eithne: Mně na VŠ omdlela přímo pod rukama kamarádka a někdo začal diktovat - zvedni hlavu, podlož jí nohy, zkontroluj, jestli dýchá... tak jsem poslouchala a dělala, co bylo řečeno. Když jsem pak o pár let později probíhala u nás parkem a ležel tam zkolabovaný chlapík, nevyděsilo mě to už tak (o něj se teda už staraly dvě paní s kočárky, ale stejně). Jako - něco vím, pro městské použití. Tohle mi přišlo užitečné spíš pro mé cestování po pustých horách nebo dejme tomu ještě pro nějaké hrozné silniční neštěstí.