Saské Švýcarsko ve vichřici a pod převisy

Zařadit tenhle výlet do zahraniční rubriky mi přijde správně pankový, už jen kvůli tomu sem musím sepsat pár zážitků, které mi utkvěly. A hlavně sem musím dát fotky, protože podzim byl letos krásný, ačkoliv nám do toho maličko foukalo.

(Fotky obsahují velké množství skal a podzimu a jejich větší množství a ve větším rozlišení můžete najít tady. Teda jestli s vámi kamarádím. Páč víte jak. Svoje fotky přece neukážu jen tak někomu. Já totiž nejsem žádný exhibicionista, který by se furt někde prezentoval. Ne ne.)

((Byli jsme tam přes státní svátek 28.10., který teda dost hloupě padnul na sobotu, ale o svátcích se jezdí na výlety, žejo. Takže článek píšu maličko zpětně, samozřejmě ne zas až tak moc, ale když už i stihnul dojít pohled a Jarmik ho už dokonce naskenoval a umístil na blog, asi bych se do toho mohla pustit. Žejo.))

Bylo to tam pěkné. Já, Ivana a Honza.

Celý výlet vznikl tak, že se Honza na Facebooku optal, jestli by s nimi někdo nechtěl na výlet, protože jsou zrovna s Ivanou v Česku. Po výletu by on pokračoval přednášet do Olomouce a Ivana domů do Varšavy. Jako. Jet někam s oběma Ebříky bylo lákavé, protože jsou furt někde v cizině a není snadné je potkat, jenže jsem byla vyřízená z práce a nechtěl se mi vynechávat páteční kravmagový combat trénink, takže jsem s odpovědí vyčkávala, jestli se jim nenabídne někdo hodnotnější, a teprve pak jsem opatrně zmínila, že kdybychom jeli až v pátek na noc, připojila bych se moc ráda. Ale že to nechci plánovat. A že nestíhám vlak dřív než v devět. Ale že i tak se mnou určitě moc chtějí jet.

Chtěli. Doteď se divím. V Bad Schandau jsme byli v jedenáct v noci. Se mnou totiž někam jezdit je radost.

Vydali jsme se do noci nejprve po cyklostezce podél řeky a pak jsme odbočili do skal k jeskyni vyhlédnuté v Mapy.cz. Která byla na soukromém pozemku, a i když jsme se chystali spát v národním parku, přišlo nám přece jen už dost přes čáru porušovat zákony natolik, abychom ji na bivak hledali soukromému pozemku navzdory. Takže jsme pokračovali do tmy a byli jsme fakt zvědaví, co jako najdeme.

Jo a Honza si zapomněl baterku, takže si svítil mobilem.

Nakonec jsme našli pěkný převis důkladně schovaný asi deset kroků od cesty. No dobře, mezi námi a cestou byl prázdný prostor. Ale... kdo by nás tam takhle v noci vyhmátl? A budík jsme si nastavili na časné ráno (tj. na osmou, zase to nehrotit). Byla jedna v noci, takže už jsme se ničím nezdržovali a zalehli do spacáků. Fofr to byl takovej, že jsme až ráno zjistili, že jsem pod převisem spala jenom já.

První spaní

Ráno se nám povedlo vstát, sbalit a odejít během dvaceti minut, a to do toho počítám i moji cestu za křovíčko, během které jsem uklouzla po oslizlé skále tak, že jsem hodila naprosto ukázková záda, narazila si přitom kostrč a z rukou mi vylítlo všechno včetně foťáku.

Bylo to docela vtipný, Honza s Ivanou se smáli hlavně tomu, jak jsem po sobě měla všude rozpatlaný ten mechový sliz.

Česko-saské Švýcarsko je hlavně o skalách a pískovcových věžích, to je jasný. Málokdo ale už zmíní, že německá část je ještě víc o schodech. Jsou tam všude! Ale jako fakt. Do kopce, z kopce. Na vyhlídky. Mezi jednotlivými pískovcovými věžemi, po kterých vedou pěšinky (!!). Všude. A když už je tam náhodou někde rovinka, je tam vybudovaný aspoň chodníček. Jó Němci.

Schody v lese

Schody ve skalách

Schody v soutěskách

Schody v podzimu

Docela dlouho jsme v sobotu hledali vhodné místo na snídani, protože celé dopoledne poprchávalo a nám se nechtělo sedět v mokru. Jenže převisů nějak ubylo, vlastně jsme měli v noci hroznou kliku, že jsme měli kde spát. Honza se tvářil pohoršeně, že si s sebou nesu vařič, jenže čaj a Caro a teplé jídlo, žejo. A nakonec se i na ten čaj a teplé jídlo nechal párkrát přemluvit, že si dá taky, ačkoliv jsem mu musela pokaždé slíbit, že to nebude znamenat, že souhlasí s užitečností vařiče na víkendovém výletu.

Vyhlídky tam byly na fakt hodně scénických místech. Já nevím, co k tomu napsat víc, trochu je to vidět i z fotek. A ještě ten podzim do toho... Já Česko-saské Švýcarsko znala jenom ze zimních výletů (rozuměj - z jednoho silvestrovského vandru a z několika stovek, které byly pokaždé na sněhu), takže pro mě byla žlutá, hnědá a zelená krajina novinkou.

Takže asi takhle

A takhle

A samozřejmě pěšinky na vrcholcích

Nebyl tam nejlepší výhled, ale jedna z nejzajímavějších vyhlídek byl Frienstein, což byl balkón na skalní věži, na který se procházelo skrze skálu. Byla škoda, že jsme tam byli zároveň se skupinou asi čtyřiceti německých turistů, což je dost hlučný a všudypřítomný živočišný druh. Uvařila jsem si tam čaj a pak jsem hrozně narychlo všechno sklízela, protože se německá skupina začala zvedat a my nutně potřebovali odejít dřív, protože chodili moc pomalu a na tamních uzoučkách pěšinkách bychom takové množství lidí nedokázali předběhnout.

Další vyhlídky

Podzim a skály

Víc skal

Frienstein

Nejúchvatnější byl ale převis mimo turistickou stezku, ke kterému jsme ve tři odpoledne přišli. Byl tak moc dokonalý, že jsme po sobě chvíli pokukovali, jestli není trapný to vyslovit nahlas, a pak jsme rozhodli, že tam zůstaneme na noc. Odložili jsme tam batohy a došli se ještě podívat na skalní bránu Kuhstall o kilometr dál, a pak už jsme zalezli do spacáků (jak dobře v nich bylo), pojedli a s tmou (asi v šest) šli spát.

Skalní brána na odpoledním výletu před spaním

A tady naše luxusní ložnice

Se závětřím, poličkami a dokonce i s osvětlením (ale pomníčkové svíčky jsme nerozsvěceli)

V noci jsem se probudila několikrát. V deset mě probudilo Ivany červené světýlko a ve tři ráno Honzovo svícení mobilem, to bylo ještě v pořádku. V pět mě ale probudil... hluk. Nevěřícně jsem koukala, jak krajinu bičuje vítr a déšť, jak se stromy ohýbají k zemi, to řádění živlů bylo neskutečný - jak bylo moudré zůstat pod tak bytelnou skálou. K nám ani nezafoukalo.

Ráno jsme počkali, až přestane pršet, než jsme se vydali dál. Střídavě poprchávalo celý zbytek dne, ale hlavním tématem byl vítr. Taková asi trošku vichřice. Takže jsme šli na nejvyšší kopec široko daleko a na rozhlednu na něm. Co taky jinýho. Rozhledna na Grosser Winterbergu stojí padesátník do turniketu, takže jsme nebyli vázaní na to, jestli tam někdo bude, nebo ne. Ačkoliv asi podceňuju lidi, protože jsme tam potkali dva lidi, kteří akorát odcházeli, takže i Němci jsou ochotní výletovat, když kolem lítají stromy.

Já jeden strom fakt viděla proletět kolem. Nasvislo, vyletěl zpoza jednoho baráku a zaletěl za druhý. A pak se vrátil a pak znovu, takže péroval jako kyvadlo, takže vlastně ne, ale i tak to nechalo silný dojem.

Výhledy z postele. Teda karimatky. To je to samý, akorát
z karimatky člověk nemusí vstávat, když si chce uvařit čaj.

Ranní les byl plný čerstvě vyvrácených stromů - zde s pánem ze správy národního parku

Ale ani při takovéhle kalamitě jsem si nepromáčela své tenisky - protože prostě Němci.

Výhledy z Velkého Winterbergu toho dne nic moc

V předsálí rozhledny jsme se rozhodli, že jsme toho pro jeden víkend viděli už dost, a naplánovali co nejrychlejší ústup domů. Jako jasně, šlo by tím pádem celý náš slavný celovíkendový vandr shrnout do jednoho dne, ale to nevadí, spaní pod převisy je na celém tom výletování stejně to nejlepší. A nakonec se ukázalo, jak moc bylo prozíravé, když jsme se rozhodli odjet do Prahy tak brzy, protože nám to kvůli vichřici trvalo dalších sedm hodin.

Totiž - došli jsme do Schmilky, odkud jsme chtěli přejet přívozem na vlak, odjet do Děčína a odtud do Prahy. Jenže znuděný převozník nám řekl, že přívoz kvůli bouřce nejezdí a že nás to nemusí mrzet, protože nejezdí kvůli stromu na kolejích ani ten vlak. Aha.

Tak jsme došli pěšky do Hřenska, odkud jezdí do Děčína autobusy. Na té silnici, po které jezdí, akorát stáli hasiči a zadělávali ji policejní páskou, protože - jak nám sdělili - tam padá jeden strom za druhým, takže se stejně nedá projet a musíme počkat, až to tam odklidí.

Ústup z Grosser Winterbergu

(Samozřejmě že po schodech)

Hodný pán na informacích nám sdělil, že víc cest z tohohle města neexistuje, takže nám doporučuje počkat na odklizení v nějaké restauraci. A když jsme se ho zeptali, jestli netuší, jak dlouho by to mohlo trvat, uchopil do ruky imaginární telefon a obrátil pohled vzhůru. Tyjo, to je ještě lepší než naše imaginární křišťálová koule, kterou používáme na takovéhle otázky v práci.

Takže jsem si na informacích aspoň koupila pohled a šli jsme do jedné z mnoha zdejších restaurací, a protože jim elektřina šla většinu času, báječně jsme se přejedli. Na mobilech jsme zkoumali hlášení výpadků ve vlakové dopravě, radar a informace o celé situaci, a taky jsme za oknem sledovali prudké dešťové přeháňky, které byly dohromady s neustávajícím větrem vážně... nekomfortní.

Příchod do Schmilky

Cesta ze Schmilky do Hřenska

Když se ani po několika hodinách cesta do Děčína neuvolnila, rozhodli jsme se, že aspoň trochu protáhneme ujitou kilometráž a že do Děčína dojdeme pěšky. Takže jsme podlezli pásku a vydali se podél řeky a libovali si, že tam aspoň nebudou jezdit žádná auta, ale potkali jsme docela dost hasičů.

Už o čtyři kilometry dál se ale vítr natolik utišil, že jsme potkali funkční přívoz, a na nádraží na druhém břehu vlaky už zase jezdily (i když jen k hranicím), a dokonce jsme nemuseli ani čekat na ten zpožděný o 170 minut, který měl před dvěma hodinami ujet, takže měl jet za hodinu, protože za čtvrt hodiny přijel vlak, o kterém ani výpravčí netušila, co je zač, ale jel do Děčína, což nám ke štěstí stačilo.

Takže jsme se do Prahy v neděli večer přece jen dostali. Ale i tak si myslím, že na ty normální výlety asi nemám moc talent.

Závěr vandru stylově na přívozu pro auta