Ponitranská stovka 2016

Věděla jsem, že Asie začíná za karlínským viaduktem, ale monzuny na Slovensku mě překvapily i tak.

Ponitrianska stovka 2016
start v sobotu 17. 9. 2016 v 7:00

Vzdálenost:105 km
Převýšení: +3920 m

Čas: 25 hod 2 min
Průměrná rychlost: 4,3 km/h

Pořadí celkem: 150. z 240 startujících a 176 dokončivších
Pořadí v ženách: 18. z 21 dokončivších

boty Salming Trail T2 Shoes
batoh Salomon Adv Skin Lab Hydro 12 Set
hůlky Black Diamond

Velký Grič - 10 km - čas 1:39 - rychlost 6,1 km/h
Velké Pole - 38 km - čas 6:17 - rychlost 6 km/h
Jedľové Kostoľany - 53,5 km - čas 9:04 - rychlost 5,9 km/h
Skýcov - 62 km - čas 11:08 - rychlost 5,6 km/h
Sedlo Rakyta - 69 km - čas 12:58 - rychlost 5,3 km/h
Remitáž - 90 km - čas 19:09 - rychlost 4,7 km/h
Zobor - 101,5 km - čas 23:52 - rychlost 4,3 km/h
Nitra - 105 km - čas 25:02 - rychlost 4,2 km/h

Stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, mezičasy ZDE, výsledky ZDE, trasa ZDE.

Reportáže:
Robert Frohn (5. místo, 12:51) ZDE
Rišo Pouš (68. místo, 17:29) ZDE
Peter Knížat (112. místo, 21:46) ZDE
oficiální video z letošního ročníku ZDE

Na Ponitranské stovce jsem ještě nebyla. Čekala jsem něco na způsob Letecké stovky, protože jsem toho o ní dost málo slyšela, a tak jsem byla pětadvacet hodin v kuse soustavně překvapovaná, protože to je jedna z nejlíp zorganizovaných akcí v celém Československu. Hlavně to značení. A sedmdesát dobrovolníků k ruce. Teda... sedmdesát usměvavých dobrovolníků. Neskutečný.

Na Slovensko mě, Evu Konszkou a Zdeňdu Pošara dovezl Martin Hlaváč. Silná sestava! Vyjížděli jsme až v podvečer po práci a po pěti hodinách jízdy jsme byli na místě. Bylo jedenáct večer, akorát zavírali registraci, ale ještě nás odbavili, to bylo prima, že jsme to stihli večer. Liberecká letka s Robertem za volantem vyrážela mnohem dřív, ale zvolili cestu po dálnici, a tak byli na startu až hluboko po půlnoci.

V tělocvičně bylo příjemně málo lidí a spalo se mi tam přijatelně, to je před ranním startem světlá výjimka. Eva zvolila spaní na chodbě a kluci zvolili tour de pivo. Každý to děláme jinak.

Organizátorský budíček (rozsvícení v tělocvičně) byl v půl šesté, tak akorát. Někteří lidi vstávali dřív, ale od toho jsou špunty do uší a páska přes oči, ahá!

Registrace i start byly jinde než tělocvična, ale nevadilo to, bylo to kousek. Celou noc pršelo, ale ráno přestalo a bylo akorát na tričko s krátkým rukávem. Před startem muzika hrála patřičně nahlas a speaker (teda hlavní organizátor, ale s talentem na speakerování) speakeroval a bylo to celý hodně dobrý. Těšila jsem, vážně jsem se moc těšila. Člověk tři měsíce nejde žádný pochod a už zapomene, jaký to ve skutečnosti je. Ta dětská naivita!

Půl šesté ráno

Na Robertovi je príma, jak je sdílný, že vám jako poví i věci, které jste určitě nechtěli vědět
(fotil Vláďa Kádner)

Start!

Vyráželo se do kopce. Tentokrát jsem se po startu nepokoušela ani o symbolické popoběhnutí a dobře jsem udělala, šlo se mi dobře. Vlastně až na padesátý kilometr jsem si udržela rychlost 6 km/h, takže jsem propadla mylnému dojmu, že to dneska bude dobré.

Hned po startu mi přišlo, že je hodně vlhko a vedro, až mi to vadilo. Bála jsem se opaku, mělo celý víkend lít a být docela zima, a tak jsem se na to vybavila (tj. vzala jsem si bundu), takže mi bylo líto, že předpověď nevychází.

Šla jsem zrovna lesem, když se ozval zvuk, jako by mi nad hlavou foukal silný vítr, ale stromy se ani nehnuly, takže možná spíš jako silný drobný déšť, ale listy to všechno pochytaly, ale zvuk byl intenzivní, pořád mi to vrtalo hlavou, i když na mě začaly propadávat drobné kapičky deště... a pak cesta vyústila na louku a já skrze déšť nedohlédla na její konec. Jů! Dobrodružství! Vrhla jsem se vpřed, abych byla zase co nejrychleji pod stromy, ale v tu chvíli přišel poryv deště, jaký jsem ještě nezažila. Hlavu jsem měla skloněnou k zemi, rukou jsem si chránila oči, a přesto mi přes obličej teklo tolik vody, že jsem nedokázala zabránit tomu, aby se mi dostala pod kontaktní čočky. Deset minut jsem šla s přimhouřenýma očima, dívala se skrze řasy, svět mi plaval pod očima a já se modlila, abych žádnou čočku neztratila, a kvůli tomu jsem ani nemrkala a šla velmi rovnoměrným krokem a vůbec to byl dost zážitek. Po deseti minutách déšť polevil na běžnou monzunovou přeháňku, což už se dalo snést, a tak pršelo mnoho dalších hodin.

Bylo to fajn, přestalo mi být vedro. Oblékat si bundu nemělo cenu, byla jsem už dávno promáčená na kost.

(Hluboce jsem se tam zamyslela nad otázkou, zda svoji image nezměnit z čelenek na kšiltovky, protože ty jsou na déšť mnohem praktičtější, ale když ony prostě nejsou tak pěkné, no.)

Promoklá na kost

Po dešti

Na první kontrole na 4. kilometru se stála na cvakací kleště fronta. Jeden z účastníků vepředu udělal tu chybu, že orazil i několik kontrolních lístků za sebou, takže mu lidi nutili další a další, i moji orazil, než mu došla trpělivost.

Na desátém kilometru byla živá kontrola s občerstvením. Snědla jsem několik pomerančů, malý kluk mi doplnil softflasky a celkově jsem tam dost zaóchala nad tím, jak to mají udělané - občerstvení bohaté, dobrovolníci vstřícní a usměvaví a i v dešti nesmírně ochotní. Jedno dítě hlídalo, aby někdo kontrolu nepřehlédl, a druhé aktivně doplňovalo vodu. Úchvatný.

Po čase, pořád ještě v dešti, jsme šli přes Vtáčnik, nejvyšší vrchol na trase (1346 m. n. m. - člověk si řekne kopečky, ale ony nejsou zas až tak nízké). Nahoru ještě dobrý, bláto sice klouzalo a celkově byla chůze dost náročná, ale od toho jsem s sebou měla hůlky, ale dolů to bylo zábavné! Jasněže mi to uklouzlo, divila jsem se, že jenom jednou, slítla jsem na zadek, lokty a záda a batoh s bundou to tak vtipně odpružil, že to bylo celé k smíchu. Ještěže jsem neměla bundu navzdory dešti na sobě! Nejenže mi zůstane suchá, ale ještě jsem si díky ní nenatloukla!

Fronta na první kontrolu

Příchod k druhé kontrole

Hlavně to bláto - takové bylo všude. Špatně se v něm chodí.

Po čase mě dohonila Ivana Čahojová a Maďar, který by mohl, ale také nemusel být Máté Tarnai. (Moji čtenáři už doufám vědí, že já na tom s pamětí na obličeje a jména nejsem nejlépe.) Šli jsme zrovna po asfaltu, i hůlky jsem si uklidila (ráda tomu říkám "na ninju", protože to vypadá hrozně cool - pořád ještě jsem nadšená z nového salomoního batůžku, u kterého je to možné), a tak jsem se přidala, protože mě asfalt nebaví a protože vícejazyčná konverzace je vždycky super. Teda... Ivana moc nepřizvukovala, mluvení obstaral Máté sám. Od chválení Mátry plynule přešel k chválení jeho závodu kolem Budapešti (já nevím, je to Piros 85, nebo to není ono?), k tomu, že mluví anglicky, německy, francouzsky, japonsky a trochu rusky, ale ať si dáváme pozor, protože rozumí i česky, protože jako malý chytal na televizi pouze slovenské televizní programy, takže koukal na Večerníček, a vlastně mě na tom celém nejvíc zaujalo, že asi všichni Maďaři v anglické konverzaci používají slovo "stovka" česky, protože pro něj neexistuje žádný rozumný ekvivalent a my jsme centrum. Dobrý.

Máté i Ivana šli po asfaltu hrozně rychle, k 7 km/h určitě, a tak jsem vlála za nimi, myslela si, že je prima, že budu mít tenhle úsek brzy za sebou, a vůbec se nepozastavovala nad tím, že by mi to mohlo později přitížit. Copak jste už někdy slyšeli o někom, kdo by přepálil třetí šestinu závodu? Teda kromě mě při Ponitranské stovce 2016?

Na padesátém třetím kilometru byla další občerstvovačka. Měli těstoviny! Trochu jsem válčila s žaludkem (= hodně jsem válčila s žaludkem), tak jsem se na ně vrhla jako na spasení, a ačkoliv jsem věděla, že dělám chybu, protože to nestrávím, nasypala jsem si na ně skoro všechno, co nabízeli, kukuřicí a olivami počínaje (když já mám obojí moc ráda!), šunkou pokračuje a sýrem konče. Mňam.

Protože jsme byli v polovině trasy a už moc nemělo pršet, převlékla jsem si ponožky za suché. Nevím, co to bylo doma za záchvat prozřetelnosti, že jsem si s sebou přibalila kompresní, které vytáhnu zhruba jednou za dva roky, ale byla jsem za ně ráda, protože mokré nohy hrozily spoustou nepříjemností. Nakonec jsem skončila s pouhými dvěma puchýři na malíčkách a úplně bílými, rozmáčenými chodidly, ale obojí nebylo nic, co by bolelo nějak výrazně.

O kontrolu dřív, občerstvení "all you can eat", zbožňuju to!
(fotila Ivana Čahojová)

Nemůže chybět
(fotila Ivana Čahojová)

Rozcvička

Ivana mi mizí v dáli, ona narozdíl ode mě tempo udržela a v cíli byla o tři hodiny dříve

Zase dál. Ještě se chvíli pokračovalo po silnici a pak už se slezlo na louky. Pak jsem zjistila, že jsem přehlédla odbočku, a dvě stě metrů jsem se vracela, čímž jsem si odbyla svůj jediný kufr, a udivila jsem tím Slava, když jsem ho později dohnala zezadu, ačkoliv jsem odcházela z kontroly dřív než on. Bylo tomu tak u kontroly č. 6 vesele umístěné k ceduli "medvěd hnědý" se spoustou povídání, z nichž mě zaujaly především tipy, jak se s ním nepotkat - takové to klasické "nechoďte sami po lese", "nechoďte po lese za soumraku nebo při svítání" apod. Tak jasněže.

Před touhle kontrolou jsem měla největší zásek na cestě, protože jsem si na živé kontrole zapomněla kontrolní lístek. Jenže jsem byla už hrozně daleko! Tyjo, sakra. Ale zase jsem měla úplně každou kontrolu vyfocenou, tak by mě třeba nemuseli diskvalifikovat? Asi by bylo nejlepší na tu kontrolu zavolat a domluvit se, jak postupovat dál. Až na to... no ano, telefonní čísla jsou na kontrolním lístku. Ehm. Sakra. Sakra!!

A pak jsem našla kontrolní lístek v jiné kapse. Tak jo.

Sympatické bylo, že v druhé polovině byly živé kontroly hustě za sebou. Ve Skýcově na 62. kilometru jsem se na chvíli natáhla na lavičce, a než jsem se odklidila při návalu nových příchozích, ještě jsem jim upila z jablkovice, což dle jejich slov nebyl alkohol, ale medicína, a v mém případě to bohužel byla pravda, protože se žaludek pořád ještě neuklidnil. Hodně jsem myslela na Roberta, který v rámci odlehčování batohu vyřadil z výbavy i papírové kapesníky, jak by to jako řešil, ale v cíli mě stejně zastihl nepřipravenou, když mi gratuloval a podával ruku. Hehe.

Postavy v mlze

Houbařská sezóna pokračuje

Ano, milí organizátoři, message received, děkujeme

Večer usedá do kraje

Šli jsme přes kopec, který se jmenoval Medvedí vrch. Tou dobou už padla tma, a tak jsem přemýšlela o naučné tabuli u kontroly č. 6 a taky o tom, že je klika, že na medvědy nevěřím, když se ozval strašný řev. Ale fakt - bylo to něco mezi startováním letadla a řevem naštvanýho medvěda, jak jsem si ho vždycky představovala. Hele, co to bylo o těch jelenech v říji? A jsou takoví jeleni v říji nebezpeční? Protože tohle znělo, že bych je nechtěla potkat. Ovšem já jsem připravená, a když jsem si neměla s kým povídat, aby o mně věděli, nasadila jsem pásmo bojových písní - začínalo A já su synek z Polánky, následovala ostře smýšlená Bon soir Madamoiselle Paris a zakončeno bylo údernou My čekali jaro a zatím přišel mráz. Cha. Jeleni zdrhli o pohoří dál, jsem si jistá.

Asi je to tím, že ráda chodím nocí sama, ale na zvířata mám vždycky kliku. Jeleny v říji jsem slyšela dohromady třikrát - no a pak tam byla ta srnka. Stála na cestě přesně tak daleko, aby na ni nedosvítilo světlo z širokého kuželu mojí čelovky, ale oči ji prozrazovaly. Přemýšlela jsem, jak ji opatrně vyplašit, aby se nerozeběhla proti mně, protože ke mně stála čelem, ale přemýšlela jsem o tom tak dlouho, až začalo být divné, že se vůbec nehýbe. Tak jsem si na ni posvítila ostrým kuželem... jo, ty odrazky jste trefili správně velké a správně daleko od sebe, drazí značiči trasy. Uá!

Což byla srnka. (Nebo tak něco.) Ještě mě čekalo stádo prasat.

Rozvíjela jsem tou dobou teorii, že jestli po nás na krav maga budou chtít, abychom při obraně křičeli "nesahej na mě" nebo něco obdobného, případně abychom to trénovali doma, jestliže nám to nejde, což je slabé vyjádření toho, jak v tom zcela selhávám, tak že před zrcadlem to kvůli sousedům nepotrénuju, ale noční les je docela ideální místo, a tak že na všechny srnky a podobnou havěť budu křičet "běž ode mě", a v tu chvíli mi přes cestu přeběhlo prase. Na dosah. Určitě ne dál než deset metrů. Tehdy se ukázala moje vnitřní disciplína a já duchapřítomně zvolala: "kuš!", načež se objevilo dalších dvacet prasat a v poklidu si kolem mě předusalo za kamarádem. Na krav maga ze mě budou mít radost. Mň mň mň.

Just keep smiling!

Byly tam od sebe během noci trochu vzdálenější dvě živé kontroly, a tak mezi nimi bylo zřízeno partyzánské občerstvení. "Tajná kontrola!" volali, když jsem se vynořila ze stínů lesa. "A co kontrolujete, lísteček, nebo čip?" ptala jsem se a začala obojí lovit. "Nic. Můžeme nabídnout čaj?" Byla to Stráž lesa a měli psa s muslimským turbanem.

O kus dál jsem potkala Kamilu, se kterou jsem šla kus cesty dříve, jak se vrací zpátky. Celé chodidlo měla podlité obrovským puchýřem a nemohla na něj vůbec došlapovat... bolelo mě jen se na ni dívat.

Původně mělo přestat pršet brzy dopoledne, ale v podvečer ještě jedna přeháňka přišla. Na noc jsem doufala, že zůstane sucho a pod mrakem, protože jsem byla v kraťasech a triku s krátkým rukávem a měla jsem s sebou jen bundu, ale neměli jsme štěstí, pršelo chvíli i v noci. Vlastně jo, štěstí bylo, že neklesla nijak dramaticky teplota, takže pokud se člověk nezastavil a pořád šel nebo běžel, zahřál se. Stejně bylo zklamání, když jsem poprvé vytáhla večer bundu z batohu, že byla mokrá.

K noci se váže ještě jedna zajímavost. Vlastně i ke dni. Když jsme vyběhli, akorát svítalo, čelovka už nebyla potřeba, ale kolem osmé ráno se začalo stmívat, ovšem místo aby přišla noc, na nás spadnul déšť. No a z kraje noci se začalo rozednívat. Vážně! Byla jedna hodina po půlnoci a jedna noc po úplňku, a když se roztrhaly mraky, bylo všude od Měsíce světlo. Svítilo do zad a mokrá příroda stříbrně zářila.

Taky byla v noci hrozná mlha. I přes den, ale to skrze ni bylo ještě trochu vidět, ale když jsem odcházela z kontroly pod Medvedím vrchem, padla mlha tak hustá, že nebylo vidět ani ke krajům cesty. Tehdy jsem nejvíc ocenila poctivé značení odrazkami, protože bez nich by tam polovina startovního pole bloudila nejspíš ještě teď.

Popůlnoční hody

Je to tak, že mně je jedno, kde jsem, dokud je to tam hezké. Vážně nemám potřebu zjišťovat, kudy zrovna jdu, abych pak mohla ohromovat slovenským místopisem z kopců severně od Nitry. No a když je trasa pochodu tak dokonale značená, jako tady, že jsem za celých pětadvacet hodin vytáhla GPSku dohromady sotva pětkrát, tak prostě nevím, co bylo co. Takže:

Byl to ten poslední velký kopec před Nitrou, jehož jméno bych nerada uváděla, protože bych ho mohla lehce splést a v mapě se mi nechce dohledávat, který byl neuvěřitelně prudký. Organizátoři se snažili nám ho zpříjemnit, vždyť ne moc daleko za ním měla být občerstvovačka a při stoupání byly na stromech odrazky seskládané do sloganů "zaber" a podobně, ale stejně to byl děsný krpál.

Což mi nevadilo. Na jedné z venkovních kontrol před ním jsem na chvíli zaklimbala na židličkách, až mě probudili, ať si jdu lehnout do tepla přívěsu, že tam je tepleji, a tím mě vyhnali dál (už bych nevstala), a na následné vnitřní kontrole o šest kilometrů dál jsem se na chvíli natáhla na podlaze a později na uvolněné lavici, abych si odpočinula a nechala vycukat křeče z nohou, protože jsem měla zcela geniální nápad nevzít si kompresky, protože jsou nejspíš vlastně dost zbytečné, a protože mi už došel Magneslife, a odpočinek mi pomohl, vyrazila jsem zase dál a došla jsem daleko, než mi úplně došla šťáva, což byl další z geniálních tahů - zapomenout si kofeinové tablety - no a před tím hrozným kopcem jsem si sedla na pařez a nacpala do sebe dvě úplně poslední tyčinky, které jsem měla s sebou, abych doplnila energii. Další z geniálních nápadů, šetřit váhu na tyčinkách. Hezky jsem si tam otestovala, co dělá únava s mými jazykovými schopnostmi. Přes den jsem s Mátém konverzovala anglicky dost plynně a bez námahy, později se mé odpovědi na starostlivé otázky maďarské skupinky s podobným tempem omezily na obyčejné "jsem v pohodě, jenom líná, nechce se mi jít, však já vás doženu", až dospěly do stádia "ehh... ok... sure... I'm just... ehhhh... ok."

Ale po těch dvou tyčinkách jsem poslední velký kopec vylétla bez sebemenší námahy. Úchvatný. Však mi z rozborů krve přišla SMSka "dle výsledků odběru máte zvýšený cholesterol, vynechte živočišné tuky, zařaďte celozrnné pečivo a zeleninu a zvyšte pohybovou aktivitu", o železu ani slovo, což mimo jiné znamená, že teda asi budu muset jít Stovku z Dubče do Dubče příští víkend, protože zvýšenej cholesterol není žádná sranda, předpokládám, a nerada bych zanedbala to zvýšení pohybové aktivity.

Bolavé nohy

Myslela jsem, že živá kontrola už bude někde za bukem, ale šlo se na ni ještě daleko, přes jeden kopec, a na něm mě zastihlo svítání.

Tak krásný východ slunce jsem neviděla už strašně dlouho. Většinu dne a kus noci pršelo a teď se do kraje opřely sluneční paprsky, krajina byla růžová a obloha oranžová a odevšud se valila oblaka páry a měnila se v cáry mraků a bylo to kouzelné. Bolely mě nohy, značnou část trasy jsem hledala motivaci pokračovat dál, žaludek pořád ještě odmítal trávit a byla jsem unavená, ale to obří slunce nad obzorem v dálce dal celému víkendu smysl. Najednou bylo všechno tak jasné. Líbí se mi tady, nebo jsem měla raději zůstat doma? Neměla bych se soustředit na jiné věci než na courání po horách? A přede mnou bylo ohnivé nebe a růžová zem a všechno bylo jasné, je správné, že jsem tady, sama se sebou a svými myšlenkami.

Kontrola byla jen o kousek dál. I po východu slunce byli tamější dobrovolníci milí, rozesmátí a nesmírně ochotní, jako ostatně všude po trase, a dostala jsem kafe i čaj a spoustu jídla a byla jsem šťastná.

Pomalu světlá obloha a odhaluje kopec, ze kterého jsem právě slezla

Pláněmi kupředu

Růžová krajino, líbíš se mi...

Živá kontrolo s občerstvením, ty se mi taky líbíš!

Nitra pode mnou

Do cíle to bylo už jenom z kopce, a snad jsem byla pouze ve smířlivé náladě, ale líbily se mi i ta dva kilometry skrze Nitru do cíle. Tam jsou tak krásné zahrádky! A potkala jsem tam svoje první letošní kaštany, což jsou přesně ty dvě minuty přes pětadvacet hodin, ale nemohla jsem si pomoct.

Cíl po dvaceti pěti hodinách a dvou minutách. Bylo osm ráno, takže už nemělo cenu jít spát, a tak jsem si sedla k zbytku posádky našeho auta, stáhla si k sobě nějaké těstoviny a škvarky, pokusila se najít nějaký alkohol a zjistila jsem, že Radler je přesně tak hnusnej, jak jsem si vždycky myslela, a po studené sprše jsem tam veselá a čilá počkala až do příjezdu Martina s autem a cokoliv jinýho je pomluva.

Tak mě tady teda máte

Veselou, čilou a plnou adrenalinu z právě prožitých pětadvaceti hodin!
(fotil Vláďa Kádner)

Ponitranská stovka mě překvapila. Slyšela jsem toho o ní málo, a tak jsem nečekala mnoho, a víc jsem se splést nemohla. Lépe značenou trasu jsem dosud nepotkala, člověk by se obešel i bez navigace a mapy. Občerstvovaček bylo dost a byly skvěle vybavené. Všichni dobrovolníci se na mě usmívali, ať už jsem přišla v libovolnou hodinu a za libovolného počasí. Líbil se mi start. Líbil se mi cíl. Líbilo se mi to celé.

Díky za to.