Proč se nikdy nestanu Havlíčkem

Mám výročí - už rok brigádničím pro Borovici. Tohle je rekapitulace, co mi mé skoro-novinaření dalo a především, co mi vzalo.

Nejprve, co mi vzalo: iluze!

Ráda píšu. Píšu poměrně hodně, dříve více, teď méně. Kdysi mi připadala jako vysněné zaměstnání novinařina. Živit se psaním, jak skvělá, báječná věc!
Smutně jsem na Novinkách.cz a na iDnes.cz a na Aktuálně.cz koukala na inzeráty, které hledaly článkaře, a říkala si - kdybych měla nějakou praxi a šanci, že mě vezmou; kdybych nestudovala a mohla přijmout už i pracovní poměr; kdyby a kdyby.

No a jednou mi volal Pepa a ptal se: "Pamatuješ si, jak jsme se bavili, jestli bys chtěla psát pro Borovici?"

Volal mi v roce 2009 a protože ten rozhovor, na který se odvolával, proběhl v roce 2004, byla jsem nejdřív trochu zmatená.
Hm?
Jasněže bych chtěla... ale najednou jsem si vůbec nebyla jistá. Snažila jsem se vystudovat vejšku, která nebyla tak strašně v pohodě, jak se o ní tvrdilo. Nevěděla jsem, co by ta práce obnášela. Kromě toho jsem v tu dobu vůbec nestála o kontakt s kýmkoliv cizím a představa, že mailuju nějakým klientům, že chodím k nějakému šéfovi na kobereček... brr.
Tak jsem chvíli zírala do telefonu a potom řekla: "No, pamatuju...?"
A telefon se široce usmál: "Takže bys do toho šla? Potřeboval bych to závazně."
Ta největší životní rozhodnutí se mají dělat impulsivně. Už jsem byla půl roku bez příjmů, neb jsem akorát odešla z hvězdárny, a přivýdělek by se hodil. Takže jsem nasadila sebevědomý výraz, upravila si límeček halenky, přepudrovala nos a sebejistě pravila: "Héé?"

Několik dní nato jsem jela do Záběhlic, kde mi Pepa představil dvě své spolupracovnice a vychrlil na mě asi deset miliónů informací o tom, jak psát články, jak nepsat články a co rozhodně nesmím dělat. Taky jak se zachází s redakčním systémem, který by pro svou jednoduchost fungoval i na psacím stroji, a na papírek mi napsal nějaká hesla a nejdůležitější tagy, které potřebuju pro formátování.

Zvládla jsem pobrat přibližně prvních dvacet vět, zbylé dvě hodiny jsem tupě zírala do monitoru a cítila se mimo.

"Takže je ti všechno jasné?"

Za okny už byla tma, zbyli jsme tam poslední.
"Hm..."
Pepa vypnul počítač a hodil mě autem domů. A já se snažila zformulovat svoji nejdůležitější otázku do slov, jenže se mi to nepodařilo. A nezeptala jsem se. Což mě v prvních měsících málem dohnalo k šílenství.
Pořád jsem to odkládala a odkládala - jenže copak se jde na něco takového zeptat po měsíci, co vydáváte denodenně články?
Otázka měla znít přibližně takhle: "A když dostanu nějakou tiskovou zprávu, tak ji tam zkopíruju, nebo přepíšu úplně, nebo z ní můžu používat doslovné odstavce a jen ji nějak zkulturnit... sakra, jak se ty články mají psát?"

Začala jsem psát pro Borovici. Jeden článek denně, to bylo minimum. Když se nahromadily důležité informace, právě propukající akce nebo placené PR zprávy, bylo to několik článků denně.

Od doby, co píšu na Borovici, jsem přestala psát cokoliv jiného.
Bere mi to sílu, a to hodně. Najednou nemám chuť cokoliv tvořit, ještě tak blog je to, k čemu se vybičuju, protože vím, že mi ho nikdo nebude hodnotit a stěžovat si, jak je špatně pojatý. (Kromě toho mi na něm nikdo nemůže kritizovat, že bych v něm důsledně zabíjela všechno živé, co přežilo to, co zabilo všechno předešlé živé.)
Ale povídky, eseje, už ani deník... ne.
K vzteku.

Další věcí, co postihne všechny zaměstnané, je náhlé rámování života.
Pracuju z domova, jediné mé ultimátum je povinnost jednoho článku denně. Vážně jsem si je dřív zkoušela předpřipravovat dopředu, jenže pak uplyne těch pět dnů (nebo třeba osm), na které měl člověk články - a zase si jich zpracovat víc do zásoby?
NE!
Takže každou noc kolem půlnoci sedám k počítači a datlím o tom, jak skvělá výtvarná soutěž pro děti měla báječnou účast dětí z dětských domovů... pomoc!
Přecházeli jsme letos na nový redakční systém (který bych už asi na psacím stroji nerozběhala), který mimo jiné - kromě data uveřejnění - zobrazuje i datum a čas posledních úprav. Čas uveřejnění všech článků je půlnoc, ehm. Čas posledních úprav je ovšem více vypovídající - namátkou jeden únorový týden:
2. 2. 01:50:46
3. 2. 03:13:02
4. 2. 02:50:13
5. 2. 04:15:20
6. 2. 23:42:08
...
Nojo, jaké si to udělám, takové to mám.
Uvedené časy si prosím ještě zasaďte do kontextu právě probíhajícího zkouškového, a to skutečně v plném proudu.

Nejsem zcela srozuměna s články, které mám psát.
Ano, ráda píšu o výstavách, ať už Merkuru nebo odpadu. Ráda píšu o stipendijních programech nebo dobrovolnické práci za hranicemi. Je spousta témat, o kterých ráda píšu.
Tak proč ale tak často píšu o dětských výtvarných soutěžích? Huáá!
A na jaře mi hrabe z Aqua United a v létě z Bambiriády a vůbec!

Proč mám tohle psát, když mám IQ 6000, to nevím. Je to tak ponižující. Místo toho bych mohla vytvořit novou teorii kvantové mechaniky. To není spravedlivé! Vážně ne. Nebo jsem místo článků o dětské výtvarné soutěži "Příroda kolem nás" mohla přepsat Hamleta a de-facto ho vylepšit! To zkrátka není normální!

A teď ta lepší část - co mi Borovice dala.

Položkou první a naprosto nejdůležitější, ačkoliv přízemní, banální a zcela jistě opovrženíhodnou, jsou peníze. Nebýt Borovice, jen těžko bych jela do Norska a letos do Himalájí. A pokud, tak bych rozhodně nechodila přes rok do kina, nevymetala s Terkou pražské cukrárny, co jich v centru je, a neměla se tak báječně, jak se mám.

Teď k bodu, který by se naopak dal tesat: poznání. Zjistila jsem, že mi najednou vůbec není líto, že jsem se nedostala na žurnalistiku. Jasně, těžko bych s touhle školou psala v redakci o dětských výtvarných soutěžích, jenže já jsem zjistila, že se psaním nechci živit, což je dost zásadní vzhledem k mým dětským tužbám.
Za to jsem Borovici skutečně hodně vděčná.

Taky jsem zjistila, jak probíhají tiskové konference, zjistila jsem, že se dá pracovat i bez toho, aby se člověk znal se svým šéfem (poprvé jsem ho potkala v prosinci), zjistila jsem, že lidí zabývajících se dětmi a vším kolem není málo a že tvoří poměrně dost soudržnou a organizovanou strukturu...
...ještě něco?

Ach, ano.

Články mívaly čtenost něco kolem 200 unikátních přístupů denně. Vzhledem k jejich obsahu mi to přišlo skutečně fejkované, to přece není možné, aby 200 lidí přes den kliklo na ikonku Borovice a se zájmem si přečetlo o výsledcích některé z dětských výtvarných soutěží.
Byla jsem o tom přesvědčená až do doby přechodu na nový redakční systém, který byl (a je) ještě značně nehotový, což mimo jiné znamenalo, že se nedali strukturovat administrátoři podle práv a důležitosti. A tak náhle všichni zaregistrovaní administrátoři, tedy i já, dostávali na mail všechny žádosti o registrace nových uživatelů a záznamy ke schválení... a když mi takových mejlů přišlo první den asi padesát, začala jsem věřit.

...

Už delší dobu teď přemýšlím nad nějakým moudrem na konec. Nenapadá mě nic, snad jediné:

Pokácej borovici, zachráníš Eithné!