Jsem ochotná stručně připustit...

Jsem ochotná stručně připustit, že mají čtvrtky něco do sebe, a to i přesto, že mám syntax v úterý.
Ale jen proto, že ze mě v tenhle čtvrtek zcela zázračně spadl splín a bahno posledních dvou měsíců.

Ještě ve středu večer jsem vyčerpáním div nebrečela, navíc jsem zjistila, že doma nemám lezečky. Byla půlnoc, já za sebou měla jedenáct hodin ve škole a před sebou další extra-ultra-zábavně-naučný článek na Borovici, další den jsem měla vstávat v šest a vůbec.
A usínala jsem ve tři, protože se mi to poslední dobou zdá být poměrně dobrým nápadem.

Cestou na stěnu bylo nádherně a dost teplo. Výjimečně jsem přijela s bráchou stejným autobusem a nemusela jsem čekat.

Lezečky vypadaly dost beznadějně, ale ochotný zapultemkluk to nevzdával a nakonec je ve skladu našel.
(Vážně smůla, nebyla jsem na stěně měsíc, což je snad nejdelší interval - a zrovna na ten je tam nechám a při vybalování si toho nevšimnu.)

Šlo mi to.
Nebyla jsem na stěně dlouho, ale šlo mi to dost nehorázně. Brácha odposledně naprosto odmítl tahat, ale párkrát jsem si cestu vylezla dvakrát, abych i já lezla na druhém - takže jsem si díky tomu dala čistě i šest mínusku.
A ruce se mi po odchodu přestaly třást už u pokladny.

Po stěně jsem měla dvě hodiny čas, tak jsem šla ze smíchovské stěny do školy v Rettigovce pěšky. Byla to příjemná hodinka, svítilo sluníčko a šla jsem v krátkém rukávu a bylo mi do zpěvu.

Ve škole jsem odnesla přihlášku, jen tak pro jistotu, a paní byla poměrně vstřícná a narozdíl od prváku a druháku nijak nekomentovala, že jsem nevěděla, co mám jak sešít a slepit a že to dělám až tam.

Před Peterkou jsem si dala kafe a bylo to kafe z automatu stejného, jaký jsme měli na gymplu. Dělá dobré kafe a rozdíl od automatu v Celetné, který využívám denně, je až k nevíře.

Na Peterkovi jsem díky tomu neusínala.
Uvedl nás do světové moderní literatury a začal probírat Apollinaira a já si Peterku oblibuji čím dál tím víc, vykládá nesmírně zajímavě a poučeně. Výklady mají hlavu a patu a mně se líbí.

Cestou ze školy jsem zahlédla Janovce. Stál až u výtahů a když si všimnul on mě, zamával.
(A já se ptám - je adekvátní zamávat zpátky? Já jsem jenom kývla hlavou, protože vážně nevím :-D)

Po Peterkovi pořád svítilo sluníčko. Akorát mi ze zastávky ujížděla tramvaj a než čekat na další, šla jsem domů pěšky. V parcích a na povltavské stezce byla spousta pejskařů a jarně naladěných důchodců, všichni jsme se na sebe usmívali, dokonce i někteří psi, do sluchátek mi hrál Mike Oldfield a svět byl najednou naprosto v pořádku, ať už se v poslední době dělo cokoliv.

Doma jsem se uvedla do stavu "společensky přijatelná" a s rodiči jsme se vypravili do restaurace, kam se vypravil i brácha s Luckou a jejími rodiči - první oficiální seznámení, já a táta jsme Lucčiny rodiče ještě neviděli.
Čekala jsem leccos, ale byla jsem nesmírně příjemně překvapená. Kdyby její tatínek nežil v Praze, umístila bych ho okamžitě někam na myslivecký bál, a maminku vlastně taky. Tatínek moc nekomunikoval, i když si myslím, že si to taky docela užíval, a maminka si povídala a byla velmi příjemná.
Dobře si bráška vybral :-)

Večer jsem byla úplně mrtvá a po týdnu nespavosti jsem usnula do půl hodiny. To je vám tak báječná věc...

Jedna vlaštovka jaro nenosí, ale tahle byla v Praze vítaná ;-)