Na skok v Krušných horách

Protože co s načnutými Velikonocemi. V sobotu mělo pršet, tak jsme ven vyrazili jen na jednu noc, ale ono to stačilo. Zážitek z toho mám hluboký, protože jsem poprvé rozdělala oheň křesadlem! Sníh, slunce, úplněk, pes, palačinky a vdolečky a křesadlový závod v rozdělávání ohně. Krušné hory s Alfíkem a Hasanem.

Účastníci výpravy

Na výlet jsme vyrazili s Alfíkem a jeho psem. Protože je Alfík tolerantní, odjížděli jsme v pátek až v půl dvanácté, protože jsem večer o dva dny dříve byla na pivu s kolegy z práce a večer o jeden den dříve byla na pivu s lidmi z krav magy. (Sice mě sluníčko stejně vzbudilo už v půl sedmé, ale aspoň jsem měla dost času si sbalit věci. A že jsem jich spoustu zapomněla doma... inu, na dva dny pláštěnka na batoh vlastně není potřeba a suché ponožky jsou pro bábovky.)

Krušné hory jsou krásné, mám je moc ráda. To je tou jejich opuštěností, víte?

Dovezli jsme se autobusem až nahoru na Komáří Hůrku, a protože jsou Krušné hory vlastně taková dost náhorní plošina, už jsme do kopce moc nechodili.

I bez chození do kopců je to tam pěkné - a to říkám já, odpůrce plochého profilu!

Ach ach

Hned na začátku výletu jsme si udělali první pauzu na jídlo, protože jsme měli oba hlad a svítilo sluníčko, a kdyby nám v cestě nestály stromy, byl by z toho svahu i moc pěkný výhled na Mosteckou pánev. Byl to krásný piknik, protože já si ráno došla nakoupit (pořád jsem si na to po odchodu z Normy ještě moc nenavykla, takže je to pro mě vždycky takový malý svátek) a koupila si s sebou několik sýrových rohlíků a k nim spoustu dobrot.

Totiž - ono se řekne sýrový rohlík - ale pro mě je to Sýrový Rohlík, tedy zcela zvláštní Záležitost. Já zbožňuju koncept sýrového rohlíku, toho skvělého, měkkého, dobrého pečiva obaleného v rozpečeném, křupavém sýru. Problém je v tom, že reálně prodávané sýrové rohlíky mi nechutnají. Ony jsou takové... podivně kyselé a mazlavé... a toho sýru je tam málo... Takže si jednou za pár let koupím sýrový rohlík, nechám se jím zklamat a pak v sobě nechávám dalších pár let růst ten pocit, že to vlastně nemohlo být tak hrozné a že to musí být zcela báječná záležitost.

Je ovšem dobře známo, že na vandru všechno chutná lépe, a navíc se všemi těmi klobáskami, oštěpkomi, mrkvemi, okurkami a ředkvičkami to prostě nemohlo být nedobré, takže to bylo dobré. Za pár let koupím další.

(Co se mého rozporu mezi konceptem něčeho vs. reálného ztvárnění něčeho týká, o Alfíkově Hasanovi se tu snad už ani nebudu rozepisovat.

Jenže psa, který za celý víkend zaštěká dvakrát, a to pokaždé jen v rámci hry, nelze nemít rád; a to ani člověkem, který koncept domácích psů a obecně domácích mazlíčků neuznává.)

Alfík a Hasan

Hasan nám pořád nosil klacky, abychom mu je házeli. Občas ale zvítězil ten klacek.

Krušné hory

Hned zpočátku mě zaujalo, jak krásně opečovávaná jsou místa, kudy jsme šli. Hezky udělané vyhlídky, přístřešky s posezením, naučné cedule. Hlavně ty cedule - já si přečetla i ta maličká písmena dole, takže jsem zjistila, že jednotlivá stání naučné stezky zpracovávali žáci základních a středních škol v Teplicích. Tomu říkám pořádný výstup!

Taky mě zaujalo množství sněhu, který byl nejen v lesích, ale i na cestách. Jako už tolikrát jsem si říkala, jestli bych občas neměla výletovat v něčem jiném než v plátěných promokavých teniskách, ale jako vždycky jsem to vyhodnotila, že asi ne. Při chůzi se nohy zahřejou... no a večer ve stanu vám Alfík půjčí suché ponožky, abyste nezmrzli. Které si teda přetáhnete přes svoje mokré, protože je chcete přes noc usušit, ale protože na to celé ještě navlíknete rukávy péřové bundy, je to docela příjemné.

Jeden příklad za všechny - hezká místa v Krušných horách

A tohle je k tomu sněhu

Terénní vsuvka

A tady velká legrace na náledí, které ignoroval jenom pes

Vpodvečer jsme procházeli přes Cínovec, kde mají několik restaurací, a protože se ne všechny zrovna rekonstruují, rozhodli jsme se tam zastavit v teple na jídlo. Jako jasně, na večer jsme měli buřty, ale ta chuť na svařák! (To asi ty mokré nohy.) No a protože měli česnečku, bylo jasno, co si dáme. Jako dezert jsem si chtěla dát v menu avizovaný jablečný štrúdl se šlehačkou a k tomu capuccino, ale protože štrúdl neměli a cappucino se kvůli tomu nějak zamluvilo, měla jsem palačinky. Alfík si pak dal druhý a třetí svařák, takže jsem si o cappucino přece jen znovu řekla, a dostala jsem vídeňskou kávu. Navíc měli šlehačku ze spreje. No jo, ne vždycky se daří - i tak byl číšník velký sympaťák.

Odcházeli jsme až někdy v sedm, kdy na jednom obzoru zapadalo slunce a na druhém svítil úplněk. Bylo to krásné.

Západ slunce

Cesta dál

Naproti zářil úplněk

Byla jsem nervózní, kdy už Alfík zavelí sejít z cesty a začít hledat místo na nocleh, protože jsem si s sebou vzala jen slabou stařičkou čelovku, a suchou trávu na rozdělávání ohně křesadlem jsem si raději nařezala už cestou, protože kolem nás byly převážně močály a co kdyby na místě tábořiště nebyla? A měla jsem jí vycpané kapsy u bundy, takže jsem vypadala trochu zvláštně, ale pěkně to hřálo. (Při stavění stanu jsem ji pak ztratila, ale to nevadilo, ona rostla všude.)

Alfík trefil příjemnou loučku s posedem a pevnou zemí. Protože mělo k ránu pršet, postavili jsme stan, a zatímco ho Alfík kolíkoval, přinesla jsem několik stromů na oheň. Ony se tak pěkně povalovaly hned u kraje lesa... Nakonec to nebylo dost, protože byly úplně suché a hořely rychle.

Tábořiště

No.

Možná si vzpomenete na mé dilema, jak naložím se svými třicetinami, které jsem na podzim měla. Jeden dárek jsem si přece jen koupila - úplně nejvíc moc úchvatňácký zálesácký nůž se zabudovaným křesadlem (tenhle - ten šedý - krásný, že?), protože se mi rozdělávání ohně křesadlem moc líbí a chci to umět. A až teď byla pořádná příležitost. A protože Alfík ode mě dostal křesadlo k Vánocům a vzal si ho s sebou, udělali jsme soutěž, kdo zvládne rozdělat oheň dříve.

Oba jsme velice záhy přišli na to, že to nejde. Jasně, jisker vykřesám celé snopy, skoro dost na ohňostroj, ale ta tráva od toho ne a ne chytit. Musela jsem si ji asi tisíckrát přeskládat, než se mi to povedlo... a pak jsem to zazdila tím, že jsem houby zálesák, protože ani se snopem hořící trávy nejsem schopná založit oheň. Nakonec jsem hrst trávy podpálila asi pětkrát, než jsem si příručkově připravila chvojí a maličkaté klacíky a trošičku větší klacíky a ještě o chlup větší klacíky a malé klacky a větší klacky, které je potřeba ve vhodné chvíle přidávat, aby to celé nevyhořelo a nezhaslo, než se mi to povedlo.

(Alfík je statečný kluk a nesl prohru statečně a dokonce mě opakovaně chválil, takže jsem si to fakt užila.)

(Ruce mi kouřem a magnéziem hrozně smrděly ještě celý další den a nůž jsem si dost očoudila, ale obojí šlo doma umýt.)

Opravdický oheň! Křesadlem!

V noci bylo nádherně jasno, takže zima, ale bohužel byl ten úplněk, takže nebylo vidět moc hvězd. A ukázalo se, že ta planeta, co je asi Jupiter nebo Saturn, jak byla z večera jako jediná jasně vidět nad obzorem, byl Sirius. Tolik k mým znalostem zimní oblohy - najdu Orion, a když je vidět ten, tak i Siria. Ech. Jak říkám, škoda úplňku, takhle to nenastuduju.

V noci byla taková zima, že jsem nakonec musela péřovou bundu sundat z nohou a vzít si ji na tělo; a nakonec si přes ni navléct i goretexovou bundu. Takže klasika - v tomhle spím od plus deseti do mínus nekonečna. Já nevím, že to pořád ještě zkouším i jinak.

Ráno jsem se probudila v sedm a venku bylo místo deště krásně. Vyvenčila jsem sebe i Hasana, dokonce jsem mu chvíli vydržela házet šišky, aby se po celonočním odpočinku vybouřil, a pak jsem zalezla zpátky do stanu, že jako co bude, jestli budeme vstávat nebo jak. Alfík navrhnul, že si dáme ještě dvacet, a pak jsme vstali v půl dvanácté. Koneckonců je obecně známo, že v přírodě pod stanem se spí nejlíp.

Druhý den

Pořád ještě ach ach

Ten den mělo pršet, takže jsme jen sešli na autobus. Bylo to pár kilometrů, ale vzali jsme je po lesních cestách hluboce zapadaných sněhem, takže to byla moc krásná cesta. A viděli jsme v dálce před sebou velké zvíře, ale na fotce na nekonečný digitální i manuální zoom byl vidět jenom jeho zadek (zbytek byl schovaný za křovím), ale podle něj to podle mě nemohl být jelen, já v tom zcela jasně viděla losa. Jako já vím, že v Česku žijí jenom na Šumavě a Třeboňsku, ale v roce 1957 jeden losí samec přes Teplicko migroval! Třeba se vydal nějaký jeho obdivovatel v jeho stopách?

Na autobus jsme došli s půlhodinovou rezervou, a protože tam příhodně stála restaurace inzerující vdolečky, nebylo co řešit. (Mokré tenisky. Přece nebudu čekat venku.) Alfík moji kombinaci s horkou čokoládou pozoroval shovívavě a sám si dal osvědčenou kombinaci palačinky + svařák.

Ještě bych tu ráda vypíchla, že začalo pršet při přestupu na vlak v Teplicích, a taky že tam na nádraží bylo zhruba dvacet těžkooděnců. Bylo to divné jen do chvíle, kdy přijel vlak s hooligans.

Výlet se mi líbil velmi pěkně. Připadá mi škoda, že se chce Alfík v květnu odstěhovat na druhý konec Evropy a strávit tam několik let, ale protože si plánuje pořídit byt s hostinským pokojem těsně pod horami a kousek od moře, asi je to v pořádku. Mě tam bude mít furt.

Společná ještě jednou - ten úplněk nešel nevyužít