Ralsko v obrazech

Fotoblog z dvoudenního výletu do Ralska minulý víkend. Objevovala jsem hluboké a opuštěné lesy a taky bývalé vojenské letiště, sbírala a jedla jsem houby, učila se španělštinu a tábořila ve společnosti dvou dospělých a čtyř mladých labutí.

Cesta do lesa vedla po opuštěném asfaltovém poli. Rašila tam tráva, vypadalo to postapokalypticky a taky moc pěkně.

Pak už louky...

...lesy...

...a samozřejmě spousta hub. Jedla jsem je k obědu i k večeři a měla jsem problém, aby se mi k nim do ešusu vešla i polévka.

Houby byly všude. Tu malou nahoře jsem objevila, když jsem na ni málem postavila foťák na focení na samospoušť, a ta veliká dole rostla na cestě. Jenom tak.

Jsem houbař amatér, znám houby, které mě rodiče a prarodiče naučili poznávat v dětství. Takže když jsem našla barevný hříbek níže, nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to koloděj, nebo satan. Satan jsem totiž našla jednou jako dítě a děda mi vysvětlil, že je to hrozně jedovaté a nesmím na to ani sahat, a od té doby se toho trochu bojím. Nicméně jsem ji sebrala a kousek ochutnala dle nezvratné logiky, že trocha mě zabít nemůže, ale špatně mi po ní bude. A protože mi špatně nebylo, tak jsem ji později snědla. A pak jsem vygooglila, že to nebyl ani koloděj, ani satan, ale hřib kovář. Prý je nutné tyhle barevné hříbky vařit alespoň dvacet minut, aby nebyly lehce jedovaté, ale mám experimentálně ověřené, že to nutné není.

Skrze zelené mechové lesy jsem pokračovala až do odpoledne...

...k velkým rybníkům, u kterých byly všechny cesty k vodě obsazené auty a stany a každý tam měl svou soukromou pláž...

...a pak dál k menším rybníkům, kde už nikdo nebyl, a tak jsem se tam utábořila já.

Večer jsem strávila vařením...

...a učením španělštiny, protože mě v pondělí čekala první hodina a já se jí neskutečně bála. A učila jsem se až do tmy a pak jsem šla spát, a protože tma padá kolem sedmé večer, vyspala jsem se té noci dobře a ráno mohla vstát se svítáním.

Chtěla jsem se ráno při východu slunce vyřádit s foťákem na oparu nad vodou a sluncem prosvítajícím skrze stromy a těmihle všemi věcmi, ale ten den se rozednilo bez východu slunce a nekonal se ani opar, ale aspoň jsem měla celý dlouhý den před sebou.

Když jsem ráno sešla k vodě, začal na mě rybník syčet. Omylem jsem vlezla do ložnice rodiny labutí, které večer plavaly u mého kousku lesa.

Zvířat jsem potkávala hodně - srnky, prasata... nejvíc ale bylo bažantů.

Druhý den jsem zamířila k bývalému vojenskému letišti Hradčany. Opuštěná lidská sídla jsou vždycky zajímavá a tohle mě nezklamalo. Opuštěná sídliště, budovy zarůstající lesem...

...vše uvedené asfaltkou s různými cedulemi, že se tam smí, ale jen na vlastní nebezpečí...

...a pak samozřejmě letiště. I to mají jasně rozdělené - v pravém pásu smí jezdit auta, protože tam jsou soukromé areály, uprostřed smí vzlétat a přistávat letadla (ale mají si přitom dávat pozor na chodce) a vlevo je to vyhrazené pro chodce, bruslaře a cyklisty.

Sportovců tam bylo překvapivě hodně, na to, že to není ve městě nebo alespoň blízko.

Na jednom z hangárů jsem si udělala přestávku na oběd a pozorovala cvrkot kolem.

Letadlo jsem ale viděla vzlétat jenom jedno.

K autu jsem pak procházela ještě kolem pískovcových skal (Ralsko je přilepené na Kokořínsku a jejich předěl je spíš kokořínský typ krajiny).

Líbilo se mi tam. Vrátím se tam brzy.