Posázavím v horkém letním víkendu

Jeden velmi horký červencový víkend u vody, v lesích a na zřícenině. Ale hlavně u vody. Výlet s Ladou, Pepou a Martinem.

Já ani nevěřila, že opravdu odjedeme. Na mou výzvu, abychom se sešli na nádraží patnáct minut před odjezdem vlaku, nikdo nereagoval, a jízdenky jsem kupovala sama v dobré víře, že to třeba přece jen klapne. Pak se ozvali Martin i Lada, že v pohodě stíhají, což pro ně není obvyklé, ale jaké že je to nástupiště, protože to přece jen nestíhají tolik, aby to měli čas zjišťovat. Pepa přišel včas, tak aspoň ještě odešel hledat bankomat.

Ale vyrazili jsme. Vlakem jsme dojeli do Světlé nad Sázavou a ještě cestou vypili trochu piva, abychom měli lehčí batohy. Pak zcela dle plánu jsme ve Světlé našli hospodu, kde jsme se najedli a dali si ještě víc piva, a pak už cesta na tábořiště utíkala rychle. Za tmy.

Spali jsme u jednoho z lomů na Radostovickém kopci. Našli jsme tam krásné místo s ohništěm, a tak jsme ještě natahali dříví, Pepa rozdělal křesadlem oheň, vytáhli jsme buřty a taky kytaru a veselili se do dvou do rána. Pepa se šel ještě v noci koupat, ale byla zima, takže jsme mu to zase tolik nezáviděli. Možná jsme mu to trochu víc záviděli ráno, to tam vlezl nejen on, ale i Martin, ale protože naše tábořiště bylo schované ve stínu stromů, byl chlad silnější než touha po plavání v lomu.

Večer u ohně

Tábořiště u lomu

Pepa si ráno udělal pochodeň a nutně si s ní potřeboval
jít zaplavat. Obeplaval lom a vážně mu nezhasla!

Vypadal při tom jak zaoceánský parník - pochodeň možná kouřila víc

Ráno jsem si lom obešla, než ostatní vstali, byla to vlastně docela malá díra do země a kolem ní byly další díry, už bez vody, ale propojené kanály, a všechno to bylo už zarostlé, ale bylo to pěkné. Snídani jsme neuspěchávali, dokonce jsme ráno ještě znovu rozdělali oheň, ale pohodu trochu kazily davy lidí, které se tam volně potulovaly. Jenže samozřejmě vandr nebyl o výkonech, a tak když jsme se konečně vypravili a postavil se nám do cesty další lom, tentokrát s krásným prosluněným přístupem, udělali jsme si další pauzu.

Voda byla teplá, ačkoliv první šok ze sluníčka stál pokaždé za to. Lada objevila na druhém břehu skalku ideální na boulderování, takže jsme tam všichni zkoušeli vylézt. Martin využil pauzu a odešel si na půl hodiny zaběhat.

Každý to svoje... Pro mě byla největší výzva po vyboulderování na římsu metr nad hladinou vody skočit zpátky, protože nerada padám, a měla jsem takovou radost, že jsem to zvládla, že jsem tam vylezla ještě jednou, abych se mohla proklít nanovo.

Přestávka u druhého lomu

Lada testuje boulderovací skalku

A já omylem dolezla až na římsu nekonečný metr vysoko. Sakra.

Po žluté jsme došli až k Sázavě do Mrzkovic, kde jsme si dali v bufetu první občerstvení toho dne, a pak už jsme pokračovali na Stvořidla, kde jsme si dali další občerstvení, a na louku kousek za nimi, kde jsme strávili další dvě hodiny koupáním a sluněním. Teda Martin ne, Martin si šel zaběhat, a přiběhl po druhém břehu a pak se k nám brodil. Tentokrát uběhl deset kilometrů.

(Jedna z mála fotek, kde nejsme v plavkách, když se tu tím tak probírám.)

Před Stvořidly

Další pauza

Brali jsme to zodpovědně. V tenhle okamžik mě probudilo Pepovo chrápání.

Díky tomu jsem nepřišla o komickou chvilku, kdy Martin přiběhl na druhý břeh
a snažil se dostat skrze kopřivy do vody a ještě v nich se zouval, aby mohl brodit

Taky jsme viděli Foglarovu Sluneční zátoku. V mojí fantazii byla větší a hezčí a cítím se podvedeně.

Ještě jsme se zastavili v Ledči v obchodě a doplnili zásoby a pak už jsme vyrazili na zříceninu hradu Lacembok, která je mimo turistické trasy, takže tam nikdo nechodí, ale kde je volně přístupný srub a ohniště s lavičkami a kde se dá krásně tábořit. Dorazili jsme tam zároveň s tmou - kluci možná trochu dřív, protože já a Lada jsme nevěřily, že tam nevede cesta a musí se lézt svahem, ale s čelovkami jsme šly jen chvíli.

Večer byl dlouhý a příjemný. Pepa vytáhl kytaru a tentokrát hrál chvíli i Martin a mně tím udělal radost, protože znal písničky, které Pepa nehraje, ale já je mám ráda. Lada většinu večera prospala přikrytá pouze spacákem, v botech a k ránu i pokrytá slabou vrstvou popela.

Do Ledče jsme tři kilometry popojížděli vlakem. Martin zkoušel po indiánsku
zjistit, jestli vlak už jede, a prý furt nic, a to i když už houkal za zatáčkou.

Ladu bolela noha. Máme řešení na všechno!

Večer na Lacemboku

Martin ráno vstával před sedmou a odcházel na vlak, protože měl na neděli jiný program, ale my se váleli až do desíti. Sluníčko pableskovalo mezi stromy a nám se nikam nechtělo, protože tam bylo opravdu krásně. K snídani jsme si v popelu upekli brambory a na ohni buřty, k pití jsme si načnuli další víno a odsedávali si od ohně, aby nám nebylo horko, a přitom jsme nebyli ochotní ho uhasit, protože ohníček k víkendu patří.

Ráno na hradě

K snídani buřty a víno a brambory pečené v ohni a k nim cottage...

Z Lacemboku jsme se vydali na opačnou stranu, než jsme přicházeli, a skrze lesy a louky došli na silnici, která nás dovedla až k Sázavě. Víc ambicí jsme neměli, jenom jsme přebrodili na druhý břeh, kde byla hezčí slunicí louka, a Pepa nám tam vyplel kopřivy a vytesal blátěné schody, abychom se dostávali do vody pohodlněji.

A tam jsme zůstali až do pozdního odpoledne. Střídavě jsme polehávali na sluníčku v trávě a posedávali uprostřed řeky a ptali se vodáků, jestli mají rum, že vybíráme mýtné. (Neměl nikdo. Zato jich hodně mělo přivázaná nafukovací zvířátka za lodí.) Dopili jsme víno a taky haselnuss spirituose a pak jsme si objednali další dvě láhve vína a několik láhví Coly z pizzerie v Ledči, a aby nám to přivezli, tak i jednu pizzu. Pepa jim do telefonu vysvětlil, po které silnici z města mají jet a že na ně zamáváme, aby věděli, kde zastavit.

Brodění Sázavy

Čekáme, až nám Pepa vytesá schody, abychom se dokázaly dostat na břeh

Pizza dorazila

Druhou láhev vína jsme vypili v řece. Zde načínání bez vývrtky, ale zato se stromkem.

Nakonec jsme byli ještě pozvaní na pivo. Akorát když jsem nesla prázdnou láhev od vína na břeh, projížděl kolem kluk na kole a že ať popojdeme o kilometr dál, že mají naražený sud. Odpověděla jsem mu, ať nám teda nějaké pivo doveze, a on se opravdu vrátil, pořád na kole a s džbánem piva v ruce. A když pivo došlo, přišli dva jeho kamarádi, kteří přinesli pivo v... napsala bych cínové holbě, ale asi to nebylo cínové, mělo to objem tak tři litry a nemělo to víčko... a tak jsme popili i s nimi. Byli to účastníci Bitvy o Notorburg, která probíhala před týdnem, kteří se od skončení snažili dopít sudy. A byli to sympaťáci.

Vlak do Světlé nad Sázavou měl zpoždění, a tak nám ujel návazný rychlík, a další rychlík ze Světlé měl taky zpoždění, a tak jsme si na nádraží ještě uvařili dvě instantní jídla, abychom trochu vystřízlivěli. Teda Lada ne, Lada prakticky celou cestu prospala. V Praze jsme byli v deset večer.

Byl to moc pěkný víkend.

Závěrem společná fotka bez Martina i Pepy, ale zato s historickými šermíři.
Akorátže nevím o tom, že by nás Pepa fotil - kdy se to jako stalo? Ale je
na ní hezky vidět ta nádoba, ve které nám kluci přinesli druhou várku piva.