V Brdech - Broděním Padrťských rybníků vpřed!

Otevřené Brdy lákají k výletům, a tak jsme vyrazili užít podzimu. Kytara, oheň, přespání v partyzánském bunkru, pivo v nejvýše položené brdské hospodě a broděním Padrťských rybníků vpřed!

Zdejší rybniční bahno naštěstí boty nežere. Ani lidi.

Olda na nás po Norsku asi trochu zanevřel, Lada nemohla, Martin nemohl, takže jsme s Pepou vyrazili sami. Ostatní udělali velkou chybu. Ale zase by se nevešli do bunkru na přespání, takže dobrý.

Auto jsme nechali v sobotu odpoledne ve Věšíně a výlet začali v přilehlé restauraci pivem a něčím malým k jídlu. Třeba docela malou kachnou s úplně maličkým červeným zelím a naprosto nejmenšími šesti. Energie na zbytek výletu načerpána! Naštěstí, pak už se nám to jídlo nějak nedařilo zorganizovat.

Abychom došli ještě za světla, šli jsme jenom na Třemšín, kde jsme chtěli přespat. Hlavním navigátorem výletu se stal Pepa, což byl dobrý tah, protože jinak bychom si neužili tolik legrace.

Celé to bylo pojaté jako výlet po stopách Pražské stovky 2016 - té, která teprve bude a která ještě nemá zveřejněnou trasu. Takže když nám jedna z neznačených cest zmizela pod nohama a my se ocitli ve smrkových houštinách, dal se správný směr zvolit podle toho, kam je to nejvíc do kopce, protože tak nějak dělává trasy i Olaf. Podle toho, kolik výškových metrů jsme do prudkého kopce vylezli, jsem si myslela, že lezeme přímo na Třemšín, a byla jsem překvapená, že ne. Ale já byla celkově překvapená, že jsou v Brdech kopce, měla jsem za to, že je to mírně zvlněná lesnatá krajina.

Navigátorská

Doplnění zásob vody, kdyby třeba došlo víno, nebo tak něco

Nedaleko vrcholu je Třemšínská bouda, o které jsem si myslela, že je kaplička, ale internet tvrdí, že už je předělaná na útulnu. V celé téhle části Brd je hrozně moc míst na přespání za špatného počasí, to je naprostá pecka, a jestli letos napadne hodně sněhu, tak tam jedu na sněžnice!

My zabivakovali až kus za vrcholem v partyzánském bunkru. Akorát se stmívalo, takže jsme nanosili dřevo (vážně se pro něj nemuselo daleko) a rozdělali oheň. Nejprve jsme se spolehli na všemocnou sílu tuhého lihu, a teprve když všechny kousky dohořely a čerstvě zmoklé dřevo nad sebou jen lehce zahřály, jsme se pokorně pokusili udělat oheň, jak se dělat má, a ne jen naházet hromadu chroští na jednu hromadu a hodit do něj něco zapáleného.

Buřty, kytara, hermelín. Pravidelně přicházely dešťové přeháňky, při kterých jsme se přesouvali na opačnou stranu ohniště, kde nás chránil mohutný buk, a veselili se dál.

(Buřty, kytara, hermelín, víno a slivovice, jsem chtěla napsat.)

Partyzánský bunkr je nově zrekonstruovaný, takže spaní v něm bylo luxusní, stačilo vyhodit stolek na noc ven, abychom se do něj vešli, ve dvou to vůbec nebyl problém, vešli by se tam i tři lidi. Navíc Pepa zabíral málo místa, protože si s sebou zapomněl vzít karimatku. Tak v pohodě, bylo nad nulou.

Vrchol Třemšína

Partyzánský bunkr

Ráno bylo neuspěchané. Ve spacáku jsme uvařili kafe a pak ještě druhé kafe a pak už bylo docela pozdní dopoledne, takže jsme přece jen vyrazili. Až o několik kilometrů dál mě napadlo, že jsme asi vynechali snídani. Tak ale jasně, několik hodin válení byl dost náročný program i bez toho. U chatky, kde by se dalo přespat v seníku na půdě, jsme proto udělali pauzu na tyčinku. Za chvíli bude oběd.

Z Třemšína jsme šli ještě na Hengst, pěknou zříceninu, kterou jsme obkroužili celou, abychom si ji prohlídli, a taky protože jsme ztratili cestu. Ale lepší si odbýt bloudění teď než v rámci těch 145 km Pražské stovky, že áno.

Brdy jsou dost pěkné. Cesty jsou sice rovné a nekonečné jako prásknutí bičem, ale lesy jsou zelené a veliké, a jak je celá oblast neobydlená, působí to divoce.

Uhni, tady rostu já
(fotil Pepa)

Po poledni jsme došli do Teslínů, nejvýše položené vesnice v Brdech (712 m. n. m.), a překvapeně zjistili, že tam je otevřená hospoda. I když těžko říct, co to vlastně je, něco mezi hospodou a klubovnou místních trampů, ale pivo nám nalili. Načichlí kouřem z pálení mokrého dřeva večer jsme raději seděli na zahrádce, bylo celých devět stupňů, tak se to dalo, a cestou z hospody jsme jen tak tak netrhli světový rychlostní rekord v chůzi, protože jsem se přece jen trochu klepala a chtěla se zahřát. Hodinky mi z toho dne ukazují průměrnou rychlost pohybu 6,9 km/h, což o lecčem svědčí.

Cílem toho dne byly Padrťské rybníky, kde jsme měli v plánu udělat i oběd. Jenže... no prostě tam turistické značky nevedly tak, jak jsme potřebovali, a vytipovaná cesta postupně vymizela, až jsme se najednou prodírali vlhkým lesem za lesklou vodní plochou v dálce a postupně si načvachtali do bot tolik vody, že nijak zvlášť nevadilo, když jsme se začali brodit rákosím a čím dál hlubším blátem.

Podle otisků kopýtek se dalo usoudit, že tam nezhyneme bídně v bažině, protože prasata to taky unese. Nebo budeme dupat po prasečích hlavách.

Ještě kousek, ten rybník tu už někde musí být

K rybníkům jsme došli. Konkrétně do rybníků. To se tak občas stane.

Do půlky lýtek v kvalitním rybničním blátě jsme vyhlíželi, kde je asi tak ta hráz, kam jsme primárně chtěli dojít, a pak jsme se k ní vydali kolem břehu (kolem břehu zevnitř), protože kdo by to obcházel. Žejo, hráz, přístřešek se stolem, jídlo... navíc to byla docela legrace. A bylo pořád ještě devět stupňů a zrovna nepršelo, takže ani zima nebyla. Více méně.

Pak jsme vylezli z rybníka, chvíli bloudili lesem a pak jsme vylezli na hrázi. Týjo. Já tomu moc nevěřila.

Padrťské rybníky

Broděním vpřed

Takovou škebli od slávky jsme našli!
(Výzva: Najděte moji pravou nohu.)
(fotil Pepa)

Došla jsem si ještě na místní kamenité pláži do rybníka umýt kalhoty a vyprat boty a trochu vyděšeně mě při tom pozorovali dva náhodní turisté v džínách a super profi salomoních botách, kteří si tam zrovna taky dělali přestávku. Pak kolem projeli policajti, přibrzdili, otočili se a zase odjeli a nevím, co chtěli, pravda, koupání je tam zakázané, ale o praní věcí ani slovo, a navíc už jsem byla z vody venku.

Najednou bylo hrozně prozřetelný, že jsem s sebou měla troje kalhoty. A vlněné ponožky. A boty, které jsou pohodlné i mokré.

Neprozřetelná byla ta prázdná bomba, to asi všechna ta ranní kafe? Povedlo se nám ale Dobrý hostinec rozmáčet ve vlažné vodě tak, že byl docela dobrý, takže jsme rovnou měli brzkou večeři. Nebo pozdní oběd. Nebo velmi pozdní snídani. Kdyby neklapnul Dobrý hostinec, asi bych zvládla do poživatelného stavu rozmáčet i kameny, protože už jsem měla hlad.

Praní kalhot
(fotil Pepa)

Padrťská jezera civilizovaněji
(fotil Pepa)

Cesta zpátky k autu byla pořád pěkná a pořád dost depresivní, protože na zdejších asfaltkách je vidět kilometry dopředu i dozadu. Na Pražské stovce umřu. Ještěže už ji mám zaplacenou. A třeba se Olafovi povede asfaltkám vyhnout a povede trasu jinudy, skrze ty lesy dosud neasanované od staré munice nebo skrze rybníky nebo tak...

Výlet se vydařil, si myslím. Akorát začínám pochybovat, že jsem ještě schopná podnikat takové ty normální výlety, které dělají normální lidi, jakože buřty, zpevněné cesty, hospůdky a tak. Jakože zvládám všechny tyhle věci, ale vždycky se mi tam vetře právě nějaká podivná doplňková záležitost typu rybníků, kvůli které to získává docela jiný nádech.

Ale ono je to asi dobře.