Výlet po Polsku s výhledem na Tatry

Gorczański Park Narodowy. Taky jste o něm nikdy dřív neslyšeli, že? Ideální destinace čtyři sta kilometrů daleko, kam zajet na víkend. Výlet s Ebříkem, Alfíkem a Jirkou.

Čas od času u mě přespává Ebřík, který bydlí ve Varšavě, jeho zaměstnavatel sídlí v Praze a z Prahy často lítá do Argentiny. Při jednom z jeho pobytů zde jsme se bavili, že bychom jeli někam na výlet, a zcela náhodně jsme určili destinaci v Gorczański Park Narodowy, což jsou hory jižně od Krakowa, a naplánovali termín na Den vzniku samostatného československého státu, protože by přece byla hloupost jet tam jenom na víkend, když je to tak daleko.

Překvapilo mě, že se k nám přidali Alfík a Jirka, protože celý ten plán byl hodně absurdní. Z Prahy jsme jeli ve třech, protože Ebřík na místo letěl z konference v Itálii.

Ale bylo to tam pěkné

Vyrazili jsme už ve čtvrtek v poledne, protože cesta zabrala přes půl dne. V Ostravě jsme si při přestupu z Pendolina na nePendolino nedali párek v rohlíku, i když jsme na něj měli chuť, a v Bohumíně skončili v nádražce na smažáku, který byl usmažen zcela originálním způsobem, že byl pěkně dozlatova, ale uvnitř ledový, a o hranolkách Alf s bezbřehým údivem prohlásil, že v nich cítí brambory. Syrové. V Krakowě jsme byli natolik včas, že jsme se nejenže shledali s Ebříkem, ale i opravdu stihli poslední autobus do Rabka-Zdrój, kde náš výlet začínal.

To jsem zvědavá, kdy mě nebo Ebříka zase někdo nechá vymýšlet, kam pojedeme na výlet.

Skupina odvážných - Jirka, Alfík a Ebřík

Do Rabka-Zdrój jsme dojeli už dávno za tmy, v půl desáté večer. Jak se za takových podmínek určovávala cesta na značku v době, kdy neexistoval internet a družice? Alfík kouknul dvakrát do mapy a zručně nás od té doby navigoval bez jediné chyby. Při čelovkách jsme šli další dvě hodiny - to vědět, tak si neberu tu deníkovou, ale nějakou, která opravdu svítí. Co už s tim ale.

Šli jsme vlastně pořád do kopce, takže nebylo kde zastavit na přespání, protože hrozilo, že bychom se ve spaní skutáleli zpátky do výchozího bodu. Pak jsme konečně vylezli na hřeben a zjistili, že pokud nechceme spát přímo na cestě, pořád není kde spát, protože je hřeben tak ostrý, že je to v lesích kolem cesty na obou stranách z kopce. Těžký život dobrodruha.

Zůstali jsme odvážně na louce krytí stromy oddělujícími od sebe jednotlivé palouky. Se svým péřovým spacákem jsem se trochu bála rosy, ale skrze větve jsem neviděla na hvězdy, takže jsem usoudila, že to bude v pořádku. Až ráno jsem jsem při pohledu na ty prořídlé dvě opadané větvičky pochopila, že jsem hvězdy ne-neviděla díky nim, ale kvůli sundaným brýlím. Hm.

Tábořiště ráno
(fotil Ebřík)

Ráno byla zima, všechno kolem bylo namrzlé, ale s hrnkem kafe a ešusem čaje se takové situace dají zvládnout a vybavení jsme byli dobře, sice jsme ve skupině pro čtyři lidi neměli ani jeden stan a jen dva nože, ale vařiče tři a ešusů asi pět. Hlavně nestrádat! Centrální plánování nade vše!

No a navíc jsou chladná rána krásná na pohled, takže když jsme se vypravili dál, měli jsme se v údolích pod námi čím kochat. A pak... pak... pak jsme je spatřili. Totiž: Tatry. Vysoké, zasněžené, majestátní a vzdálené. Nádherné na pohled.

Ranní výhledy

Tatry poprvé

Na chatě kousek před Turbaczem (1310 m. n. m.) jsme si dali něco drobného k jídlu (teda já a Alfík jsme si dali párky a Jirka si dal čokoládu, ze které jsem mu snědla šlehačku, protože všechna šlehačka, kterou mám na dohled, patří mně, to je pravidlo), aby se nám dál šlo líp.

Jakože nechci se úplně moc opakovat, ale ono to bylo ústřední téma celého víkendu: ty Tatry na obzoru byly nádherné. Hrozně vysoké a majestátní.

Plánování další cesty při jídle

Z cesty
(fotil Jirka)

Společná na Turbaczi (1310 m. n. m.)

A víc Tater

Z Turbacze jsme vyrazili odhodlaně dál, protože podle předpovědi mělo v sobotu a v neděli pršet, tak jsme usoudili, že bychom toho nejraději ušli co nejvíce ještě v pátek, že bychom třeba zase pokračovali kus ještě při čelovkách, a taky že by bylo dobré najít nějaký přístřešek, protože jsme s sebou měli jenom jednu plachtu a jedno stanové tropiko.

Což se nám nepovedlo. Ušli jsme toho ještě docela dost, konec opravdu na čelovky, ale na místě, kde byl přístřešek značený, nebylo nic, a oba altány, které jsme potkali, byly na vyvýšených místech a bez stěn, takže zcela nepoužitelné.

Nakonec jsme se utábořili na náhodném místě v lese v úvoze na zarostlé cestě, přes cestu jsme natáhli provázek a na jednu jeho stranu napnuli plachtu, na druhou Jirkovo tropiko. A po večeři šli spát.

Veselá scéna cestou, kterou nám Alfík připravil. Balancoval tam tak dlouho,
že si stihl zavolat o pomoc, takže já jsem stihla vytáhnout foťák a Ebřík
stihl přiběhnout a být zkropen vodou, když tam Alf definitivně zahučel.

Pláně za Turbaczem

A ještě víc Tater

Pršet začalo, akorát když jsme dojídali, a usínali jsme za drobného krápání. V pořádku, za deště se spí nejlíp, kdysi jsem moc ráda poslouchala bubnování kapek o plátno stanu, což od počátku mé závislosti na špuntech do uší už není úplně ono, tak abych o ten prožitek úplně nepřišla, mi začal vítr zafoukávat déšť pod plachtu z boku, takže jsem tam ještě velice umělecky (ehm) pověsila pláštěnku na batoh a batohem se částečně zabarikádovala (beztak jsou v něm věci vždycky ještě v nepromokavém pytli, žejo) a především jsem se otočila na druhý bok, aby mi nepršelo do obličeje, a už to bylo docela fajn.

Akorát Alfík si tam pak začal povídat s Jirkou a pak ještě začali svítit, že se nedalo spát, pochopila jsem, že na Alfíka asi taky trochu prší, ale tak trp jako chlap (potichu), ať můžeme spát! Beztak - Alf má spacák dvanáctistovku od Rakoncaje, který mu ukrutně závidím, protože je nekonečně tlustý, to než proprší, bude dávno ráno, ne?

Jenže když jsem se ráno vzbudila, Alfík tam už nebyl. Jejda? To jsem nějak zaspala?

Jirka nám pak vyprávěl, jak to bylo, že na něj teklo opravdu proudem, takže se raději sebral a ve dvě v noci odešel hledat sucho. Heh. To bych na ně asi tolik nevrčela, kdybych věděla, že to bylo až tak zlý. Takže ráno jsme pokračovali dál ve třech.

Přístřešky na neklidnou noc

Výhledy do kraje po ránu

Takový normální podzim

Ráno bylo docela hnusně. Sice na balení plachet přestalo pršet, ale brzy zase začalo, až mi bylo skoro líto, že jsem si nevzala víc nepromokavých věcí než bundu. Ale plátěné kalhoty rychle schnou a tenisky taky, takže vlastně cajk.

A kolem poledne se vyčasilo úplně, chvílemi dokonce i svítilo sluníčko!

Zamířili jsme dál po červené na rozhlednu Lubań (1211 m. n. m.), kam to vedlo úplně úchvatně příkrým krpálem. Těsně po nás tam přijela dvě terénní auta z druhého směru, nějaké offroad džípy, čímž se vyjasnilo, že jsme lesákům ohledně zničených cest křivdili zbytečně a že mají Poláci divný zábavy. Jako jasně, národní park to už nebyl, ale jet po hliněných promáčených cestách doprostřed hor autem? Super offroad, ale co na to ten les? Nepochopim. Pak jsme potkali ještě klasickou čtyřkolku. Chm.

Sluníčko!

Stoupání k rozhledně

Lubań (1211 m. n. m.)

Výhledy na Slovensko

Výhledy na Polsko

Večer mělo zase začít pršet a propršet měla i celá neděle, takže jsme slezli z rozhledny, usadili se na jídlo v přístřešku kousek pod ní a začali řešit, co dál. Na vandrování v dešti už jsme asi všichni dost pohodlní, totiž.

Rozhodli jsme se utéct po modré na jih a odjet domů už dneska - já a Jirka jsme to měli stihnout do Spišské Staré Vsi na autobus do Popradu a odtud přes noc do Prahy, Ebřík dle možností uhnout někam na něco a dopravit se domů do Varšavy. Internet zrovna nefungoval, tak Ebřík ještě volal domů Ivaně, jestli by nám nenašla spojení, ale mobilní signál taky dvakrát nefungoval, takže jsme z hor utíkali naslepo.

Z modré jsme u místních sjezdovek špatně odbočili a došli do vesnice Kluszkowce, kde Ebřík na zastávce zjistil, že za čtyři minuty pojede autobus (teda dolmuš, tyjo Polsko je fakt hrozná Asie) do Nového Targu, odkud bude mít nejspíš docela slušnou naději se dostat někam, odkud se dostane domů, a tak odjel.

Docela se nám ta výprava rozpadá, co? Zůstali jsme s Jirkou sami, sice s mapou, ale bez polských peněz a s plachtou, která protéká.

Měla jsem v telefonu nafocené spojení ze Spišské Staré Vsi do Popradu pro neděli, a tak jsme se rozhodli, že zcela jednoznačně budou ta spojení stejná jako v sobotu, a taky jsme se rozhodli, že poslední autobus prostě stihneme, i když to je čtrnáct kilometrů daleko a máme na to necelé tři hodiny. Jirka nastudoval mapu a zvládl nás napojit zpátky na modrou, takže jsme si prošli i začátek Pienińského národního parku, a když jsme přešli na Slovensko, měla jsem už mapové podklady v telefonu, takže jsme šli podél nich.

Nebylo úplně jasné, kde bude autobusová zastávka a Spišská Stará Ves je dlouhá přes dva kilometry, ale stihli jsme to na ni s dobře čtvrthodinovou rezervou - a autobus opravdu do Popradu jel v dobu, kdy jsme si mysleli. Ho hó! Neni nad dokonalý plánování.

Pienińský Park Narodowy

Pohled na Jezioro Czorsztyńskie

Tater není nikdy dost. A Alfík se zvládl podívat i do nich!

V Popradu jsme zjistili, že jsou všechny spoje do Prahy vyprodaný, pokud bychom nechtěli dát něco přes tisícovku za lehátko v Euronight, což bychom nechtěli. Takže jsme rozpadli skupinu definitivně - já si koupila poslední místo v Regiojetu a Jirka bral autobus. Stihli jsme si ještě zajít na halušky a pivo k večeři. Ve vlaku se mi přes noc nepovedlo usnout, ale čas jsem si krátila koukáním na fakt divnej dokument o dobrovolnictví v Himalájích (tenhle) a posloucháním hudby, takže všechno dobrý.

Po výstupu v Praze mě v podchodu dohnal Alfík, který jel o dva vagóny za mnou. Vida, nezhynul.

Byl to pěkný výlet.

Poslední Tatry závěrem
(fotil Ebřík)