Znáte takové ty dny, kdy se scházejí ty nejhorší proměnné v co nejkratším čase?
Jsou to ty věci, které se stávají vždycky jednou za čas a nikdy to není příjemné, ale stávají se. A když přijde den, dva, tři... a ony chodí hezky pohromadě, tak je to vážně k zešílení.
Pak člověk už vždycky začne přemýšlet, jestli není chyba v něm, jestli nezačal něco dělat špatně.
Daří se mi opakovat, že to jsou jen nešťastné souhry náhod v čase. Protože je krásné v sebe věřit.
Za osmdesát dní už nebudu muset řešit vůbec nic.
Strašně se na to těším.
Hádat se budeme maximálně o to, jestli dáme do čínské polívky barbecue nebo vepřovou pečeni, a na lidi se budeme pořád usmívat, protože to budou buddhisti, kteří se pořád usmívají. Bude tam svítit sluníčko a já budu mít od sucha rozpukané ruce a rty a budu si vyčítat, že jsem si vzala tak málo krému.
A půjdu v sukni.
Budu se divit, že se nemůžu zhluboka nadechnout čerstvého horského vzduchu, a přesto budu chtít na vrcholy, které se budou tyčit kolem nás. Nedobytné a majestnátné. Budu myslet na to, že jednou, za hodně dlouhou dobu, se tam vrátím a vylezu i na ně. S lanem.
Dětem dáme pexeso a dospělí se na nás budou dívat trochu křivě do doby, než jim vysvětlíme, že to není hazardní hra.
A bude tam svítit sluníčko. Moc sluníčka! Se vším světlem, které z něj na Zemi dopadá, se vší pozitivní energií, kterou lidem dává.
Tolik, tolik se tam těším...
Kim loving the glorious H U G E space of Ladakh.