Malohanácká stovka / Asfalt, vítr, led

O jednom trápení. A zimě. A asfaltu. A mlze. A naštěstí taky spoustě prima lidí, kteří z toho udělali ve výsledku fajn zážitek.

Malohanácká stovka (Opatovské Šmajd)

Oficiální vzdálenost: 102 km
Naměřená vzdálenost: 106 km

Čas: 23 hod 15 min
Čas pohybu: 20 hod 34 min

Rychlost: 4,6 km/h
Rychlost pohybu: 5,2 km/h

Nastoupáno: 2808 m+

Umístění celkem: 45. - 47. z 64 dokončivších a 72 startujících
Umístění v ženách: 7. z 9 dokončivších

Start v pátek 8. 2. 2019 z Chornic, kam nás ve 20:00 odvezl autobus z Velkých Opatovic.

Stránky pochodu ZDE, facebooková stránka ZDE, trasa ZDE, výsledky ZDE.

To byl zase jednou nápad!

Na pátek jsem si vzala dovolenou, protože jsem byla unavená ze stíhání věcí na poslední chvíli; a navíc si musím co nejdříve dovybrat loňskou dovolenou. Jenže mi nedošlo, jak moc natěsno před startem přijedeme, a odjížděla jsem s nesbaleným běžeckým batůžkem - a když nám Waze ukázal příjezd v 19:43, přičemž v 19:45 se měla zavírat registrace a ve 20:00 nás měl odvážet autobus ze zázemí na start, znervózněla jsem.

Ondra nakonec i v nekonečných kolonách dokázal čas příjezdu stáhnout o deset minut, a to už bylo... reálné. Ne příjemné nebo nestresující, ale reálné. Věci jsem v batohu měla naházené náhodně přes sebe, dooblékala jsem se v autobuse, ještě krátká nervozita, jestli mám čelovku, povzdech, že nemám propisku na zapisování samokontrol... ale sbalila jsem všechno potřebné. (Kdyby ne, mohla bych si to vzít při průchodu zázemím na 46. kilometru. Jenže i 46 kilometrů je docela dost.) Akorát najíst jsem se před startem nestihla - to se mi stalo snad úplně poprvé. Jejda.

Obloha byla hvězdnatá a únorový vzduch chladný. Startovali jsme z Chornice, a proto jsem si myslela, že bude trasa úplně jiná než před dvěma lety, a tak mě v průběhu noci překvapilo, když jsem dorazila do míst, která jsem poznávala z fotek z předloňské reportáže. (Naživo mi neutkvělo totiž skoro nic, asi že to bylo moc traumatizující.) (A tak jsem tu zas. Nepoučitelnost se tomu říká.)

Startovní hemžení

Na startu a v autobuse jsem potkala neuvěřitelné množství známých, ale přesto jsem šla sama - protože noc, žejo, to je snad jasný. Stopy ve sněhu byly vyšlapané jasně, takže to navigačně nebyl žádný problém...

...teda, samozřejmě, až na ty chvíle s mlhou. Tu si z předloňska pamatuju velice dobře - mlhu, že člověk nedohlédne ani na okraj cesty, po které jde, natož aby viděl značky a řídil se jimi. A když vede cesta po louce, tak vlastně ani není jasné, co je cesta a co už je louka. A když se dojde na křižovatku, není vidět, kolik z ní vede cest a kam.

Takže nedlouho před kontrolou u Balatkova mlýna se mi povedl majstrštyk, že když zrovna nebylo vidět vůbec nic, držela jsem se cesty vyjeté pneumatikami, že to risknu, ať už vedou kamkoliv, a za chvíli že to zkontroluju v navigaci... a pak jsem se ocitla u rozcestníku, kolem kterého jsem procházela o pět minut dříve. Samozřejmě ti, kdo mě znají, se asi nebudou divit, protože něco takového se mi stává furt, (jakože odcházím z vrcholků hor úplně opačným směrem a tak,) ale majstrštyk spočíval v tom, že jsem s sebou stáhla skupinku asi deseti lidí, kteří mě s odstupem dvaceti metrů následovali.

Pak to bylo z kopce, takže jsem se pověsila za jiné účastníky, kteří měli v navigaci lepší skill než já - laťka skutečně nebyla vysoko - a předběhla je, abych se rozlícenému davu v závěsu ztratila z očí.

Mé oblíbené anonymní kostelíky cestou

Moc se mi líbila kontrola v restauraci Jeskyňka u Javoříčka. Lezlo se tam po schodech na skály a celé to tam vypadalo úžasně a je mi moc líto, že jsme tam nebyli ve dne - ačkoliv noční atmosféra v zasněžených skalách má taky něco do sebe. V chatě jsem si dala polévku a džus s horkou vodou (džusy v chatách byly mé jediné pití - na chroupání zamrzlých ventilků svých softflasků mě brzy přešla chuť) a zjistila, že tam je spousta známých tváří. A když se tam přihnala ta velká skupinka, které jsem před osmi kilometry utekla, zase jsem uprchla, protože samota a skály a noc.

Kontrola v chatě Jeskyňka: Love is in the air!

Pobavilo mě setkání s Lídou Cerovskou kdesi uprostřed temných lesů. Šla jsem za ní docela dlouho s odstupem zhruba padesáti metrů v průměru podobným tempem - já ji doháněla z kopce, po rovině jsem šla podobně a do kopce jsem ji ztrácela - až na mě počkala, že v noci raději chodí s někým. Jenže já si uvědomuju, o kolik je Lída lepší než já, a měla jsem z toho trochu strach, abych se moc brzy neutavila, ale zase jsem na ni byla zvědavá, protože jsme se zatím potkaly jen párkrát v rámci padesátek a nikdy neprohodily o moc víc než pozdrav, a přitom je to celebrita z Olafových příspěvků na Facebooku, žejo.

A Lída začala povídat, že většinou chodí stovky s přítelem, ale že ten chodí pomaleji, a tak že se rozdělili, aby jí nebyla zima... a vlastně až po nějaké době mi došlo, že mě Lída asi vůbec nezná, že jsem tváří z davu. Jakože - mě na stovce někdo nezná. Dovedete si představit můj absolutní údiv nad touhle situací? Já jsem člověk, který si nepamatuje obličeje, ta porucha se jmenuje prosopagnosie, takže nepoznávám ani lidi, se kterými jsem absolvovala desítky kilometrů, kteří byli zajímaví a šlo se s nimi báječně... Taky jsem člověk, kterého zná spousta stovkařů nejen z osobního kontaktu, ale i neosobně z reportáží z blogu... a já poznala někoho, kdo nepoznal mě.

Měla jsem hroznou chuť se nahlas smát, když jsem si to uvědomila. Tohle se mi stalo poprvé.

Každopádně jsem Lídě vůbec nestačila, takže když jsme jejím tempem dohnaly jinou skupinku a spojily se s nimi, po chvíli jsem odpadla a zpomalila zpátky na svoje tempo nula nula nic. Petr mi pak říkal, jak ho Lída skoro uhnala, když spolu došli až na kontrolu v polovině trasy.

Tohle jsem si ale zapamatovala, že je Kalvárie! Jsem na sebe dost hrdá. Teď budu třeba aspoň trochu působit, že vím, kudy jsem šla?

Cesta do Velkých Opatovic, což byla skoro polovina trasy a hlavně zázemí s cílem, takže i s našimi věcmi, byla absolutní peklo. Já totiž nesnáším asfalt, upřímně a z hloubi duše, víte? A ještě o chlup horší je namrzlý asfalt. Od dvacátého kilometru jsem šla s nazutými nesmeky, které jsou natolik nenápadné, že mi vůbec nevadily na rozmáčená chodidla, jenže na tom finálním, osm kilometrů dlouhém úseku do Velkých Opatovic mě rozbolel levý nárt natolik, že bych udělala cokoliv, aby přestal, protože z bolesti nártu mám velký respekt - stačila mi zkušenost, kdy jsem před lety po zánětu / únavové zlomenině nemohla několik měsíců běhat ani plavat a dva roky mít utažené tkaničky na botách; takže jsem musela sundat nesmeky a povolit si tkaničky, což bylo úvodem k osm kilometrů dlouhému baletnímu číslu. Taky mě rozbolelo koleno, se kterým jsem měla problém několik týdnů po Pražské stovce.

Vlastně jsem si byla dost jistá, že to v Opatovicích zabalím. Blížilo se ráno, takže bych prospala den, a až by Ondra odpoledne přišel do cíle, odřídila bych cestu do Prahy a v noci ze soboty na neděli už bych spala doma. To by bylo príma, ne? A neměla bych žádné následky jako bolavá kolena nebo zraněné nárty. A zima! Mně byla v noci TAK HROZNÁ zima, a to jsem s sebou měla o tolik teplejší oblečení, než jsem nosívala dříve. Já nechci být znovu nemocná, většina ledna stačila! Jak dlouhá doba uplynula od dobrání antibiotik, dva týdny? To přece nemůže stačit?

A navíc mě to nebavilo, protože asfaltový úsek před Opatovicemi byl odporný a nezábavný a nekonečný a představa, že bych ho musela absolvovat ještě jednou před cílem, mě odrazovala a znechucovala a vůbec, fuj.

Nicméně když se někdo plíží tempem nula celá nula jedna kilometrů za hodinu, brzy ho dožene někdo jiný. Já měla to štěstí, že to byl Martin Fojítk s Honzou Šettnerem a že Martin zrovna povídal veselé příhody z dráhy a že jsem se k nim mohla nenápadně vetřít a při poslouchání neuvěřitelných story o pašerácích drog a jiných živlech jsem s nimi tak nějak mimochodem dorazila až na kontrolu.

Kontrola na 46. kilometru ve Velkých Opatovicích

Nezabalila jsem to tam. Mohli za to všichni ti kamarádi a známí, kteří tam byli, a taky dvě porce čočkové polévky a milión porcí čaje se spoustou cukru a citrónu, které jsem dostala. A taky Petr Kotlář, který tam asi dvacet minut netrpělivě poposedával na židli, připravený vyrazit, který zjišťoval, jestli se třeba nechce už zvednout ještě někdo? A tak jsem šla dál s ním.

Vyjasnili jsme si hned z počátku, že já budu pomalá a on rychlý, takže se stejně za chvíli rozdělíme. Petr to tipoval na Opatovické hradisko, což byla kontrola vzdálená dva kilometry, a netrefil to jenom zhruba o čtyřicet kilometrů.

Rekreační středisko, hlásala cedule nade dveřmi

Souputník

Osamělost v poli

Hned první úsek mezi živými kontrolami s občerstvením měřil skoro třicet kilometrů a deprimoval mě ještě víc než cokoliv z noční části, protože tady už jsem to poznávala a ty vzpomínky nebyly hezké. Nejdříve jsme přišli do Vísek, což je dlouhatánská vesnice v kopci, kterou jsem předloni prošla až úplně nahoru a na konec, než jsem zjistila, že jsem minula kontrolu, která byla úplně dole na začátku, protože byla mimo cestu, a musela jsem se vracet. Stále tam stojí pomníček "I v bolesti a žalosti náš Ježíš, Bůh a Pán".

Pak tam byla dlouhá asfaltka a tunel, kde mě předloni předbíhala nějaká běžkyně ohrožující mé první místo mezi ženami, než se ukázalo, že je to rekreační běžkyně z přilehlé vesnice.

Začátek (předloni konec) Vísek. Vítejte zpět, mé potlačené traumatické vzpomínky!

(Byť teda tohohle klenotu jsem si předloni nevšimla. Jestlipak dostal majitel pomníčku od kameníka za nakloňenou hlavu slevu?)

Tunel do pekla: Za ním začal výhled na Hnojové Pole, t.č. bez hnoje.

A samozřejmě - pak tam bylo TO pole, na kterém tehdy stála velká hromada hnoje, která byla vidět několik hodin. Ta už tam naštěstí teda nebyla, ale když jsme k onomu poli měli začít stoupat, byla jsem úplně na dně, hlavně psychicky, a protože tam byla benzínka a s Petrem máme takovou pěknou tradici zabít po benzínkách cestou spoustu času, rozhodli jsme se tam udělat pauzu.

Paní za pokladnou byla úžasná. Sice měli automat na kafe a čaj, ale sama nám nabídla, že nám udělá klasický čaj do velkých hrnků, což jsme moc rádi přijali, a pak jsme tam obsadili dvě židličky, a zatímco Petr si koupil vepřový řízek v bulce a ohřál si ho v tamní mikrovlnce, já si kupovala pořád další a další croissanty, které jsem do sebe pěchovala pod tlakem. A kafe a záchod a vůbec výdobytky civilizace - ach. Bylo tam úžasně.

Protože měla benzínka prosklenou stěnu, dobře jsme viděli, kdo nás předhání. Ne že by to cokoliv měnilo na pohodě, která panovala uvnitř. Zase jsme díky tomu ale neminuli kontrolu, která byla přímo naproti benzínce u rozcestníku a kterou jsme ani jeden neudrželi v paměti, že by tam měla být.

To je ona ♥

Čaj, vepřový řízek a vysloveně pochodovací morálka

V Boskovicích byla další z živých kontrol, a protože to bylo dalších sedm kilometrů, byla jsem moc ráda. Jenom se nemůžu ani zpětně rozhodnout, jestli bylo horších těchto sedm kilometrů, nebo ten nekonečný asfaltový úsek před cílem - obojí nesnáším z celého svého srdce. Tady jsme navíc sešli z cesty a šli tam po špatné značce, takže mnohem asfaltovějc. Každopádně měli prima polívku a dala jsem si spoustu čaje a kafe, takže potud dobrý.

Dobré bylo, že jsme se pořád drželi poblíž známých tváří, takže když na mě padla o deset kilometrů dál velká krize, mohla jsem Petra udat okolojdoucí skupince a zdržovat jenom sebe. Já totiž strašně nerada někoho zdržuju - stejně jako nemám ráda, když někdo zdržuje mě. Pravda, dalo mi velkou práci Petra přesvědčit, že je v pořádku, když mě po takové době nechá za sebou; že to skoro určitě zvládnu a nikde tam neumřu. Že už jsem velká holka, docela soběstačná a skoro svéprávná. (O tom nočním kolečku od rozcestníku k rozcestníku jsem mu naštěstí nevyprávěla.)

Před Boskovicemi

Slunce! Sice pořád foukal prudký, ledový vítr, ale ukázalo se slunce, a najednou to všechno bylo o několik řádů příjemnější.

Pomníček

Cesta do slunečných krajin

A víc slunce, nemůžu se ho nabažit

Nejsem si jistá, co si mám myslet o zážitku v Šebetově, kde byla kontrola ve zdejším minimarketu. Po získání razítka jsem stoupala z vesnice pryč, když jsem potkala protijdoucího stovkaře (ten úbor se nesplete), a tak jsem mu jen soucitně pokývla, protože pro kufrování mám opravdu velké pochopení. Jenže ještě o kus dál stálo u krajnice auto na blikačkách a nikdo uvnitř. Jak velkou šanci dáváte tomu, že nepatřilo onomu člověku, že to byla prostě jen podivná náhoda?

Bála jsem se, abych ten minimarket v Šebetově neminula, ale skutečně jsem se nemusela bát

Poslední živá kontrola byla v Pohoře v hostinci U Klementů. Nedlouho předtím mě došli opět Martin s Honzou a zvýšili mé tempo asi stonásobně, protože mě to zrovna nebavilo (...), a provedli mě moc hezkým úsekem lesem se zábavným přelézáním stromů. A ačkoliv jsme v hospodě ještě potkali moji bývalou skupinku, zůstala jsem s nimi, protože mě k dojití do cíle rozumnou rychlostí (= vyšší než nula) motivovali víc; vlastně nevím čím. Asi že jsem z nich měla pocit, že se nebudou starat, jestli se za nimi opozdím, že jdou celou dobu spolu a spolu taky dojdou, a jestli já budu pomalá, tak že to bude moje věc. A mně se s nimi šlo skvěle, protože - ty historky, to byste museli slyšet, prostě.

Na trase se řídili svým časovým plánem, který jim na kontrole dovolil jedno až dvě piva, takže jsem měla dost času se občerstvit podle svého, a to bylo taky fajn. A dál jsem vystřelila naspeedovaná, nenechám se předběhnout, nechci zůstat pozadu. A fungovalo to skvěle, kluci se mi dokonce smáli, jak jsem to myslela, že se bojím, že jim nebudu stačit? A mně to hrozně zvedlo morálku a šlo mi to ještě rychleji.

Honza a Martin

Zpestření na trase

Šírání

Nakonec ani těch finálních osm kilometrů po asfaltu nebylo tak strašných, a tak jsme nemuseli použít ultimátní strategii, kterou jsem si po celou dobu hýčkala v hlavě jako záložní plán: sednout si doprostřed silnice a rozbrečet se. Sice jsem neměla úplně domyšlené, jak by to pomohlo, ale kluci se nabídli, že bychom tam mohli brečet společně v kroužku, a to od nich bylo moc pěkný. Nakonec se to vyřešilo tím, že jsem si musela cestou odskočit, a tak jsem je musela nechat přejít, a pak jsem se je snažila hrozně rychlou chůzí dojít, což zabralo spoustu času.

No - a nakonec jsme došli do cíle.

(Ještě jsem to měla zpestřené tím, že Ondrovo auto nestálo tam, kde ho zaparkoval při příjezdu, že mi vlastně z cíle vůbec nedal vědět a že tam ani neseděl nikde na pivu, ale já jsem tvrďák, a když mě nerozbrečel ten asfalt, nevyděsí mě ani taková patálie jako zmizelý odvoz domů.) ((Našla jsem ho v tělocvičně, jak si chystá spaní. Takové věci se netolerují, a tak jsem ho ještě vytáhla na pivo.))

Byla jsem hrozně zmrzlá, a tak jsem si po příchodu dala panáka a pak ještě. Pomohlo to. K jídlu už měli jenom tlačenku, ale tu já ráda, a tak to nevadilo. Posledním hlubokým zážitkem pochodu bylo spaní ve společné tělocvičně, kde mě v půl páté probudilo chrápání jednoho účastníka. Do sedmi, kdy jsme vstávali, abychom dojeli do Prahy v rozumný čas, uplynulo spoustu času, kdy jsem si byla bolestně vědomá každé vteřiny. Trochu se bojím, že některé z mých myšlenek adresovaných onomu člověku mi znatelně zhoršily karmu.

Cílová fotka s Honzou a Martinem je taková... anonymní. Můj foťák se mnou držel basu, a zatímco já trpěla při přechodu z vnitřních do venkovních teplot, on měl problémy s opačným postupem.

V cíli už bylo dobře

No, a to byl konec.

Díky všem, kdo se mnou na trase šli - nejvíc samozřejmě Petrovi a Martinovi s Honzou. Bez vás by to bylo podstatně delší a méně zábavné.

Taky veliké díky organizátorům. Mám ráda atmosféru podobných low budget stovek a jen mě mrzí, že jsem propásla letošní novinku - rockovou skupinu Rebelky. I přes všechna pozitiva jsem tu byla asi naposledy - kvůli předloňským závějím jsem si neuvědomila, kolik asfaltu na trase je, a letos jsem to docela odtrpěla, takový terén není pro mě.

Přesto jsem moc ráda, že jsem se sem vypravila - tolik známých tváří jsem neviděla snad ani na Pražské stovce. Díky za to!