evi: jo jo, záchranku mám nainstalovanou od doby, kdy nám ji doporučil lektor, co nás ve školce školil ohledně první pomoci právě u malých dětí. Jinak jsem před časem v práci absolvovala první pomoc pro dospělé, a to byl přece jen rozdíl, dýchat do velké a do maličké figuríny. I tu simulaci hovoru jsme zkoušeli (pod dohledem všech přítomných matek), takže stydět jsem se ani nestihla, šly to zkusit prostě všechny a vděčně. Na mě tehdy z toho školení zapůsobilo nejsilnějším dojmem, když nám pouštěl (byl to chlap, co jezdí se záchrankou) nahrávky reálných hovorů na 155. To, že volající nevěděli, co přesně mají dělat, totiž nebylo zas tak rozhodující, dispečeři byli schopní a věděli, jak poradit. Rozhodující bylo hlavně zůstat v klidu a dispečera poslouchat. Syn, který to udělal, když mu doma zkolaboval otec, začal podle pokynů s masáží srdce (i když bylo slyšet, jak to pro něj je už po třech minutách namáhavé, ale dispečerka ho pořád povzbuzovala, že to prostě musí vydržet, ono se to nezdá, ale po chvíli je to fakt dřina) a tatínka zachránil. Manžel, který po zavolání šel zjistit, zda manželka dýchá a pak zpanikařil, k telefonu se nevrátil a další dlouhé minuty bylo slyšet jenom jak volá: "Co je ti? Prober se! Dejchej! Neumírej!" než kromě zdravotníků po delší době dorazili ještě hasiči a dostali se dovnitř do bytu, tak ten manželku nezachránil. Tohle bylo fakt asi to nejdrsnější, co jsem v životě slyšela. To zoufalství v jeho hlase, a zároveň bezmocnou dispečerku, která se k němu pořád snažila prokřičet, ať vezme do ruky to sluchátko a mezitím s kolegy zkoušeli volat k sousedům a všechno možné, jenže pán byl mimo a nešel jim ani odemknout, i když stejně nic pro záchranu své ženy nedělal, jen na ni donekonečna volal. Takže hlavní vážně je pokusit se zachovat klid, zavolat 155 a řídit se pokyny. Od toho tam ti dispečeři jsou. Ale jasně, takhle se to člověku lehko mluví. No, snad alespoň ty nácviky by mi pomohly nepropadnout panice úplně...