Swimrun Slapy, aneb běžecký závod se Slapy v cestě

Řeklo by se triatlon bez kola, ale vůbec ne, tohle bylo mnohem zábavnější: během závodu se plavalo šestkrát a dohromady to dalo kilometr a půl. Jo a nebyla tam depa, takže se běželo v mokrých hadrech a plavalo v botách. Samozřejmě jsme si na to objednali nejošklivější víkend za několik měsíců: šestnáct stupňů, vítr a déšť. A bylo to skvělý.

(fotil Lubo)

Já myslím, že o mně všichni už dávno musí vědět, že se přede mnou nesmí nahlas mluvit o pitomostech, protože mívám hroznou touhu je zkusit taky. Takže za to vlastně může Nik, který nasdílel na Facebook video z předchozí etapy na Dalešické přehradě, protože video bylo lákavé a já přece chodím jak běhat, tak plavat, takže je to záležitost komponovaná přímo pro mě. Akorát že to je závod dvojic, a tak jsem se hluboce zamyslela a přemluvila s sebou Soňu, která chodí plavat a běhat se mnou.

"To teda fakt dík," říkala mi, když jsme stály dvě minuty před startem v plaveckých čepicích a zimních bundách v závodním balíku a třásly se zimou.
"Co to bylo za pitomej nápad?" ptala jsem se já.
"Hlavně opatrně," říkal Soni manžel, který přišel i s dětmi fandit.

Nahlas nezaznělo, že tam vůbec nepatříme, ale i na to jsem intenzivně myslela: Až na startu mi došlo, že jsem nás přihlásila na opravdickej závod. Však víte, na takový ten druh závodu, kde se závodí. Jakože se běžecké části fakt běhají a plavecké se plavou rychle. Já jsem dálkoplaz, já chodím výlety rychlostí šest kilometrů za hodinu a občas z toho vypadne bedna; vždyť já tohle vůbec neumím! A když jsem se rozhlédla po davu namakaných chlapů v neoprenech s plováky a destičkami a připoutané k sobě lankem, cítila jsem se fakt bídně.

(photo by Hynek Havlík)

Aspoň že voda byla tak teplá - zatímco vzduch měl šestnáct stupňů, voda měla dvacet dva, a tak se nekonal žádný teplotní šok. Akorát mi jako vždy přišlo nepatřičné vbíhat do přehrady v teniskách, ale ony už byly promáčené z deště a mokré trávy před startem, takže taky žádná velká tragédie.

No, a pak se plavalo. Startovalo nás jen dvacet jedna týmů, takže 42 lidí, což se do velké přehrady snadno rozprostře, by si jeden řekl; ale já prostě nejsem zvyklá, že mě tu někdo kopne teniskou do ramene a tam že se zamotám do lana spojujícího jinou dvojici. Naštěstí (ehm, "naštěstí") byli všichni rychlejší než my, a tak celý ten zrádný dav zmizel daleko vepředu a my si plavaly to svoje.

Teda já si plavala to svoje prvních sto metrů, než se Soňa rozdýchala.

Bylo to moc krásných sto metrů: plavala jsem metr za ní a metr vlevo, abych se podle ní snadno orientovala, protože se nadechuju na pravou stranu, a hrozně si užívala, že máme sladěné tempo, protože jsem věděla, že při běhu za ní budu vlát. No, jenže pak Soňa chytla slinu, zatímco já zjistila, že jsem si boty měla dotáhnout mnohem, mnohem pevněji, protože kdybych začala silněji kopat, uplavaly by mi.

Takže jsem za Soňou vlála i v plavání. Možná to zní jen jako problém s mým egem a Soni časem, žejo? Ale zkoušeli jste někdy plavat kraulem přes otevřenou hladinu a udržovat směr? Jakože - bez těch pruhů, co jsou na dně bazénu? Protože Soňa se vzdálila na skoro celých deset povolených metrů a v tu chvíli jsem ji už měla ve špatném úhlu, a tak jsem se musela každé třetí tempo při nádechu pootočit a chytit její oranžovou čepici periferním viděním, abych se ujistila, že pořád ještě plavu správným směrem.

Co vám budu povídat, bylo to dlouhých pět set metrů.

(photo by Hynek Havlík)

Měla jsem ideu, že aspoň ten běh nebude tak divně náročný... jsou to pouhé dva dny, ale mé tehdejší já mi připadá tak naivní!

Z vody se vylézalo po strmých a vysokých kamenných schodech a já zjistila, že se hrozně motám. Lehkou malátnost po plavání jsem vždycky přičítala chlorovým výparům z bazénu, protože na kyslíkový dluh nikdy neplavu, ale čemu to přičíst na Slapech? Regulérně jsem se chvíli nemohla pustit skály, abych nespadla: Soňa na mě volala, že jestli dobrý a že běžíme, a já se nemohla pustit těch kamenných schodů!

Navíc bylo na trase mnohem víc kopců, než jsem čekala. Jasně, propozice jsem znala: 1,5 km plavání, 10,5 km běh a 370 m+; jenže je něco jiného to číst a něco úplně jiného to běžet.

Běh v mokrém oblečení mi nevadil, ani čvachtání bot jsem vůbec nevnímala. Co bylo horší, byla příliš těsná plavecká čepice, která mi postupně sjížděla z hlavy, a plavecké brýle, ze kterých mě v druhé polovině rozbolela hlava. Taky uši zalehlé vodou, vůbec jsem neslyšela, co mi Soňa říkala. A úplně nejhorší bylo, že jsem to celé běžela na tep 180 - maximální mám naměřený dokonce 194 t/min, což je snad moje maximum, co jsem kdy měla. Mě nebolely nohy z běhu, nebolely mě ruce z plavání - mě bolela moje tepová frekvence.

(photo by Hynek Havlík)

Hned na prvním běžeckém úseku jsme se Soňou ztratily cestu, protože tam byla dlouhá mezera mezi fáborky a na odbočující pěšince byly navěšené fáborky jiné barvy. Zkoumaly jsme to tam dlouho, dokonce jsem vyndala z kapsy u kalhot mapu v "nepromokavém" obalu a ještě se mi ji jakž takž povedlo rozlepit, než jsme se rozhodly pokračovat dál a naštěstí to trefily správně.

Víte, co byla další hrozná věc, která se mi tam děla? Zapnula jsem si na hodinkách autopauzování, aniž bych ho kdy dřív odzkoušela - a ony se mi při chůzi do prudkých kopců stopovaly, že se jako nehýbu! Což byla nejen silná rána mé morálce, (protože vždycky ještě zavibrovaly, aby mě na to upozornily,) ale zároveň i zrada kvůli vyhodnocování času stráveného na trase, protože jsme běžely na limit. Uá!

Druhý plavecký úsek byl krátký, zato třetí měl tři sta metrů a Soňa mi beznadějně uplavávala. Viděly jsme tam ještě lézt z vody další závodníky, ale když jsme doplavaly na břeh my a já se ohlídla, (hned poté, co jsem chytla rovnováhu,) nikoho jsem za sebou neviděla, takže jsem navíc ještě Soně přestala věřit, že za námi po prvním plavání opravdu někdo byl. A pak jsme tam zakufrovaly nanovo a zašly si pěkných pár výškových metrů, než jsme z posledních čitelných cárů mapy identifikovaly, že jsme se měly držet blíž břehu, a díky tomu našly další fáborky.

Byly jsme tam!
(photo by Hynek Havlík)

Na občerstvovačku Soňa dobíhala se slovy "malé pivo a ristretto se dvěma cukry, prosím," zatímco já volala pouze varování, aby mi neutíkala o víc než sto metrů, což byla maximální povolená vzdálenost dvojice na břehu. Seběhla nás tam dvojice kluků z dlouhé trasy, ale milá slečna na občerstvovačce nás uklidňovala, že oni přece startovali o hodinu dříve. Jo, a taky běželi o deset kilometrů více a plavali o víc než kilák navíc. Ale no stress, my běžíme na limit, my jsme v pohodě! A aby se neřeklo, vyluxovala jim tam Soňa aspoň gumové medvídky, když už jsme startovaly s názvem Gumídci.

"Jé, konečně oblíbený terén!" zajásala jsem o kus dál, když se stezka zkroutila kolmo na vrstevnice a my se vydaly vstříc hladině po uklouzané hliněné skluzavce. Soňa se blahosklonně zasmála, že mě pustí před sebe, abych si tu aspoň něco užila, a já o o pár metrů dál předvedla ukázkový pád. Zvládla jsem se z něj postavit a zbytek elegantně seběhnout, ale v přehradě mě začala noha trochu štípat a další úseky jsem běžela se zkrvavenou nohou. Sice to nebolelo, ale šrámy jsou ukázkové, předvedu na vyžádání :)

(photo by Trailpoint)

Na jednom plaveckém úseku byla oranžová vlajka (značící místo, kam máme plavat) schovaná za hausbótem a radili nám záchranáři, kteří na všech úsecích patrolovali v člunech. Na dvou úsecích nás předplavávali kluci z dlouhé trasy. Začal mě tahat nějaký sval v levém rameni a při kraulu jsem o něm intenzivně věděla, ačkoliv to nebolelo; stejně to bylo nepříjemný. Na předposledním úseku jsem Soňu z vody tlačila za zadek a ona mi pak podávala ruku, jinak bychom se do toho svahu drápaly dodnes. Všechny výlezy z vody byly komplikované a na všech se mi motala hlava - říkala jsem si, že triatlonisti tohle mají určitě zmáknuté, ale oni těch přechodů přece nemají tolik a nejsou tolik intenzivní, takže třeba ne? A po posledním plavání mi Soňa nervózně připomínala, že máme poslední čtvrthodinu do limitu, ačkoliv byla naštěstí natolik solidární, že se mě nepokoušela vyhecovat; ale já byla v pohodě, protože jsem si ze svého studia trasy sice nepamatovala ani počet plaveckých úseků, ale zato jsem věděla, že poslední běh je kraťoučký.

Takže jsme do cíle doběhly sedm minut před limitem. A nebyly jsme poslední, jedna dvojice dorazila až půl hodiny po nás, ahá!

(photo by Hynek Havlík)

Hned za obloukem si nás chytil speaker a začal nás zpovídat z dojmů a já byla zase a opět ráda, že jsem tam se Soňou, protože ta zvládla perlit i v takovou chvíli. "Co říkáte na dnešní podmínky?" "Pro nás super, shodily jsme kabáty a šup do vody!" A samozřejmě byl patřičně oceněn i fanouškovský transparent, který Lubo s dětmi vyráběl o večer dříve.

Dokud se běželo nebo plavalo, bylo vlastně dost příjemně; ale jak jsme se promáčené zastavily, dala se do nás hrozná zima, a tak jsme se s vervou a dvacetikorunou v kapse vrhly do sprch, protože horká voda!, a sprchy měly zamčený ten ovladač teplé vody a sundané hadice. Soňa se ošplíchala v umyvadle pod studenou, já to vzdala a prostě se převlékla do suchého. Na přezutí si příště musím vzít místo barefootů holinky.

Tyjo - to byla akce. Hodně mi tam spadl hřebínek - možná svoje plány na dlouhý triatlon do příštích let ještě přehodnotím, protože se ukázalo, že absolutně propadám ve všech disciplínách. Když ale mě to tak baví! A koncept téhle akce je skvělý, takže nezbývá než doufat, že příští rok se Soňou zvládneme celou sérii na Orlíku, Dalešicích i Slapech.

Protože pitomý nápady, to je něco, na čem se dá stavět.

(photo by Hynek Havlík)

Stránky akce ZDE
Facebooková skupina ZDE
Fotky od Michala Dobiáše ZDE
Fotky od Hynka Havlíka ZDE
Fotky od Ondřeje Plecháče ZDE
Fotky od Kristiny a Miroslava Bendových ZDE
Fotky od ostatních ZDE