rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Vandr kousek za Prahou

pise.cz/img/400104.jpg" alt="IMG_6561" width="550" height="413" align="absMiddle">
Západ slunce na našem tábořišti

Já mám k větru kladný vztah, takže já si i vyndala špunty z uší, abych se jím mohla opájet, ale ostatní rušil - a mě taky rušil, protože s sebou nesl zimu. Jakože Zimu. ZIMU. Vzala jsem si s sebou tělocvičnový spacák (mužská limitní teplota +5 °C, což pro mě znamená tak +20 °C) a skoro celou noc jsem myslela na to, že ne, tu goráčovou bundu si z batohu vytahovat nebudu, stejně je slabá a navíc goráč do spacáku v létě! Jop, já totiž ráda trpím.

Ráno se to nezlepšilo: nebylo teplo, slunko bylo za mraky a furt fučelo. Udělali jsme spacákovou poradu, že co jako s tím, jestli raději na snídani popojdeme z útesu někam hlouběji do lesa, nebo jestli budeme jíst ve spacácích, a po mé intervenci ("tady zmrznu") jsme se sbalili a popošli sto metrů ke skautským kamenným stavbám, evidentně připraveným k zastřešení plachtou, kam nefoukalo a kde jsme znovu rozbalili batohy, abychom uvařili čaj a najedli se. (Někteří opět ve spacácích.)

Zmrzlé ráno

Snídaně ve srubu

Ale zase se tomu větru musí nechat, že moc hezky vyfoukal opar, který byl večer nad krajinou

Na další cestě jsem udělala radost Janě, když jsme překonávali potok, že si tam mohla dát pauzu na mytí. My ostatní jsme neměli tu potřebu - mnohé vypověděly naše výrazy, když večer Jana zavelela, že teď jdeme na zuby, ne? A pak jsme pokračovali průsekem pod elektrickým vedením až na Babku, nejvyšší vrchol v okolí. Cesta nás vedla kolem převisu, pod kterým jsem strávila Silvestr 2009, a někteří pak zdolávali vrchol lezeckou cestou, zatímco já Marušku doprovodila po pěšině, abych zjistila, jestli mi posledně přišel vrchol tak nezdolatelný kvůli propukající angíně, nebo obecně chabé fyzické kondici, a tentokrát mě žádné protestující dvouleté děti nepředbíhaly, takže asi dobrý.

Poutníci

Náprstky

Na Babce

Pak jsme zabloudili cestou k Jezírku, ale Zuzka podpořila moji nechuť k návratům stejnou cestou a kupodivu jsme dál trefili i po neznačených cestách, a pak už jsme seběhli na oběd do Halounů do restaurace U Zrzavého paviána, která je boží. Dala jsem si vepřové koleno a ani ho nedojedla, kolik toho bylo, a taky malinovku a pivo a kafe, a do následujícího kopce jsem se sotva vyvalila.

Ono to nebylo daleko - o necelé tři kilometry dál jsme zastavili v restauraci na Rochotách na kávu a dezert a taky kvůli doplnění lahví vodou a pivem na večer. Číšník se na nás hezky smál a servírka byla milá a bylo tam vážně pěkně.

Pak už jsme se konečně vyškrábali na Hřebeny a zůstali na hřebenovce, což bylo něco, co jsem ostatním slibovala po každém vylezeném kopci, že už žádné další nebudou. Teprve tam jsme začali potkávat další turisty a cyklisty, a navíc ta cesta byla úplně rovná a dobře značená, takže už se nedalo zabloudit, čímž se vytratil kouzelný nádech nejistoty "svěřili jsme trasování té pravé?", ale protože už jsme byli skoro u cíle dnešního dne, ničemu to nevadilo.

Právě kvůli frekvenci dalších lidí jsme popošli o kousek dál, než jsem plánovala, a mimo značku jsme slezli z cesty a po chvíli našli moc pěkné tábořiště. Protože působil okolní les dost suše, ohniště jsme kameny nejen obložili, ale i podezdili, a taky jsme vyrobili lavičky a sedátka a upravili si místa na spaní. A protože bylo ještě docela brzy, vyrazili jsme nalehko na průzkum okolí.

Nejlepší skill na puzzle z kamenů měla jednoznačně Jana. Nejlepší skill na výběr kamenů kryjící mraveniště já.

V mapě byl les nad námi označený pouze jako bývalý vojenský prostor, ale další den se nám povedlo dohledat, že to byla protiletadlová raketová základna Klondajk, která fungovala v letech 1985 až 2001. Rakety dalekého dosahu S-200 Vega mohly zasahovat vzdušné cíle ještě nad územím protivníka a byly určené k ničení cílů letících ve velkých výškách, rušících letounů nebo bombardovacích svazů. Mimo jiné měla doplnit i obrannou linii států Varšavské smlouvy. (Wikipedia)

Objekt je obehnaný třímetrovou betonovou zdí, ale najít průchod dovnitř nebyl problém. A protože panelové cesty travou zarůstají jen částečně, kus základny jsme si prošli - a byli jsme nadšení.

Protože jsme ještě nevěděli, k čemu ta základna sloužila, marně jsme bádali nad funkcí mnoha různých staveb. Třeba divných 2D betonových tvarů na zemi, hlubokých děr na cestách a taky nad dvacet metrů vysokou rampou pro radiolokátory ozáření cíle, kterou jsme tipovali na heliport pro UFO.

Vstup

Budovy pro uskladnění raket

Za budovu zodpovídá kpt. Petrásek

Čerpací stanice PHM

Nevstupuj pod jeřáb! Tady dokonce byly funkční žebříky a lávky pod stropem. Perspektiva napoví.

Rampa k ufounům. Kousek od ní jsme se zasekli na jahodách - na obří prosluněnou tvárnicovou plochu pořád svítí slunce, a tak tam byly zralé mnohem dříve než kde jinde.

Nahoře

Byl tam skvělý výhled do kraje

...a ven z areálu jinudy.

Oheň rozdělaly Jana se Zuzkou křesadlem a u něj jsme pak seděli dlouhou dobu. Původně to vypadalo, že nebudeme mít co opékat, ale když jsme vybalili zbytky zásob, sešlo se víc hermelínů, než bylo nás, a svět tak zůstal v rovnováze. A za tmy pak dorazili Alenka a Jirka, kteří donesli další dobroty, a tak nám bylo vážně dobře.

Tuhle noc jsem usnout zvládla. Zima mě probudila až v pět ráno, ale od šesti se začalo oteplovat, a tak jsem to pak ještě znovu zalomila.

Večerní ohňová

Foceno v pět ráno. Když už nemůžu spát, tak ať je aspoň mé vnitřní paparazzi-já spokojené.

Poslední den už byla cesta jednoduchá, drželi jsme se výhradně na turistických značkách a hlavně to bylo už jenom z kopce. Potkali jsme užovku obojkovou, kterou jsem nejspíš nikdy dříve neviděla, protože mě ta výrazná hlava hrozně překvapila (je nádherná!), vydatný pramen, který chutnal trochu po železu, Ondru s Markétkou, kteří nám vyrazili z cíle naproti, a po osmi kilometrech jsme natěšení na oběd dorazili do Voznice, kde měly být podle mapy (a googlu) tři otevřené hospody.

Otevřené byly dvě. Nevařili v žádné.

Usadili jsme se v té prázdnější, kde kromě několika štamgastů na zahrádce nikdo nebyl, a když jsme si nechali popsat, kde bychom našli nejbližší hospodu, kde vaří, (v Dobříši, a tedy pěkně daleko,) zželelo se nás servírce natolik, že nás tam nechala vytáhnout vlastní zásoby, a tak to nakonec nebyla vůbec marná pauza. A on ten chleba mnohem lépe chutnal s pivem a oranžádou, takže na nás rozhodně netratili.

Cestou

A s posilou pro dnešní den

Občerstvení v restauraci U Formana

Na další cestě se od nás odpojili Jirka s Alenkou, kteří museli svoji trasu zokruhovatět, protože za námi v sobotu přijeli autem (rovnou z konference), ale to už jsme stejně šli jenom do Mníšku. A když píšu do Mníšku, myslím tím nejen na autobus, ale i do cukrárny na náměstí. Stolky byly obsazené, a tak jsme se natáhli na trávník pod velikou lípou a na paní, která nám nosila stále další a další kávy a poháry, jsme vždycky mávali, aby věděla, že je to k nám. A bylo nám tak dobře.

Byl to moc pěkný výlet. Asi bych na takové potřebovala jezdit častěji.

Projitá trasa zde. Kdo neznáte třeba vyhlídku na Karlštejn, nechte se inspirovat - ta oblast je báječná!

Zpět na hlavní stranu blogu