S Pohodou Jarní přírodou (51 km)

Když jsme se potkali s Olafem na trase, shodli jsme se na tom, že reportáže z padesátek nikdy nemůžou být tak dobré jako ze stovek, protože se na padesátkách zpravidla neděje nic dramatickýho. Ale tahle reportáž bude stát za to, protože to tady vytapetuju dechberoucími fotkami zamrzlé Berounky, tak!

S Pohodou jarní přírodou
start z Berouna v sobotu 3. 3. 2018 mezi 6:30 a 10:00

Oficiální vzdálenost: 51 km
Vzdálenost podle mojí GPSky: 49,69 km (letecké 3 km před Karlovou Vsí mi GPSka chcípla, takže je to zaznamenané letecky)

Čas: 8 hod 19 min
Čas pohybu: 7 hod 34 min

Průměrná rychlost: 6,0 km/h
Průměrná rychlost pohybu: 6,6 km/h

Nastoupáno: 935 metrů

Boty New Balance WT490SG2, hodinky Garmin Fenix, GPSka Garmin Oregon 450.

Trasa pochodu ZDE, výsledky ZDE, facebookové stránky pořadatele ZDE a ZDE, facebooková událost ZDE.

Oproti minulé sobotě (5:00, -8 °C) naštěstí nebylo dnešní ráno tak dramatické (5:10, -6 °C), takže už jsem nepotřebovala morální podporu a na pochod vyrazila sama. Jeli jsme na start ve třech: já, Zelená Šrota a Django Unchained a cesta pěkně odsejpala, takže ačkoliv jsem vyjížděla později, než mi Mapy.cz naplánovaly, hromadný start jsem zvládla i s návštěvou Fornetti krámku, co na nádraží hned vedle startu příhodně byl.

Protože to byla jenom padesátka, žejo. Poučená z minulého víkendu jsem si chtěla vzít víc jídla a míň vody, ale našla jsem doma jenom jeden sójový suk, takže jsem si nakonec vzala míň jídla a míň vody a taky to šlo. Taky jsem si poučená chtěla vzít víc baterek do GPSky, protože v mrazu odcházejí rychle a navíc mám aktuálně nějaké nekvalitní, ale našla jsem jen dvě sady, takže taky nic. Jo a nevzala jsem si tužku na zapisování samokontrol. Ale zase jsem měla hodně lehkej batoh.

Kdo chtěl, mohl odstartovat společně v 6:55, což bylo prima. Na hromadném startu se nás sešlo patnáct, z toho tři holky, což slibovalo určitou naději na medailovou pozici. Nakonec v rámci celého průběžného startu odstartovalo padesátkařů třicet pět. Start byl celkově docela vtipnej, protože sprintem vyběhl jeden, číselně 1 člověk. No. Bylo mínus šest, tak jsem se po rozpačitém rozhlédnutí kolem, jestli teda jako fakt nikdo, taky lehce rozklusala, abych se zahřála, a o pár sekund později se za mnou ozvalo dusání dalších lehce poklusávajících nohou. Jako. Já táhnu peloton? Jakože - JÁ? Mazec. Takže jsem si to metelila po značce patřičně hrdě, než jsem se rozhodla, že mi neubere z mé hvězdné serióznosti, když se ohlédnu na lidi za sebou, a zjistila jsem, že poklusáváme čtyři. Což není tak docela celej peloton, takže jsem se vrátila ke své pokoře a bez ostychu začala zastavovat na focení, takže jsem pak už dotahovala já je. (A nedotáhla.)

Před startem

To je ten můj slavnej peloton, víme?

Tohle...

...a tohle je úchvatná kombinace fotek ráno/odpoledne, aneb jak slunce prokreslí led.

Začínalo se výstupem na Děd. Já chápu, že to pro někoho asi může být pěkný kopec s pěknou rozhlednou, ze který jsou teda vidět jenom vrcholky stromů, ale whatever, prostě oblíbenej cíl výletů. Jenže já byla na Pražské stovce 2015, kdy se tam lezlo třikrát, a mám kvůli tomu pocit, že to je dost Dědu na celej život. Ale aspoň mě nahoru hnala zima a navíc mě spolupochodníci nenechali minout první samokontrolu (jsem myslela, že je až za Dědem, no), takže dobrý. Když už jsem tam byla, zašla jsem se aspoň podívat nahoru na rozhlednu, jestli se něco nezměnilo u vrcholků stromů, ale zatím furt všechno při starém.

Tady se 8. září 1744 stal jeden z nejpozoruhodnějších zázraků. U Berouna se pruské
vojsko připravovalo na útok na město, když se jim zjevila zářící koule a v ní žena,
což Prušáci považovali za signály císařské armády, a tak se raději dali na ústup.

Výhled na ranní Beroun

Děd

Yes, výhledy jsou z rozhledny stále famózní

Dál jsem běžela po modré k druhé samokontrole k rozcestníku Lísek, kde se měly opisovat kilometry do Nižboru. Tam jsem doběhla Lídu s Olafem, tak jsem se na chvíli připojila, a to i přes to, že Olafův pozdrav zněl: "Eliško, co tu děláš? A kolik už ti chybí kontrol?" Ne že by to teda nebylo zasloužený, ale dneska ani jedna! Z pěti jsem si tři zapsala vypůjčenými tužkami a dvě si vyfotila, protože nebyl nikdo poblíž.

Známé tváře

Holomrazy

No dobře, nedaleko má rodný domek, ale stejně musí být majitel pěkný geek.
(Jestlipak mají v nabídce nějaké stylové jídlo nebo pití? Něco ve stylu
'dvojitej Proust bez cukru, cmrndnul jsem vám tam kapku Nietzscheho'?)

Až do Nového Jáchymova to bylo skoro pořád z kopce, nebo to tak aspoň působilo, a rozhodně se tam dalo hezky běžet, a tak jsem běžela.

Teda... už od prvních kilometrů jsem měla trabl s levým palcem, který se mi podezřele nevešel do boty, ale protože jsem s sebou neměla ani tenčí ponožky, ani vazelínu, ani náplast, nechala jsem to být a jen tiše trpěla. Při běhu to bolelo hodně, skoro jsem si říkala, jestli kvůli tomu nebudu muset skončit. Tyhle úvahy přišly především po tom rozhovoru s Olafem, který je v perexu, tedy že se na padesátkách neděje nikdy nic dramatického. Ale s jednou botou zutou už jsem jeden pochod dokončovala, takže si kdyžtak poradím.

V Novém Jáchymově na mě naštěstí houkli dva spolupochodníci, protože jsem přešla hodně nenápadnou odbočku ze silnice, to jsem moc ráda - nevím, za jak dlouho by mě napadlo se podívat do GPSky.

Nejprve ilustrace, jak dopadl prst - uznejte, ten je přece moc hezkej, to by vás mrzelo, kdybyste neviděli

Seběh k Berounce do Roztok

Potvora nejdřív pózovala na ledě, ale foťák byl o půl vteřiny pomalejší

Jediná oficiální živá kontrola byla v restauraci v Roztokách kousek za polovinou trasy. Tam se mi moc líbilo, protože tam seděla sympatická paní, se kterou se hezky povídalo. Říkala, že jsem teprve pátý padesátkař, který tam prošel, a že někteří startovali snad až v deset, tak je zvědavá, do kolika tam bude sedět. Ale že by snad měli být rychlí, protože to jsou takoví ti ultramaratonci, co běhají ty stokilometrové ultratraily, blázni. Tyjo. Tak jsem čekala, kdy mě zalije nostalgická nálada, že bych se jako taky ráda řadila do skupiny stovkařů, moment, nerušit... ne, furt nic, pořád jenom úleva, že takový věci nemusím podnikat. Takže jsem moudře pokývala hlavou, jako že páni, ti musí být dobří, kopla do sebe půllitr džusu s horkou vodou a vyrazila dál.

Cestou do Roztok jsem procházela lesem, v němž byl rozlitý potok, takže stromy rostly z ledu. Jiný nádherný zamrzlý potok mě doprovázel listnatým lesem a vypadal jak z Narnie. Potkala jsem auto u vydatného pramene, do kterého nakládali barely s natočenou vodou. Krásný památný smrk. A tak.

  Přepadla mě chuť se vrátit do dětských let a tuhle klouzačku si sjet

Ach ach

Můj nejoblíbenější potok z celého pochodu, byl vážně moc malebný

Z Roztok se už šlo jenom k Berounce a podél ní zpátky. Tohohle úseku jsem se nejvíc bála, že mě nebude bavit, protože to bude asfalt a víc asfaltu a rovina a nuda a vzala jsem si přehrávač a hromadu odhodlání... nebylo třeba, tenhle úsek mě uchvátil.

Před Berounkou

Když jsem cestou ze Žloukovic do Nižboru viděla skrze větve lidi, kteří šli po ledu na řece na výlet, nevěřila jsem vlastním očím. Chápejte, já nikdy pořádně zamrzlé řeky nezažila a tohle zosobňuje mé tulácké touhy, s nimiž jsem si kdysi slíbila třeba to, že poletím do Ladaku v zimě a půjdu trek po zamrzlém Zanskaru, protože prostě... zamrzlá řeka. (Já vím, že to nekoresponduje s mou zimomřivostí, ale... zamrzlá řeka!)

V Nižboru jsme v rámci samokontroly měli opsat název potravin naproti restauraci U Lípy, což bylo prima, protože jsem si někde potřebovala koupit baterky do GPSky. (Hodinky mi už chcíply a já bych ráda měla občas taky něco natrackované celé...) No. Byl to Coop a měl zavřeno. Takže nic, takže kam dál, za čerpací stanicí šikmo k řece- stop! Benzínka! A baterky vážně měli, juch. (A pak že je potřeba příprava před pochodem.)

Tady bych vydržela sedět hodně dlouho

V létě řeka, v zimě cesta

Od Nižboru do Berouna už byla Berounka zamrzlá skoro celou dobu a žádné křoví mi ve výhledu nepřekáželo, a tak jsem šla s hlavou zalomenou doleva a nemohla se toho pohledu nabažit. Zamrzlá řeka! To je tak majestátní věc... Vždyť tahle linie v létě teče, je to úplně jiné skupenství hmoty, dá se v tom utopit... a teď se na tom dá chodit. Myslím, že podobně jako já teď se museli cítit lidi, kteří kdysi viděli Ježíše kráčet po vodě. Já teď viděla spoustu lidí kráčet po vodě. Někteří si dokonce vyrazili po řece i s kočárkem, spousta jich měla psy, někteří měli brusle a někteří jen boty, ale všichni využili cestu stvořenou jen na pár dní v roce... Zamrzlá řeka!

Kousek před mostem do Hýskova byla tajná kontrola, kterou bych asi byla schopná přehlédnout, kdyby nebyla přímo u cesty, protože se můj mozek zrovna zaobíral myšlenkami na to, že v té restauraci na druhém břehu jsme v rámci Pražské stovky 2015 byli s Petrem Kotlářem na obědě a dávali si vynikající hamburgery, mňam, hamburger, jídlo... takže když se mě pán na kontrole zeptal, jestli si nedám teplý čaj a chleba se škvarkovou pomazánkou, dala jsem si obojí a pak ještě od obojího nášup. Mňam. Čaj prý vařil od půl čtvrté ráno... okej, okej, na svoje dnešní vstávání si už stěžovat nebudu.

Jezy byly zajímavé - nad nimi led, pod nimi tekoucí voda

Tady by mě zajímalo, kolik puků skončilo pod hladinou? Moc daleko to kluci k vodě neměli.

Tajná kontrola

Jak jsem se blížila Berounu, lidí na řece přibývalo - na řece i kolem ní. Bylo krásné počasí, sluníčko svítilo a hřálo, mráz mrazil docela střídmě (bylo jen velmi těsně pod nulou) a všichni byli naladění jarně a pozitivně. A mně se to moc líbilo.

Hřiště pro všechny bez rozdílu věku

Na Beroun

A na opačnou stranu, do dálek...

Cíl!

V cíli jsem byla po osmi a čtvrt hodinách. Protože jsem došla jako první žena, dostalo se mi tam úchvatné pozornosti od organizátorů, dostala jsem účastnický list i diplom za první místo, účatnickou medaili i medaili za první místo, taky čepici jako výhru a ještě jestli bych jim něco nenapsala o pochodu do kroniky. Což jako nevím, já nejsem žádnej grafoman, mně to psaní moc nejde, ale hecla jsem to, žejo.

Cestou z cíle jsem navíc potkala Evi, čímž jsme dvouletý cyklus potkávání zkrátily na každotýdenní, to nevím, jestli udržíme. Bohužel už jsem tou dobou byla vymrzlá z cíle, takže jsem záhy utekla... snad se potkáme i někdy v teplejších dobách.

Týjo. Já od toho pochodu moc neočekávala, protože to byla padesátka od oddílu KČT, který jsem neznala, a trasa měla vést převážně po asfaltu, ale díky počasí a podmínkám to byl naprosto famózní výlet, líbilo se mi to moc. Takže děkuju!