Jak jsem se ošidila

Sliby jsou chyby a já už si nikdy nic slibovat nebudu.

O zkouškovém jsem nutně potřebovala motivaci, abych se učila.
(Motivace NENÍ nutnost mít tu zkoušku splněnou.)
Čekalo mě několik těžkých zkoušek v krátkém časovém rozmezí, což je přesně ta chvíle, kdy chce člověk usednout do koutku, shrnout si do obličeje černou ofinu a utápět se v depresích.

A tak jsem si vymyslela MOTIVACI.

(Vlastně za ni, ač nevědomky, může Jarmik, za což mu patří velký a ještě větší dík. Když jsem onehdy spala u Sargo, pozval nás obě ráno na snídani a na knihu. Fíha, já jsem do té doby ještě nikdy nebyla v knihkupectví se záměrem vybrat si jednu libovolnou knihu a tu si koupit, do té doby jsem chodila vždy cíleně. Byl to pocit podivný, ale opojný, tolik opojný!)

Motivace byla jasná: za splnění každé z oněch tří těžkých zkoušek (vývoj němčiny, literatura 19. století, realistický román a novela) si koupím jednu knihu.

Rozumějte. Já si přiměřeně vydělávám a chudobou netrpím, mám peníze na to, abych se v létě dostala do Ladaku, neumřela tam hlady a abych se i vrátila zpátky; taky mám dost peněz na to, abych měla čas od času oběd; mám peníze na občasné cukrárny, kavárny a kina.
Jenže z těch dražších věcí, ke kterým se knihy bohužel řadí, si už pečlivě vybírám. Chci na léto nové hůlky, které budou fungovat. Chci na léto ještě nějaké pěkné čepice a kloboučky. Chci novou peněženku. Chci lano na lezení a nový batoh, kam se vejde. Chci žonglovací míčky. A tak. A proč si kupovat knihy, když mám kolem sebe tolik knihoven?

Jenže tenhle můj privátní slib mě nehorázně nakopl a vážně jsem se učila o trochu ochotněji - a dvě z těchto tří zkoušek jsem udělala.

Takže dvě knihy.

Když jsem večer nemohla spát, představovala jsem si, jak chodím po Luxoru, beru knihy posvátně do ruky a rozhoduji se mezi Kafkou, Nerudou, Máchou nebo nějakou malou a úhlednou sbírkou poezie. Klasická česká díla teď vychází v nádherných vydáních, nemohla bych se rozhodnout, jestli si připlatím stovku za krásnější vazbu nebo ne... vybírala bych si a vybírala a potom bych šla se šťastným úsměvem k pokladně, kde by se na mě díval mladý prodavač nechápavě, protože bych držela v ruce literární klenot, o kterém se kdysi dozajista učil, a proto ho nečetl.
A svět by byl venku jásavý a barevný a já bych v batohu nesla svůj poklad a potom bych ho zařadila k těm nefantastickým drobtům beletrie, které vlastním, a pohledem bych stále na ten knižní hřbet zalétávala a jednoho dne, když bych najednou zjistila, že nemám pro příštích pár hodin žádné povinnosti, bych knihu zase opatrně vyjmula z řady a takřka posvátně bych ji otevřela. Začetla bych se do knihy, která je moje, skutečně moje, nejen po právu, ale i zásluhami.
A kniha by se mi líbila.

Takže dvě knihy.

Ve čtvrtek jsem po praslovanštině zamířila do knihovny (kde mi, pravda, udělala nehoráznou radost praslovanská čítanka - takový nářez jste neviděli!) a potom jsem dojela na Václavák, abych si splnila slib.

Jak jsem sjížděla do beletrie a dívala se na cedule, vidím - učebnice pro ZŠ, SŠ, VŠ...
Ten týden mi Jana přinesla ukázat jeden pěkně udělaný přehled německé gramatiky. Protože bych skutečně ráda udělala bakalářské zkoušky z němčiny už letos a protože jsem s gramatikou poněkud na štíru a píšeme i gramatický test, bylo logickým vyústěním situace, abych si ten přehled gramatiky koupila taky. Je to učebnice zeleno-růžová a tištěná na těžkém křídovém papíru, vzhledově se mi nelíbí, tolik nelíbí...
S těžkým srdcem jsem ji z regálu vzala a u pokladny si k ní koupila alespoň pět svých oblíbených propisek, proužkovaných - tři modré a dvě růžové. Líbí se mi moc a chci docílit toho stavu, kdy budu zoufale po bytě hledat nějakou píšící propisku a první, kterou náhodně vylovím z šuplíku s prádlem, zpod postele, zpod mikrovlnky nebo z krabičky s kapesníky, bude právě některá z těch proužkovaných.

U beletrie jsem zjistila, že se mi vůbec nelíbí, jak mají knihy rovnané. Bezvýznamné prózy současnosti utlačují klenoty, o které stojím, není v tom systém a řád, který by posloužil člověku, který si smí koupit už všehovšudy jen jednu jedinou knihu.
Smutně jsem se odpoutala od prózy, nedokázala jsem se smířit, že ve všem tom zmatku, který tam mají, třeba sáhnu po horší a zjistím to při příští návštěvě a budu si koupi vyčítat. Zkusím poezii, té mají jen dva malinké regálky...
Jenže v těch regálech nic pořádného nemají!
Byl tam, pravda, Máj s ilustracemi od Jana Zrzavého (najdete je třeba tady), které se mi ukrutně líbí. Jenže v doslovu bylo dokonce hrdě vypíchnuté, jak nechali v knize jenom Máj, aby zbytek čtenáře nerozptyloval, a proto tam není třeba ani Čechové jsou národ dobrý... Zadupat tu publikaci do země, poplivat hřbet a pokaňkat inkoustem!
Potom jsem ale spatřila Knihu. Hřbet hrdě hlásal Krkavec - The Raven a byl modročerný, nezvyklý formát a nádherný, nádherný! Našla jsem nezaigelitované vydání a s posvátnou úctou ho rozevřela a při pohledu na ilustrace se mi sevřelo srdce a nedostával se mi dech, divže mi nevhrkly slzy do očí. Byly to přesně TY ilustrace, které kniha má mít, pevně nejisté, výrazně nesilné, tlumeně působivé, zamlženě jasné... Tak nádherné! Vážně, vzlykala bych blahem, kdyby kolem nebyli lidi!
Jenže potom přišla osudová rána.
Havrana překládal nějaký nounejm a překlad byl v knize zařazen jen ten jeden, ačkoliv v druhé části knihy byl paralelně uváděný český i anglický text.
Teprve teď jsem měla chuť opravdu plakat a prolévat slzy hořkosti. Stála jsem tam a zírala do knihy a mé srdce umíralo.
Nakonec jsem knihu vrátila do police a s krvácejícím srdcem obchod opustila.

V batohu jsem měla německou gramatiku a pět propisek a venku začínalo pršet a svět byl šedý a nevýrazný.