První Markétčin vandr

 ...aneb jak se asi spí v hamace?

Byla jsem v pátek se Zuzkou na stěně a zmínila jsem se, že mám půjčenou hamaku a o víkendu si chci vyzkoušet, jak se v ní v lese spí, a Zuzka zmínila, že se s Ondrou chystají na vandr - na první vandr jejich Markétky. A že ať jdu s nimi. Že mi sice nedokáže říct, kam půjdou a kdy a odkud budou odjíždět, ale že mi dají zavčasu vědět.

Akorát jsem večer uléhala, když mi pípla esemeska, co je v plánu a že to platí. A tak jsem ráno vstala v půl sedmé, naházela do batohu tak málo věcí, že byl poloprázdný, vybrakovala lednici, protože se mi nechtělo do obchodu, a v půl desáté jsme odjížděli z vršovického nádraží. Vlaky byly plné, ale v kupé pro cestující s dětmi jsou tak úchvatně široké uličky, že jsme si tam mohli natáhnout karimatku a pořád se kolem nás dalo chodit.

Jedeme na výlet!

Vystupovali jsme ve Vlašimi a prvním cílem bylo najít otevřenou hospodu, kde bychom si dali polévku k obědu. Jednu moc snobskou jsme minuli (měli skleněné stoly a my dvouleté dítě, to nejde dohromady), pak jsme minuli jednou zavřenou, nenašli jednu potenciálně nadějnou, a nakonec jsme zámeckým parkem došli do Domašína, kde měly být restaurace dvě, ale protože byly rozkopané všechny silnice, a ve vsi tudíž chcípl pes, nebyla otevřená žádná.

A tak jsme se najedli na louce za vsí z vlastních zásob a můj úchvatně lehoučký batoh najednou nebyl taková výhra, protože jsem na celý víkend měla jenom jednu ciabattu a jednu focacciu. Ale co, na vandru ještě žádnej hlady nezemřel.

Piknik v trávě

Na cestě

Ňuťuťu! Takhle naštvanýho hada jsem ještě nepotkala, a taky se hned schoval v díře u stromu, ale byl nádhernej. Užovka obojková.

Šli jsme po zelené, a co ze začátku byla zároveň cyklotrasa, bylo moc pěkně sjízdné pro kočárek a schůdné pro moje sandály. Pak jsme ale potkali uzavírku s objízdnou trasou, protože přímo na značce si indiání zbudovali dětský tábor, a to už bylo horší, a pak se to úplně zvrhlo. Odpočívali jsme tam při česání malin, které navzdory dětskému táboru přímo u nich byly netknuté, a Markétka si tam najela na svoji malinovou dietu, která se projevovala tak, že kdykoliv zmerčila podél cesty maliny, museli jsme zastavit, očesat je a samozřejmě jí dát co největší podíl.

(Na první sběr jsme si se Zuzkou vůbec nesundavaly batohy, ačkoliv jsme tak strávili čtvrt hodiny, a já to později dotáhla ještě dál, když jsem si Markétu ani nesundala z krku, kde se zrovna kvůli neschůdnosti stezky vezla.

Jsem silná jako býk, íhahá!)

Trail

Podvečerní I.

Podvečerní II.

Moc sympatická byla zastávka v Divišově, kde jsme konečně potkali otevřenou hospodu. Byl to takový stánek na zahrádce, měli tam pískoviště se spoustou hraček, takže u nejmladších úspěch zaručen, a když jsme si dali domácí levandulovou limonádu a grilovaného pstruha, bylo nám blaze všem. Parádní místo, strašně se mi tam líbilo a přejedla jsem se nehorázně.

Spali jsme u jezera V Pijavkách, které bylo moc krásné, čisté a teplé. Vykoupali jsme se všichni, na oheň tam byly přichystané betonové skruže, takže jsme se nemuseli bát vyschlého lesa, a na spaní byl hned vedle krásný palouček.

Rybník a tábořiště u chaty

Bylo tam ohniště a hned za námi i palouk na spaní

Což je ta romantická část povídání. Totiž - hamaka:

Část inženýrská spočívala v tom, že jsem vůbec netušila, jak se to má věšet na stromy, a tak jsem to nějak umotala a pak si šla na youtube zkontrolovat, že to se mnou nespadne. Nad to jsem pak ještě přidělávala tropiko od stanu, protože mělo v noci pršet, a i tohle mnohem jednodušeji zní, než se dělá, protože jsem si nevzala žádné provazy - nakonec jsem dva kousky ukradla Ondrovi.

No a část uživatelská spočívala v tom, že se v hamace musí spát na zádech, což pro mě jakožto notorického přetáčeče je velkej problém; silou vůle se mi sice povedlo usnout, ale ještě horší bylo, jak moc mě v tom bolela záda - ve tři jsem to vzdala a zalehla o patro níž na karimatku. (Kterou jsem teda měla pod sebou i v hamace, protože jak známo, stlačené peří nehřeje a zespodu mi tak byla zima.)

Než jsem dobudovala, rozdělala Zuzka oheň, a tak jsme si upekli buřty, protože výlety bez buřtů se nepočítají, a to ani když je člověk přecpaný pstruhem, a chvíli po zalehnutí dítka jsme zalehli i my.

Ohňová

A ještě jedna

V noci nepršelo a ráno bylo příjemně teplo - ani jedno z toho jsme nečekali. I tak jsme ten den šli už jen jedenáct kilometrů, protože předpověď hovořila jasně: když neustoupíme sami, spláchne nás slejvák.

Ještě ranní dokumentace bivaků. Tohle je velký rodinný domek...

...a tohle je můj privátní dvoupatrový činžák. Jop, inženýr ze mě asi nebude.

Hospody se nám nedařily ani dneska - několikrát jsme zmokli, a jediná hospoda cestou otevírala až za hodinu a půl, a zklamal nás i Český Šternberk, protože restaurace na nádraží měla zavřeno a jinde jsme si sednout netroufali, protože jsme přicházeli na vlak s jen dvacetiminutovou rezervou.

Cesta i ten den stála za to, protože zelená značka vůbec nebyla zárukou schůdnosti, a tak jsme se občas drali do krpálu, na který podle vzrostlé trávy letos lidská noha ještě nevstoupila. Tráva byla po dešti mokrá a maliny prorostlé kopřivami, ale užili jsme si to i tak. (To protože se přede mnou Markétka konečně přestala stydět, a tak jsme kus cesty šly spolu, a pro maliny taky chodila primárně ke mně. Heč.)

Ve vlaku jsem měla extrémní útlum - to tou absencí hospody, potažmo kávy - ale Praha se tomu přizpůsobila, a aby mě probrala, přichystala nám při příjezdu monzun. A jestli autobus do Modřan neuplaval, někde v okolí teče dosud.

Závěr výletu v dešti...

...i bez deště. Markéta byla na tom odrážedle fakt rychlá!