A tak.
Babička totiž skoro nevidí a děda skoro nechodí, minulý týden ho pustili z nemocnice.
Děda odpověděl, že večeři právě dodělal a že k nim přijede strejda, který nakoupí. A ať vyrazím hned, protože on dorazí později, tak abychom se rozložili lineárně.
Vypila jsem horké kafe a nechala na stole nedopitý čaj a jela.
První, co jsem udělala po příchodu, bylo shození a rozbití keramické ozdoby, když jsem si svlékala mikinu.
Pak jsem vyprávěla o škole a poslouchala, jak se dědovi hojí noha, a cítila se provinile, že jsem u nich nebyla na návštěvě už dříve.
Nemám příliš ráda návštěvy příbuzenstva a dost dobře nedokážu svoje pocity shrnout. Když už tam jsem, jsem tam ráda, vidím ráda svoje příbuzné. Ale ta směsice pocitů okolo to strašně ztěžuje. Provinilost, že je navštěvuji tak málo. Mezigenerační nepochopení. Pocit oboustranné přetvářky. Nutnost při hovorech zaujímat stanovisko k věcem, ke kterým ho zaujaté nemám. Odmítám na těch návštěvách pití, protože nemají pořádně umyté skleničky.
Raději za příbuznými chodím s někým - s bráchou, s rodiči... abych se mohla schovat do houfu.
Což dost dobře nejde, když jsou rodiče ve Francii a brácha má za dva dny druhý pokus bakalářských zkoušek.

výsledky zkoušky z vývoje němčiny

Doma mě čekal mejl.
Vývoj němčiny za tři a bodově ještě poměrně u spodní hranice té trojky.
Z toho, co jsem jí tam napsala, jsem čekala lepší výsledek. Naprosto jsem netušila, že mě tak může zklamat známka jiná než čtyřka.

výsledky dnešní zkoušky

Chvíli před devátou přišel další mejl, tentokrát s výsledky dnešní zkoušky.
Minule jsem měla 27,5 bodu z 50, přičemž bylo průchozích 30.
Dneska jsem měla bodů 28.
Na tu zkoušku jsem se učila, trochu si věřila, věděla, že ji musím udělat, jinak budu mít nekonečné problémy s konáním bakalářských zkoušek v tomhle roce.
Zmar, zmar, zmar.
A bezmoc.
Nikdo neměl 28,5 nebo 29 nebo 29,5 bodu, to byla mrtvá zóna, výsledky z ní se odsouvaly buď na horší, nebo na průchozí počet bodů.
Proč já musela jít na ten nižší počet?

Borovice

V jedenáct jsem se přihlásila do administrace Borovice a kolem půlnoci se konečně dokopala k tomu, abych šla vložit nějaký článek na nový den. Co mi to Pepa poslal v podkladech za poklady?
Mladí lidi míň blogují, hlásí Topzine. Skvělé.
Zlatý Ámos má už v úterý svá regionální kola. Ještě lepší.
Vzala jsem si na mušku Zlatého Ámose, šlo o zprávu od Dětské tiskové agentury a slohově tomu odpovídala, ačkoliv už jsem měla i horší. Patlala jsem se s tím, škrtala nerelevantní informace, přepisovala zbylé, stylovala, obrázek hledala a zívala, zívala...
Když jsem klikla na políčko provazování tohoto článku s dalšími, ocitla jsem se náhle na titulní stránce, kde se na mě mračila hláška "neoprávněný přístup / přihlášení vypršelo!"
V neblahém tušení jsem se vrátila o krok zpět a ano, článek byl v tahu. Zůstal nadpis, zůstal perex, jinak ani čárka.
S buddhistickým klidem jsem se jala přepisovat tiskovou zprávu znovu, tentokrát už do dokumentu, který mi přišel. Jenže formátování stejně musím dělat až v administraci. A některých chyb a stylistických bot si člověk taky všimne až v tom okně.
A protože bylo po jedné v noci, i tentokrát jsem si zapomněla výsledek zkopírovat dřív, než jsem začala provazovat.
A tak jsem znovu hleděla na přihlašovací stránku s červeným nápisem. Buddhistický klid jsem rozmlátila o stěnu a začala jsem znovu.

Myslím, že v původních plánech z neděle byla chyba už v první větě: v onom slůvku "vstanu".