Srovnání Vorlíčkovy Popelky a Němcové Anušky

Článek pro ET.
Školním zadáním byla komparace dvou obdobných děl literatury pro děti a mládež: ať už originálních a přepracovaných pověstí, původní a dětské Bible nebo po světě se toulajících folklórních pohádek z různých zemí.
Já si pro srovnávání vybrala Popelku z filmu Tři oříšky pro Popelku a Anušku z pohádky O třech sestrách, kterou napsala Božena Němcová.

Citace nejsou uvedeny, protože Píše nepodporuje poznámky pod čarou. Přesto se v textu vyskytují :-)

Úvod

Práce si klade za cíl porovnání postav ve filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku a literární pohádce Boženy Němcové O třech sestrách.
Pokusí se přinést nejen seznam společných a odlišných rysů Popelky a Anušky, ale v závěru také motivaci jejich uplatnění v příběhu.
Téma je zajímavé mimo jiné i pro oblíbenost filmové verze této pohádky, neboť ji sledují každý rok na Vánoce tisíce lidí a ačkoliv je v úvodních titulcích uvedeno, že má "námět na motivy pohádky Boženy Němcové", málokdo tuto pohádku v její literární podobě opravdu zná.

Rozdíl mezi médii

Při komparaci hlavní postavy filmové a literární pohádky je nutné zmínit rozdíl mezi médii, neboť jejich podstaty značně diferencují vnímání díla a tedy i hlavních postav.

Tři oříšky pro Popelku je hraná filmová pohádka pojatá jako volná autorská adaptace pohádky Boženy Němcové, O třech sestrách je literární pohádka zaznamenaná z folklórní tradice s mírnou autorskou invencí.

Film "je produktem součinnosti širokého štábu, v němž scénárista, popř. tým scénáristů-specialistů spoluvytváří pro diváky dějově a emotivně atraktivní virtuální realitu (neskutečnou skutečnost) s polaritou dobra a zla. ... Pracuje s tzv. parasociální interakcí, kdy divák získává k postavám vztah jako k reálným bytostem a často (zejména podvědomě) ztotožňuje herce s představovanou figurou."
Film divákovi předkládá rychlý sled obrazů a zvuků, který nenechává prostor pro vlastní obrazotvornost. Divák je jimi zahlcen, film ho nutí přijímat, ale nehodnotit.
Ve vizuální rovině příběhu neexistují nejasnosti, vše je pevně dané; postavy již v prvních vteřinách charakterizuje jejich vzhled, oblečení, řeč těla i mimika. Zvuková rovina skýtá další charakteristiky prostředí i postav, neboť hlas odhaluje další osobnostní rysy: zda má mluvící postava hlas pokorný či pánovitý, zda mluví tiše či hlasitě, zda mluví spisovně či hovorově aj.

Kniha je produktem obvykle jediného člověka a po čtenáři žádá aktivnější účast při recepci (oproti pasivnějšímu divákovi) a nutnost zapojení fantazie.

Knihu čte čtenář vlastním tempem, a to jen tak rychle, aby ve své mysli stihl vykreslovat kulisy i děje, které se v ní odehrávají. Má také větší nároky na čtenářovu pozornost.
Kniha je vždy dílem značně eliptickým, neboť je nemožné popsat slovy komplex celého světa, a tím jitří čtenářovu fantazii a nutí ho domýšlet vše, co v knize řečeno nebylo. Jako médium bez vizuální a zvukové složky se elipsy často vyskytují v oblasti vnějších charakteristik, z nichž bývá zmíněno jen to nejdůležitější.

Stručné shrnutí dějů obou pohádek

Tři oříšky pro Popelku
Východní Německo / Československo, 1973
Režie: Václav Vorlíček
Role Popelky: Libuše Šafránková

Popelka je pracovitá dívka, která žije na statku se svou macechou a nevlastní sestrou. Macecha ani sestra ji nemají rády a dávají jí nejpodřadnější práce, jen aby jí působily utrpení.
Když má dvorem projíždět královská družina, Popelka dostane práci navíc, aby prince schválně nemohla vidět. S prací jí ovšem pomohou holubi a ona tak může jet ven se svým koněm. V lese potká prince, zmaří mu lov a jako "malá holka", "neopeřený kuře", "pískle", "cácorka neopeřená" a "divoška" ho prožene sněhovými závějemi v lese, když se ji pokouší chytit.
Protože si macecha s Dorou vyžádaly od krále pozvání na ples, jede štolba do města nakoupit látky na šaty, které si obě vyžádaly. Popelka ví, že se na ples nedostane, a proto si řekne jen o to, co mu "cestou cvrnkne do nosu." Dostane tři lískové oříšky z hnízda, které na štolbu klimbajícího na saních sestřelí princ.
Když si macecha s Dorou odjedou samy do města vybírat šperky a krajky, jde Popelka opět ven. Upadne jí na zem první z oříšků a objeví se myslivecké šaty. Popelka v nich jede do lesa a znovu potká prince; když místo něj sestřelí dravého ptáka, získá titul "krále dnešního lovu" a prsten z královské pokladnice jako odměnu. Potom princi uteče a dá o sobě vědět až sněhovou koulí, kterou ho trefí, když sedí - již zase ustrojená jako Popelka - vysoko na stromě a na výzvu "pojď dolů" reaguje odpovědí "pojď ty nahoru".
Když se v královském zámku koná ples, na němž si má princ vybrat nevěstu, odmítnou ji vzít macecha s Dorou s sebou a dají jí práci navíc, aby se nemohla jít ani oknem podívat. Popelka však najde v druhém oříšku plesové šaty a s prací jí přiletí pomoci holubi, proto se do zámku vypraví. Tam zcela okouzlí prince, avšak odmítne mu prozradit, kdo ve skutečnosti je. Dá mu hádanku: "Poprvé: Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Podruhé: Klobouk z peří, luk a kamizola, ale myslivec to není. A potřetí: Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane."
Princ odpověď nezná a Popelka mu dá sbohem do doby, než na ni přijde. Při útěku ze zámku ovšem ztratí střevíček, který princ najde a ponechá si jej. Sleduje ji až do dvorce, kde si střevíc musejí vyzkoušet všechny dívky, jenže Popelka je schovaná ve svém pokoji. Do toho přijedou macecha s Dorou a když vidí, co se děje, svážou Popelku a Dora se pokusí v šatech oklamat prince. Ten žádá, aby si i ona střevíček zkusila, ona mu ho sebere a na saních uprchne pryč. Saně se převrhnou a Dora s macechou skončí v jezeře, princ zjistí, že Dora není jeho vyvolenou, a vrátí se zpátky do dvorce.
Mezitím Popelka rozloupne třetí oříšek a najde v něm svatební šaty, ve kterých vyjde princi vstříc. Nechá si nazout střevíček, přijme žádost o ruku a společně odjedou do zasněžených luk a plání.

O třech sestrách
O třech sestrách; in: NĚMCOVÁ, B.: Báchorky Boženy Němcové. Praha: SPN, 1965.

Anuška je nejmladší a nejpilnější ze tří sester. Zatímco se starší zajímají jen o vzhled, Anuška za ně pracuje. I přesto je na ni matka zlá a jen v otci má nejmladší dcera zastání.
Když je jednoho dne v blízkém hlavním městě výroční trh, ptá se otec, co má dcerám přivézt. Dvě starší si naporoučejí drahé látky a šperky, Anuška si řekne o to, co otci "na cestě o klobouk zavadí."
Cestou domů opravdu otec zavadí kloboukem o ořechovou větev a utrhne z ní Anušce tři oříšky. Anuška z nich má radost a ihned si je schová za ňadra, ale když se večer nahýbá do studny pro vodu, oříšky jí vypadnou a potopí se. Vynoří se žába a ptá se Anušky, proč tak pláče. Když uslyší o oříšcích, Anušce je vyloví. "Víš-li pak ale, co v těch oříškách je?" "A co jiného by v nich bylo než jádro." "Ó nikoli; v každém jsou drahé šaty na tebe ušité; až budeš chtít, rozloupni jeden z nich a přistroj se do nich." Anuška si ovšem pomyslí, že není tak bláhová, aby tomu věřila, a oříšky si opět schová.
V neděli se sestry obléknou do nových šatů a jdou s rodiči i ostatní chasou do kostela, jen Anuška musí zůstat doma a vařit. Když všechno obstará, rozpláče se, protože by do kostela chtěla také jít, ale ví, že nemůže a že ani nemá v čem. Vzpomene si na slova žabky a v naději jeden z oříšků rozloupne. Jsou v něm krásné růžové šaty. Oblékne si je a při odchodu se ještě krátce pomodlí.
V kostele si sedne naproti sestrám, které ji nepoznají. Do oka padne mladému knížeti, který městem ten den projíždí. Anuška ovšem uteče domů dříve, než se on doptá, kdo by mohla být.
Doma uklidí šaty zpátky do oříšku a rychle si pospíší, aby dodělala oběd, který se sám vařil, když byla v kostele. Po návratu jí sestry vyprávějí o krásné paní z kostela, jen aby ji poškádlily. "Hm, já ji také viděla," odpoví Anuška a sestry kvůli tomu nechají pokácet hrušku, na které údajně seděla.
Další neděli vyndá Anuška z oříšku šaty oblakové, perlami a diamanty vykládané, protože chce knížete znovu vidět. Znovu se při odchodu pomodlí a z kostela uteče opět dříve než ostatní, předtím se ale stihne do knížete zamilovat, když se jejich pohledy setkají.
Přes týden potom Anuška na knížete často myslí a příští neděli najde v posledním oříšku šaty perlové barvy. Kníže ji chce tentokrát zastavit za každou cenu a rozhodne se jí východ z kostela zaterasit hromadou chvojí, jenže Anuška ji nemá problémy přeskočit, jen ztratí jeden střevíček.
Kníže si střevíček smutně schová, když se k němu přitočí žebračka a ukáže mu na Anuščin dům, že právě odtamtud ta krásná paní je. Matka ovšem knížeti podstrčí nejstarší dceru, která si seřízne patu, aby se do střevíčku vešla. Když si ji kníže odváží, rozštěká se jeho pes: "Haf, haf, haf, náš pán si veze bezpatou ženu!" Kníže pozná, že ho matka s dcerou obelhaly, a vrátí se zpátky, aby si odvezl paní, kterou viděl v kostele. Matka mu tentokrát podstrčí svoji prostřední dceru, která si uřízne palec, aby se do střevíčku vešla, pes ji ovšem opět prozradí.
Naposledy se kníže vrátí a tentokrát se bázlivě ozve otec, že mají ještě jednu dceru. Anušku najdou plačící na půdě, neboť si myslí, že si kníže odvezl její nejstarší sestru. Oblékne se do perlových šatů a sejde za knížetem, aby mu provinile prozradila, že je jen chudá dívka. Kníže ji ujistí, že mu to nevadí, a nabídne jí, aby se stala jeho ženou. I pes je spokojen.
Zbývající dvě dcery a jejich matka si na otci vymohou, aby jim také došel utrhnout oříšky tam, odkud měl ty pro Anušku, protože jí závidí její osud. Otec tak učiní, jenže na všechny tři zlé ženy se z oříšků vrhnou hadi a zaškrtí je.

Charakteristika Popelky a Anušky

Film je ve vnější charakteristice hlavní postavy díky své formě zcela konkrétní. Popelka má hnědé vlasy i oči, jemné rysy, pěknou postavu a malou nohu, oblečená je obvykle v prostých šatech. Z oříšků si vyloupne myslivecký úbor, červánkové šaty a svatební šaty perlové barvy.

Ilustrace 1: Tři oříšky pro Popelku: Popelka

O Anušce z knižní pohádky víme pouze, že má tmavěhnědé oči, andělskou tvář, pěknou postavu a malou nohu. Autorka nicméně řečenému nepřikládá důležitost a zmíněné je to jako podružná informace; souhrnné charakteristiky se čtenáři nedostane.
Podrobně popsané jsou jen Anuščiny šaty: první růžové, druhé modré a poslední perlové.
"Nejdříve vytáhla růžové šaty celé stříbrem vyšité, stříbrný pás, bílý závoj jako pavučinu, perlový skvost a stříbrem vyšité bílé střevíčky."
"Rozloupla druhý oříšek a vyndala šaty oblakové, perlami a diamanty vykládané, diamantový skvost, bílý závoj a bílé střevíčky."
"V tom třetím oříšku byly šaty perlové barvy, zlatem draze krumplované, zlatem lemovaný závoj, rubínový skvost a zlatem vyšívané střevíce. Tentokrát si nemohla vlasy dost pěkně a hladce uplést a dlouho to trvalo, než si vrkoč urovnala a drahými kameny ozdobila."
Ve vydání pohádky z roku 1965 jsou obsažené dvě ilustrace od Milady Marešové. První zachycuje uklízející Anušku, druhá matku a sestry zkoušející si střevíček.

Ilustrace 2: O třech sestrách: Anuška

Ilustrace 3: O třech sestrách: Matka a sestry

Obou dívek si princ všimne prvotně díky jejich vzhledu, z větší části za to ovšem vděčí kouzelným šatům. U Anušky stačí skutečně pouze pohled, aby ji požádal o ruku, Popelka ho ovšem ještě okouzlí svým vtipem a bystrým uvažováním.

Rozdílný je původ obou dívek.
Filmová Popelka je sirotek vyrůstající s jednou nevlastní sestrou na dvorci své macechy, spřízněnou duší jí je štolba Vincek, který jí i přiváží oříšky. Služebnictvo stojí při ní a kromě lidí má ještě další přátele - koně Juráška, kterého dostala od otce, sovu Rozárku a psa Tajtrlíka, nápomocni jí jsou i holubi.
Knižní Anuška vyrůstá v rodině úplné, má oba rodiče a dvě sestry. Rád ji má ovšem jen otec, který se bojí její zájmy viditelně prosazovat, a Anuška proto trpí křivdy od svých sester a matky. Jiné postavy v pohádce rozvedeny nejsou, místo zvířecích pomocníků se přes poledne vaří samo, když se Anuška před odchodem do kostela krátce pomodlí k andělíčkovi strážnému. Pomůže jí žabka, když jí spadnou oříšky do studny, a také jí prozradí, co je v nich. V okolí ji nezná nikdo kromě ostatních sloužících a žebráků, kterým dává štědrou almužnu.

Popelka a Anuška jsou jinak vychovávané.
Filmovou Popelku vychovávali milující rodiče, kteří neznámo proč umřeli necelé tři roky před setkáním s princem. Otec ji naučil jezdit na koni, střílet z kuše, bral ji s sebou na hony a pro roli dívky ji vychovával velmi netradičně.
Anuška vyrůstala v rodině, ze které se dostala až díky svatbě s princem. Celý život byla zvyklá pouze pracovat a snášet ústrky, být trpělivá a nestěžovat si. Narozdíl od Popelky nikdy nepoznala nic lepšího.

Povaha postav tomu odpovídá.
Popelka i Anuška jsou pracovité a znají své povinnosti, kterým vždy dostojí. Ani jedna se ovšem nebrání cizí pomoci, pomůže-li jim to urvat si volnou chvíli pro svůj vlastní život.
Popelka je postava sebevědomá. Při setkání s princem je kurážná a oprsklá, ať už má na sobě jakýkoliv převlek. Poprvé mu shodí čepici do očí a tahá ho po lese v hlubokém sněhu, podruhé mu dost troufale sebere titul krále lovu a ještě se s ním pohádá, zda sleze nebo nesleze ze stromu. Na plese si z něj utahuje, když princ prohlásí, že si ji vezme za ženu, a místo pokorného klopení oči, rdění a pocitu štěstí mu dá hádanku, kterou jí dříve musí zodpovědět, než se znovu setkají.
Popelka si troufá vzdorovat i své maceše v příkazech, které dostává (po příkazu zamést pořádně úmyslně zvíří v pokoji prach, aby zamazal drahé látky na plesové šaty její sestry), lže jí (ačkoliv s dobrým úmyslem chránit kuchtíka) a nebojí se klamat prince ohledně své identity. Při setkání s princem hýří vtipem a dokáže konverzovat, plně tak dokazuje, že je bystrá a chytrá.
Ačkoliv má stejně jako Anuška na dvorci postavení pouhé děvečky, dokáže si pro sebe vyšetřit dost volného času.
Anuška je v tomto ohledu zcela jiná. Je trpělivá, ústrky snáší pokorně a neozve se proti nim. Problémy neřeší jako Popelka klamem a činem, Anuška se rozpláče a řešení přijde samo: ze studny jí oříšky vyloví žabička, na půdě ji najdou sloužící, kteří jí řeknou, že kníže neodjel s Baruškou a že ji chce vidět. Pouze když chce do kostela, jí po chvíli pláče připadnou na mysl oříšky a jeden z nich zkusí rozlousknout.
Když předstoupí před knížete, má strach, co se s ní stane, až ten zjistí, že je jen chudá dcera ze dvora a že i přesto na sebe navlékla šaty jako kněžna.
Anuška je spíš ochotná přistoupit na kouzelnou moc oříšků. Ačkoliv jí zprvu připadá žabiččino tvrzení o šatech ukrytých uvnitř místo jádra bláhové, jeden oříšek zkusí rozloupnout, když chce jít do kostela. (Popelka na šaty v oříšku přijde tak, že první z nich upustí na zem omylem.)
I přes veškerou pokoru se Anuška nebojí lhát, když sestrám říká, že viděla krásnou paní z kostela, protože zrovna seděla na hrušce a na brance, když procházela kolem. Také přes zjevný nesouhlas matky a sester odejde s knížetem (ačkoliv i v této scéně pláče a rdí se).

Charakter obou postav se dá dobře vykreslit na scéně rozloupnutí prvního oříšku. (Situace je ovšem rozdílá: Popelka už prince zná a ráda by ho viděla, zatímco Anuška se s knížetem setká teprve později.)
Popelka přijde do starého domku za svojí sovou. "Ty se máš, Rozárko. Lítáš si, kde chceš, a já nesmím ani za humna. Tak ráda bych se podívala, kudy chodí. Copak můžu - takhle?" Z ruky jí vypadne oříšek a objeví se myslivecký úbor. Popelka si okamžitě vyzkouší klobouček a halenu a se šťastným úsměvem se ptá Rozárky: "To všechno je moje?"
Anuška pláče v kuchyni, když další neděli odejdou do kostela bez ní. "Ach bože, kdybych mohla také jednou do toho božího kostela jít, je prý tam jako v nebi. Ale co, kdybych i mohla, kterak bych tam vešla v těch starých kanafasových sukních? Vždyť by se mně lidé vysmáli. Kdyby to tak pravda bylo, co ta žabička povídala! Nu, ať to je tak nebo tak, rozloupnu aspoň jeden, zůstanou mi ještě dva." Napřed utřela režnou zástěrou slzy z oček, potom vyndala z truhly ořech, vytáhla z kapsy kudličku a rozloupla ho, jen to luplo. "Tatíčku nebeský! Snad je to přece pravda!" vykřikla, když oříšek rozloupla a něco se v něm zablýsklo. Sedla na truhlu a zpovolna to rozdělala. Nejdříve vytáhla růžové šaty celé stříbrem vyšité, stříbrný pás, bílý závoj jako pavučinu, perlový skvost a stříbrem vyšité bílé střevíčky. "Bože, božíčku! To že je pro mne? Jakpak to jen na sebe obléknu? Ale však ono to nějak půjde; oběd se vaří, naši nepřijdou ani za dvě hodiny domů, ustrojím se a podívám se do kostela."
Obě přijmou šaty velice rychle za své a jsou ihned odhodlané je vyzkoušet. Zatímco se ovšem Popelčin vztah k šatům dále odvíjí v rovině spotřebitelské samozřejmosti, Anuška si na konci dost vážně vyčítá, že je na sebe vůbec oblékla:
Zatím skládala Anuška šaty do oříšku a jedna slza za druhou se jí po lících kutálela. "Dobře tatíček říkává, ať každý nosí, co se pro něho sluší! Ó, že jsem ty oříšky rozloupla a těmi šperky se zavést dala; co z toho mám? Že mne již na světě nic těšit nebude. Ta nešťastná žabička, co mi to poradila! K tomu jsem ještě střevíc ztratila. Copak s ním asi ten hezký pán počne? Ach bože, bože! Darmo na něho myslit!"
Dané je to částečně pocitem provinilosti, neboť má z dětství vštípené, že má každý nosit, co se pro něho sluší, a tedy se nesnažit nijak zvrátit svůj úděl, částečně je to i dané zoufalou beznadějí, že již nikdy neuvidí knížete, do kterého se v kostele zamilovala.
Popelka takové věci neřeší. Vědomě si zahrává s lidmi, když využívá svých šatů nejen k zamaskování své pravé identity (jako Anuška), ale zároveň i ke klamání lidí a vydávání se za někoho jiného. V celém filmu nezalituje, že oříšky rozloupla.

Z ukázky je patrný i další rozdílný rys obou postav, který není ani tak dán stavbou příběhu jako spíš poplatností době, ve které byly zaznamenávány. Totiž: Anuška je věřící. Chce jít v neděli do kostela a když odchází z domu, modlí se krátkou modlitbou, aby zůstal dům v pořádku.
V celém filmu Tři oříšky pro Popelku je náboženská linie zcela vynechána a andělíček strážný je nahrazen holuby, kteří za Popelku přeberou hrách, když chce jít ven.
Božena Němcová napsala čtvrtý svazek Národních báchorek a pověstí, obsahující mj. pohádku O třech sestrách, v roce 1846. V celém devatenáctém století bylo křesťanství v Česku hojně rozšířené, naprostá většina lidí byla věřící a folklór byl náboženstvím více či méně prostoupený vždy.
Film Tři oříšky pro Popelku byl natočený v roce 1973, tedy v době socialismu, kdy bylo náboženství tvrdě potlačováno. Scénárista (František Pavlíček) proto musel najít jiné prostředí než kostel, v němž by se hlavní postava setkávala s princem - částečně exteriér lesa a částečně interiér zámeckého plesu.

Rozpor mezi sebevědomostí postav potom dokazuje scéna, ve které se dívky baví s princem (či knížetem) o své pravé identitě.
"Povězte mi, kdo jste," ptá se princ na plese Popelky. "Neumíte to poznat sám?" ptá se Popelka. "Tak... odkryjte závoj." Popelka se odvrátí a beze slova tančí dál. Princ se pokouší znovu: "Tak... mi alespoň naznačte, kdo jste." "Proč to chcete vědět?" ptá se Popelka. "Protože... jsem si právě teď vybral nevěstu a nevím, kdo to je." "Tiše princi, poslouchají nás!" "Aťsi poslouchají. Vyvolám to třeba na celý svět - že se mi štěstím točí hlava, že jsem se zamiloval a že budu mít svatbu." "Na něco jste při tom zapomněl," pousměje se Popelka. "Na co?" "Zeptat se nevěsty, jestli by vás chtěla." "Vy byste mi dala košem?" "To by byla ale troufalost, co?" Popelka se už nepokrytě baví. "Odpovězte mi - chcete mě, nebo ne?" "Dám vám hádanku a když ji uhádnete..." začne být Popelka zase vážná. "Poprvé: Tváře umouněné od popela, ale kominík to není. Podruhé: Klobouk z peří, luk a kamizola, ale myslivec to není. A potřetí: Šaty s vlečkou, stříbrem vyšívané, ale princezna to není, jasný pane." "To..." netuší princ správnou odpověď. "Škoda. Dokud nebudete znát odpověď na mou hádanku - sbohem."
Když přijdou za Anuškou, že ji chce kníže vidět, přestane plakat a začne se strojit do šatů.
"Co mi řekne? Zdali mne nepotrestá, že já chudá děvečka do takových šatů jsem se ustrojila a jej oklamala?" S takovým rozjímáním kráčela dolů. ... "Proč skrýváš, panno, tvář svou spanilou a utíkáš přede mnou? Nechciť tobě ublížit, neboť toužím po tvém pohledu stejně jako ve tmě bloudící poutník po záři sluneční." "Ach, milostivý kníže! Nemluvte tak ke mně; vy se mýlíte. To je můj otec a já jsem jen chudé děvče." Přitom odhalila Anuška závoj a z té nevinné milostné tváře zasvitlo knížeti tmavohnědé oko, jehož blesk duši jeho co střela projel. ... "Odpusťte, pane! Otec můj přinesl mi z jarmarku tři oříšky, a v těch byly ty šaty. Já je vzala do kostela, myslíc, že mne žádný nepozná. Nemyslila jsem, že z toho takové pohoršení pojde." "Neboj se, drahá, neboj, ono se ti nic nestane. Zde máš moji ruku, jestli se ti líbím, pojď se mnou!" Anuška zůstala stát při těch slovech, jako by ji šarlatem pokryl, a slzy skropily těžké roucho; ale když jí kníže ruku podal, vložila svou ráda do ní.
Zatímco tedy Popelka má sebevědomí pomalu více než princ, se kterým si zahrává a ačkoliv by jako neurozená na plese neměla co dělat, ještě svého původu využívá pro prozkoušení svého vyvoleného, Anuška je při pomyšlení na knížete a svůj klam spíš jen hromádkou obav a nervů.

Opět to dost vypovídá o kontextu doby, ve kterém díla vznikala.
V polovině devatenáctého století byla hlavní zásadou křesťanství poslušnost. Anušce tatíček říkával, ať každý nosí, co se pro něho sluší; ona sice neuposlechla, ale cítila se v souladu s výchovou té doby patřičně provinile.
Popelka ze sedmdesátých let svým chováním zobrazuje hrdého člověka dělnické třídy. Ačkoliv tvrdě pracuje pro zlou macechu, která její práci nijak neocení, nevzdává se a duševně zůstává silná a sebejistá. Zároveň se v její neúctě k princovskému postavení zrcadlí dobová neúcta k autoritám.

Závěr

Ačkoliv má film dle tvrzení v titulcích "námět na motivy pohádky Boženy Němcové", obě pohádky jsou značně rozdílné.
Nejmarkantnější rozdíl je způsoben odlišnými médii, ve kterých jsou obě verze pohádky zachycené. Televize je založená na vizuální a zvukové složce a díky tomu působí přímočařeji na divákovy emoce, zatímco kniha nechává více míst nedoplněných a klade si nároky na čtenářovu obrazotvornost a fantazii.
Na obou zpracování se výrazně podepsala doba jejich vzniku. Čtvrtý svazek Národních báchorek a pověstí Boženy Němcové, ve kterém byla pohádka O třech sestrách obsažena, vyšel roku 1846, zatímco filmové Tři oříšky pro Popelku byly natočeny roku 1973. Objevuje se zde protiklad dobového kontextu a lidové mentality, který se promítá i do hlavních postav.
Božena Němcová zaznamenala lidovou pohádku s typickým pracovitým, utlačovaným a neprůbojným hrdinou, který je jako správný křesťan pokorný a poslušný a až kouzelným artefaktem si dopomůže ke štěstí.
Film je pohádkou o utlačovaném, přesto ale výjimečně silném a sebevědomém hrdinovi, který si ke štěstí dopomůže nejen kouzelným artefaktem, ale především vlastním bystrým rozumem.
Dalším z rozdílů v příbězích, které měly dopad na pojetí obou postav, je absence náboženské linie ve filmovém zpracování pohádky. S tím souvisí již uvedené sebevědomí Popelky a poslušnost Anušky i zcela jiné kulisy, ve kterých se příběh odehrává a postavy projevují.
Popelka a Anuška se tedy liší především v rysech, které byly typické pro hrdiny pohádek v době, kdy tyto dvě verze vznikaly.

Zdroje a citace

VORLÍČEK, V.: Tři oříšky pro Popelku. Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematigrafie, 1973
O třech sestrách; in: NĚMCOVÁ, B.: Báchorky Boženy Němcové. Praha: SPN, 1965.
MOCNÁ - PETERKA: Encyklopedie literárních žánrů. Praha a Litomyšl: Ladislav Horáček - Paseka, 2004.

Ilustrace

Ilustrace 1: "Tři oříšky pro Popelku: Popelka": VORLÍČEK, V.: Tři oříšky pro Popelku. Státní fond České republiky pro podporu a rozvoj české kinematigrafie, 1973. 35. minuta.
Ilustrace 2: "O třech sestrách: Anuška": O třech sestrách; in: NĚMCOVÁ, B.: Báchorky Boženy Němcové. Praha: SPN, 1965. S. 75.
Ilustrace 3: "O třech sestrách: Matka a sestry":O třech sestrách; in: NĚMCOVÁ, B.: Báchorky Boženy Němcové. Praha: SPN, 1965. S. 83.

PS: Práce mi byla dneska - napodruhé - uznána.
Výtky:
Příliš popisné, málo interpretační. (Pravda.)
Chybějící citace při parafrázování u rozdílu mezi médii. To ale není pravda, přímou citaci uvedenou mám a zbytek jsem dávala dohromady se Sargo z vlastních nápadů. Jenom jsem jí to neměla odvahu říct :-)