Deníček z Krušných hor

Na skok v Krušných horách. Plánovala jsem tam být déle, jenže jsem došla na konec hor, jejda. A protože jsem měla těžký batoh plný instantního jídla, ale prázdnou bombu, vůbec nevadilo, že jsem se vrátila domů dříve, než jsem chtěla.

Výlet jsem pojala zodpovědně. Týden předem jsem si nahlásila dovolenou, v úterý si dojela koupit stan a spacák a ve středu jsem se hluboce zamyslela, kam bych vlastně chtěla jet. Teda, že to bude do Krušných hor, jsem se rozhodla už dříve, a taky jsem si koupila v Hanibalu patřičné mapy, byť mě trochu překvapilo, že jedna z nich je z roku 2009 – možná proto je nemají vystavené ve stojanech a nosí konkrétní čísla ze skladu, aby si toho nikdo nevšiml?; pak jsem si koupila jízdenku do Karlových Varů, že jako pojedu na Boží Dar, a pak jsem zjistila, že to je přesně uprostřed trasy, kterou jsem původně plánovala jít. Ehm. Nejsem prostě plánovací typ, no.

Vyrážela jsem ve čtvrtek dopoledne z Florence a jako vždycky jsem jela z toho nejvzdálenějšího nástupiště, které je zcela mimo posloupnost číslování. Ale zase se mi dobře hledalo moje sedadlo, protože jsem měla mazácky 1A. Naopak ve Varech jsem pak měla co dělat, abych našla vše potřebné – WC jsem správně tipla na Albert, ale odjezd na Boží Dar? A jak se tam na Tržnici jako vlastně prolínají zastávky MHD a dálkových autobusů? Měla jsem na přestup dvacet minut a v poslední chvíli jsem se zeptala paní, která vypadala lokálně, a jak jsem k ní byla natočená, akorát jsem ten autobus viděla přijíždět ze zcela neintuitivního směru.

Takže Boží Dar. Zvládla jsem to! Jsem dobrá! (Považují i ostatní lidi cestu na místo za nejstrašidelnější část výpravy do hor?)

Boží Dar je úchvatně načančaná obec se spoustou restaurací a cyklistů a maminek s kočárky. Původní idea byla, že bych si tam třeba dala něco k obědu, ale té pečlivosti tam na mě bylo příliš, a tak jsem raději prchla nejkratší cestou do lesů a poobědvala na hezké lavičce dva krajíce chleba se sýrem.

Za Božím Darem

Já vlastně nevěděla, co od tohohle výletu čekám, když jsem odjížděla. Ale v práci toho teď mám nad hlavu, povinnosti ve volném čase se taky nějak nahromadily, a já se trochu bála, že i tohle bude přešlap vedle, že to nezvládnu s pochroumaným ramenem, které v posledních dnech bolí jinak, sice ne víc, ale ošklivějc, a že to vlastně nebude to, co jsem chtěla. Jenže: ty louky za Božím Darem! Těch kytek, těch barev tam! Modrá a růžová a do toho zlaté sluneční světlo a sytě zelená vysoká tráva. Po suchem spálené Praze to byl balzám na duši a mně náhle bylo lehčeji a lépe – a když jsem se odpojila z nejfrekventovanějších okruhů a přestala jsem potkávat lidi, bylo to ono.

Říkala jsem si, že se možná sama nezabavím, že se tu budu nudit, že nenajdu cíl, za kterým půjdu, a tak jsem si s sebou vzala dvě knížky poezie, osobní deníček a taky klávesnici k telefonu, abych mohla tohle povídání sepisovat rovnou na místě, protože dostat se k tomu zpětně mám poslední dobou problém.

Ale nebylo to potřeba.

Původně jsem chtěla jít pohraničními pěšinkami, protože ty jsou přece všude? Ale tady ne. Takže jsem křižovala do Německa a zase zpátky a odpojovala se na neznačené cesty a hrozně si to užívala. Bylo teplo tak akorát, trochu chladno, když jsem seděla, a trochu tepleji, když jsem stoupala, a taky mi přišlo, že by vlastně mohly růst houby, a sotva jsem přesměrovala svůj pohled z dálav na příkopy u cesty, uviděla jsem několik modráků a spousty mladých růžovek. Byla jsem na ně připravena, sbírala jsem je do plátěné tašky a večer jedla v polévce.

Spousta liduprázdných cest

A taky starých staveb, které již neslouží svému účelu

První den jsem za odpoledne ušla necelých patnáct kilometrů a bylo to akorát. Vyhlédla jsme si v mapě pramen velkého potoka a tak dlouho jsem odbočovala z větších cest na menší, až jsem k němu – ke konci už i skrze mokřady – došla. Byla u něj krásná loučka podestlaná nadýchaným mechem, kde se ve stanu (rozuměj: moskytiéře) spalo jedna báseň.

Zábavná vsuvka nastala, když jsem si v potoce myla nohy, a najednou koukám, že předníma nohama mi na hraně sandálu stojí rosnička a čumákem mi ťuká do nohy – málem jsem dostala infarkt, hrozně jsem se lekla. A pak ještě druhý komický moment nastal, když jsem zjistila, že jsem doma zapomněla lžíci. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou ji vyřezat ze dřeva, ale hlad byl silnější než trpělivost, a tak jsem nakonec houbovou polévku vypila.

V noci jsem prospala jedenáct hodin. Přesně takhle jsem si to představovala.

Tábořiště

Ráno byl stan zevnitř mokrý, protože v tropiku nejsou žádná okýnka, ale i ve stínu schnul rychle. K snídani jsem si uvařila čaj, kávu a polévku, abych pak vaření už nemusela vytahovat v průběhu dne, a líně jsem začala balit. Při mytí nádobí jsem zpozorovala u potoka čerstvé otisky spárků – takže to dusání kopýtek v průběhu celé noci se mi opravdu nezdálo.

Nedokázala jsem najít cestu dál, už byla příliš zarostlá, ale nějaká prastará lesácká vedla správným směrem, a tak jsem vydala po ní. Byla jen stěží průchozí, plná popadaných stromů, bažinných louží a vysoké trávy, a pak na obzoru mezi stromy projela cyklistka, které jsem se lekla, protože mi nepřišlo, že už bych mohla být u silnice.

Široké pláně protkané silničkami s potokem Rolava vypadaly kouzelně. (A nemyslela jsem si to sama, protože hned zpočátku jsem tam potkala středověký tábor, nebo možná dva, jestli nepatřily k sobě, opodál dva stany tatínků s dětmi, a pak spoustu cyklistů a taky výletníků v autech, kteří tudy projížděli a občas někde u krajnice nechali svá auta a šli se projít.)

Původně jsem chtěla jít jinudy, jenže ten potok! A tak jsem pozměnila trasu, a když se potok skryl za stromky a na břehu byly ploché kameny, udělala jsem si přestávku, protože – ač je to podivná myšlenka – jsem vlastně vůbec nikam nespěchala.

Brody v lesích

Historický tábor - děti tam pobíhaly v sešitých prostěradlech a s dřevěnými meči obalenými molitanem, tak jsem si taky zavzpomínala na mládí.

Místo pro odpočinek

Prošla jsem Horní Blatnou a ne poprvé jsem zalitovala, že s sebou táhnu tolik jídla, protože restaurace tam vypadaly báječně. A pak už jsem se napojila na červenou a té se držela zbytek dne, tedy když jsem zrovna nebloudila nebo neexperimentovala.

Největším zklamáním byl les, ve kterém se nachází Miluščin vodopád. Název byl natolik slibný, že jsem si tam naplánovala obědovou přestávku, a pak jsem byla hrozně zklamaná, když jsem procházela vytěženým, rozježděným lesem, kde vítr honil mračna prachu z cesty a vodopád byla jen taková stružka pod silnicí. (Ale stejně jsem se tam naobědvala, protože jsem měla hlad, a taky aby to nebylo Milušce líto.) (A pak jsem se tam stulila do klubíčka na batohu a příjemně se prospala, když nepočítám tu pasáž, kdy jsem z toho batohu spadla, protože jsem měla pocit, že slyším hlasy, a jak jsem si rychle sedla, moje rovnovážné ústrojí to neustálo.)

12 km dlouhý Blatenský vodní příkop z 16. století

Krajina

Tenhle den jsem obecně potkávala více lidí – přece jen byl státní svátek, a navíc před víkendem – ale zlatým hřebem byli čtyři vandráci v zálesáckém, kteří seděli pod rozcestníkem U Velkého močálu, kde jsem se chtěla rozhodovat, kam se vydám tábořit. A prý jestli jdu sama a jestli se nebojím a kam mířím, a když jsem pokynula hlavou doprava, tak že jestli na Cíňák, a já jsem pravila, že jestli je tam Cíňák, tak patrně ano, a oni se smáli a byli hrozně přátelští, a já místo abych začala přemýšlet, kam doopravdy chci jít, jsem se vydala doprava, ať už tam Cíňák bude, nebo ne.

Totiž: byla to jedna z variant. Kousek odtud, a bylo to mimo značku, měl cestu křižovat potok, který se o kousek dál vléval do Černé, a já si myslela, že bych zalezla do lesa někde u tohohle potoka a zůstala tam. Jenže – cestu křižovala pouze vyschlá strouha. Odhodila jsem batoh za keř a vydala se kousek po proudu, jestli se třeba dál nezavodní, a byla tam moc hezká loučka, sice s krmelcem, ale v létě se nepřikrmuje, ale voda nikde. A tak jsem se vrátila k batohu a akorát jsem na obzoru viděla ty trampy, jak míří směrem na Cíňák, a ještě se po mně otočili a tak zvláštně se zatvářili. Možná se chtěli družit?

Stezka

Z dálky jsem měla pocit, že tu rostou pohromadě moje oblíbené modré i fialové kytky. Ale ten postřik proti okusování stromků zvěří byl taky moc pěknej.

Rolavská vrchoviště

Já nahodila batoh a vrátila se k rozcestí U Velkého močálu a pokračovala po červené dál, až k Jelenímu potoku, který pramenil v mokřadech v Rolavském rybníku, a podél něj jsem se pustila po silničce mimo značku, že uvidím, jestli se půjde někde utábořit. (Protože ve vřesovištích nejenže byly bažiny a chráněná rezervace se zákazem vstupu mimo stezky, ale taky tam žijí tetřevi, tetřívci, kulíšek nejmenší a kos horský, a ti všichni jsou ohrožení a já bych nerada rušila.)

Jelení potok tekl soutěskou podél silnice a v mapě byla jediná možnost táboření na opačné straně silnice v místě, kde se do něj měl vlévat jiný. Asi by to i šlo – jenže na opačném břehu Jeleního potoka byla krásná loučka, a když jsem se na ni vydala podívat, táhla se podél potoka zpátky, schovaná od silnice za stromky, a na jejím samém konci bylo ohniště, nářadí, nedopitá láhev bourbon whisky a místo na stan jak dělané.

První, co jsem udělala, než mě opustila odvaha, byla koupel v potoce. Tedy – koupel. Ošplíchala jsem se důkladně a bylo to úžasné, konečně jsem si připadala zase čistá. Ono přes den sice nebylo moc teplo, ale slunko pálilo fest. Pak stan, čaj, jídlo, deník, plánování nad mapou, Halas...

I tuhle noc jsem prospala jedenáct hodin. Očistná kúra se vším všudy. (Teda až na všechny ty komáry. I když... očista skrze utrpení taky existuje, ne?)

Večeře bez lžíce. Trénink ve všech těch čínských restauracích se konečně vyplatil!

Ideální tábořiště

Přes noc jsem nechala rozepnuté tropiko od předsíňky, ale i tak se mi orosila půlka stanu. Takže příště skutečně jen moskytiéra.

V bombě už mi šplouchalo jenom po dně, a tak jsem ze snídaně vypustil čaj a vystačila si s polévkou a kafem. Polévku jsem inovativně jedla kalíškem od paštiky, protože se se všemi těmi nudličkami a knedlíčky špatně pila.

Na slunci bylo příjemné teplo, ale ve stínu furt na mikinu – i tak jsem si dneska namazala nejen obličej, protože jsem z předchozích dní byla pěkně spálená.

Ten den už byla krajina taková uhlazenější. Rolava sice bublala lákavě a i tady byly louky ohraničené kamennými zídkami, ale lesy byly částečně vytěžené, altánky byly plné lidí (sobota, já vim...) a cyklistů na cestách mraky. Na vyhlídce na kopci Špičák jsem si chvíli odpočinula, usušila tílko zpocené od batohu a chtěla si sníst kešu oříšky, pečlivě šetřené na hezkou příležitost, ale po rozbalení jsem zjistila, že v nich jsou pavučiny.

Ale zas tu bylo spousta motýlů!

Z tohohle mi ale bylo dost smutno

No, a pak jsem došla do Kraslic. Ty byly už hodně údolní a hodně obyčejné a mně došla důležitá věc: došla jsem na konec Krušných hor. Šlo by jít dál, ale ta horovatost by se z toho už vytratila, a to mi za to nestálo. Spálená ramena bolela, levé rameno už naopak nebolelo (joo, konečně jsem neměla několik dní v kuse příležitost si podpírat při práci na počítači hlavu levou rukou) a inovativní koncept "vezmu si hodně jídla bez ohledu na váhu batohu, ale nevezmu si k tomu dostatek plynu" mi začal připadat trochu děravý.

Já totiž nejsem plánovací člověk, víme?

Náprstky

Odtud až do Kraslic už to bylo jenom z kopce

A tak jsem došla na nádrží, dlouze si hledala spoj na Prahu, protože všechny FlixBusy už byly vyprodané, a pak jsem usedla do vlaku s příjemným snem, že výlet skončil.

Neskončil. V Oloví nás přesadili na náhradní autobusovou dopravu kvůli výluce a v Sokolově jsme nasedli do už jednou odloženého Krušnohorského expresu, který nás dovezl ale jen do Lázní Kynžvart, protože mimořádná událost na trati nestihla být vypořádána. A tam na celé Pendolino přistavili jeden náhradní autobus. Já se do něj sice vešla, ale bylo mi to houby platné, protože náhradní vlak v Mariánských Lázních stejně čekal, až se autobus(y) otočí tolikrát, kolikrát bude potřeba. V Praze jsme byli o tři hodiny později, než bylo v plánu, ale nakonec to nevadilo - aspoň se mladičká a velmi stará Ukrajinka v kupé stihly nejen seznámit, ale i si vyměnit tipy na nejlepší pražské služby, a ti dva zpočátku rezervovaní Britové se nakonec opírali jeden o druhého, aby se nepřetahovali o společná sluchátka, a dobře se bavili u akčního filmu na mobilu.

Byl to hezký výlet.

Když se krajina narovnala a já se přestala kochat kopci, začala jsem si všímat motýlů, kterých tam byla spousta.
Zleva shora: hnědásek květelový, okáč poháňkový, babočka kopřivová, bělásek zelný, okáč černohnědý, okáč bojínkový, hnědásek jitrocelový, babočka bílé C, soumračník čárkovaný, ohniváček celíkový