Šumava na Slapech, aneb prodloužený víkend na kole

Tradiční velikonoční přechod Šumavy se letos nekonal z mnoha důvodů - někteří měli zraněné koleno, jiní dopisovali diplomku, další se zase stěhovali; a navíc se nesmělo v té době bezdůvodně ven a ve více než dvou lidech. Pozitivní na tom je, že jsme lidi přizpůsobiví, a tak jsme si na druhý prodloužený květnový víkend dohodli jinou akci: kola.

Jako fotograf jsem zcela selhala v zorganizování společné fotky s koly, ale beze mě jim to taky docela slušelo

Původně jsme se měli sejít v deset na přehradě v Modřanské rokli. Že jsme odjížděli až před dvanáctou, je věc jiná, protože to bylo docela zábavné.

"Já se bojím, že holky pojedou zespodu, takže je tou Roklí vlastně poženu dvakrát," strachovala jsem se jakožto tvůrce trasy i místa srazu.
"Lada určitě přijde tamtudy po skále," oponoval Pepa s rukou nataženou k turistické stezce, která pro naložené kolo není schůdná.

Co vám budu povídat... přijely zároveň - Lada po skále a Lucka sice zespodu, ale bez karimatky a stále ještě váhající, jestli má fungl nový nosič na brašny správně namontovaný. Lada s Pepou se tak chopili technické stránky věci a já zajela domů pro další karimatku, a takovéhle rozdělení bylo jediné možné, protože očividně nejsem schopná ani přivázat karimatku na nosič tak, aby mi cestou neuletěla. (Kuchyňským provázkem na kuře.)

Fotky pochází z fungl nového foťáku - byl tu poprvé venku. Je úchvatnej; a počkejte, až se s ním pořádně naučím!

Už cesta z Prahy byla zajímavá. Asi se ještě dlouho budu pokoušet vytěsnit obraz starší paní, kterak na kraji cesty v Modřanské rokli čůrá v pozici komína; zato mě potěšila srnka, která zcela nerušeně přehopkala koleje a cyklostezku u komořanského stánku s občerstvením, no stress, vždyť se jí ti cyklisti vyhnou.

Výpad na jih jsme zvolili nejrychlejší možnou cestou, a to mezi auty po Vltavské. Na svoji obranu musím uvést, že nám to úžasně zvedlo průměrnou rychlost! Když jsme projížděli jednosměrná místa řízená semafory, kde byla cesta tak úzká, že nás auta nemohla předjíždět, zvládala jsem svoje plně naložené kolo rozjet za pár vteřin na 35 km/h. A Pepa si tam zahrál přetlačovanou s osobákem, jehož řidič si nejspíš nemyslel, že mají cyklisti právo na silnici, potažmo život. Světlým bodem byla akorát benzínka v Davli, kde jsme se zastavili na Birell, kafe a párek v rohlíku.

Benzínky nám obecně šly. Za tenhle víkend jsem vypila asi tak celej tank Birellu.

Ve Štěchovicích jsme z téhle pekelné silnice konečně unikli a vjeli na nádhernou cestu podél potoka, kde pršely květy stromů a kdo se nebál, mohl dokonce brodit.

Ve stoupání v lese jsme si udělali pauzu a pozorovali červeno zelenou metalízovanou blanokřídlou věc, co mohla, ale nemusela být zlatěnka lemovaná. Další cesta byla příjemná, s asfaltem i lučními cestami, dalšími Birelly na další benzínce, prostě krása.

Na celém výletě bylo hrozně zajímavé, že jsem nebyla úplně nejpomalejší. Z toho plyne, že jako jediná s držákem na mobil s mapou na řídítka jsem mohla nejen navigovat, ale i kvalifikovaně odpovídat na dotazy, kdy už tam budeme: "Už jen jeden sjezd." Vydržela jsem s tím dobře patnáct kilometrů.

Odpočinky nám taky moc šly. Máme na to talent, víte?

Odpočinkový ráz celé akce byl hezky znát už na Pepově novém a vyladěném kole... s kytarou na zádech.

Původně jsme měli spát v lomu nedaleko jedné vesnice, ale ukázalo se, že je to tam moc civilizovné a hlavně zakázané. Pepa tak podle mapy našel ideální místo v lese těsně u přehrady, a protože jsme tam nechtěli jet po soukromé cestě přes pilu, vzali jsme to po loukách a lesem, což byl s naloženými koly nezapomenutelný zážitek. Tou dobou už jsme měli v nohách 60 km, takže jsme byli všichni dost unavení. Nicméně - Pepa je formát a výsledné místo na spaní bylo moc krásné. Ve světlém lese na listí, a dokonce tam bylo kdysi i ohniště, takže jsme nemuseli hledat další kameny na podezdívání a obezdívání.

Spálení sluncem a mokří od potu jsme se došli na etapy vykoupat do přehrady, a ačkoliv byly břehy obsypané lidmi, našli jsme si krásné místo s příjemným vlezem, a ačkoliv byla voda studená, bylo to k nezaplacení. Vodu jsme vzali v přilehlém potůčku a pak jsme až do noci jedli všechny klobásky na světě a taky topinky a další dobroty, ale hlavně ty klobásky.

U lomu

Hledání místa na spaní a vody na vaření

A místa na koupání! Tady by to šlo.

Tábořiště

Ráno nás Pepa probudil vůní kávy uvařené na ohni v plechovkách od piva, protože jsem vařič i ešusy měla v brašně pod hlavou. Ten den jsme se hecli a vyjeli jsme už v půl jedenácté! A že jsme byli plní sil, ani cesta zpátky do vesnice nebyla tak náročná, jak jsme se báli; nebo to bylo proto, že už jsme si nelámali hlavu soukromým vlastnictvím a vzali to skrze onu pilu. Potkali jsme tam jen jednu paní, která ochotně podržela pejska, aby nám nevběhl do cesty.

Pepovy vynálezy I: Rozvírák na opékání klobás, aby se nelámaly a nepadaly do ohně

Pepovy vynálezy II: Káva v plechovkách od piva

Ranní úkol číslo jedna - dostat se z lesa na louku

Pak následoval úkol číslo dva, tedy dostat se po louce na cestu přes pilu

První pauzu toho dne jsme si dali u malebného potůčka v lese. Vytáhla jsem Pim's piškoty, které se ihned snědly, a poskytly nám tak vaničku, ze které se dala udělat lodička. Problém byl se stěžněm, a nakonec jsme tam museli kapradinu zasypat pískem, aby držela vztyčená, a množství písku muselo být přesně odměřené, aby se nepotápěla; a mně šlo její posílání mnohem líp než Ladě. Já totiž seděla mazaně proti proudu, ahá!

Obecně jsme ten den dost tlačili

Ale některé traily se daly jet a byly moc krásné!

Přestávka u potoka

Sjezd k Orlíku báječně svištěl. U přehrady byly otevřené stánky s pivem, ale taky hrozně moc lidí, a tak jsme nezastavovali a jeli dál. Kdo by to byl řekl, že je Orlík v takové propasti? Do následných kopců jsem málem vypustila duši. 

Trochu jsem doufala, že bychom mohli v Krásné Hoře najít hospodu s okýnkovým prodejem, ale když jsme potkali benzínku, nebylo nad čím váhat. Sice tam neměli nic k jídlu, ale měli Birell a vodu a to stačilo. Trochu jsem se tam zasnila, že bych si dala Dobrý hostinec, což vyvolalo flamewar, že se tam vařit nebude, musíme jet, tak si to teda uvař, ale fouká tu, ale uvař si to, hehe.

Jedeme

A tady nejedeme, ale zase jsme tam komplet!

Zbytek trasy už příjemně fičel. V Radíči jsme si smutně přečetli ceduli, že hospoda z nařízení vlády otevírá až v pondělí, a pak dotlačili kola na místní zříceninu Kozí hřbet, což bylo neskonale malebné místo na táboření. Pod ostrohem, na kterém stála, tekl potok Mastník, v němž byla voda teplá tak akorát na koupání, a přímo mezi starými zdmi bylo ohniště i s lavičkami.

Ten večer jsme uvařili spoustu jídla a dopili všechny své alkoholy, kterých bylo překvapivě hodně, protože během jízdy na kole se upíjet nedá, na což z vandrování nejsme zvyklí. Taky na nás pršelo, zpočátku jen málo, takže jsme to moc neřešili, ale nenápadně to pak zesilovalo, takže zatímco Pepa hrál na kytaru dešti navzdory, Lucka sledovala předpověď a hlásila, kdy bude déšť kulminovat a pak slábnout, a později že se to stočilo a slábnout vlastně nebude... ale oheň byl velký a my odhodlaní.

Včasná příprava bydlení byla naše jediná úlitba dešti

Koupání & voda. Ta podle dodatečného svědectví půlky výpravy nebyla zcela nezávadná...

Kytarový večer

Další ráno bylo krušné. Šla jsem spát mnohem dřív než ostatní a dokonce jsem si dala vedle spacáku láhev s vodou, ale protože jsem nečekala, že bych měla večer tak dobrého autopilota, nevěděla jsem o ní, a tak jsem měla žízeň mnohem déle, než bylo nutné. Taky jsem zjistila, že sice mám pod hlavou svoje brašny, ale že tak trochu ční zpod tarpu ven a že na ně celou noc pršelo. (Ale věci vozím v nepromokavých pytlích, takže to nevadilo. To jen abych toho autopilota moc nepřechválila.)

Tohle ráno se v nejlepší šumavské tradici protáhlo až do poledne. Podle údajů v hodinkách jsme vyjeli v krásných 12:01 a tempo předchozích dní už jsme nechytili.

Ranní les u zříceniny

Pěšinka podél Mastníku. Mimochodem vláčet kola po zříceninách není úplně zadarmo.

Bylo to kousek za Neveklovem, kdy nás holky přehlasovaly, že chtějí pauzu. Což o to, já bych taky hlasovala pro pauzu, kdyby nad námi nebyla ocelově šedá obloha, v dáli nehřmělo, nebylo dusno k padnutí a nebyla bych obsypaná muškama, kterých se odněkud vyrojily tisíce. Ale našli jsme pěkné místo v lese, tak jsme zastavili... a po chvíli koukám, že mám úplně prázdnou zadní gumu.

Jakože ach jo. Proč pořád já? Jak často pícháte vy?

Takže sundat brašny, zmazat se od řetězu, zlomit montpáku při sundavání pláště. Pepa v plášti našel zapíchnutý obří trn, tak bylo aspoň jasné, od čeho to bylo, ale pak byl oříšek najít přímo tu díru. Cítit ani slyšet ucházející vzduch nebylo, takže jsme museli obětovat část skrovných zásob pitné vody a v ešusu hledat podle ucházejících bublinek. (Měla jsem pocit, že jsem projela celou duši dvakrát dokola, než jsem ji našla.)

Zalepit, nandat duši, nandat plášť, nandat brašny, umýt ruce, vylít zbytek vody.

A zjistit, že je to kolo zase prázdné.

Hřmění zesilovalo a začínalo kapat.

Poponesla jsem kolo na kopec, kde bylo rovné místo, a Pepa tam postavil tarp, abychom se měli kde schovat, pokud nás chytne slejvák, a Lucka koukala do mobilu a věštila, jestli nás mine, nebo ne. Lada uvařila kafe, čímž mi trochu spravila náladu, kterou jsem jinak měla na bodu mrazu.

Takže ještě jednou: proč pořád já?

Sundat brašny, zmazat se od řetězu, sundat a znovu prohlédnout plášť, sundat duši. A pak Pepa zjistil, že to uchází kolem záplaty, takže jsem najednou místo okolností mohla začít nesnášet svoji nešikovnost. Přelepila jsem to místo dvěma dalšími a mnohem většími záplatami, nechala je poctivě zaschnout, nasadit duši, nasadit plášť, zmazat se od řetězu... už mi to všechno šlo dost rychle a bez potřeby asistence jiného člověka.

Ještě než jsem nasadila brašny, jsem se zkusila projet, ale vypadalo to, že by to mohlo držet. Voda na mytí rukou došla. Nasadit brašny.

Zatímco já si hraju s ucházejícíma bublinkama ve vodě...

...měl Pepa za úkol zdokumentovat situaci na místě. Zhostil se toho s grácií, jak vidíte sami.

Po krátkém sjezdu jsme dorazili do Netvořic, kde byl otevřený obchod - zastavit se v něm bylo jednomyslné rozhoduntí. Ovocný Birell a dva donuty na doplnění cukru pomohly, a doplnění zásob vody mi zase zvedlo morálku. Sice už byly čtyři hodiny, ale třeba do té Prahy ještě zvládneme dojet?

Pak se Lucce rozbila tyčka u nosiče. Nejsem jediný průšvihář, jupí!

Pak se Lucce rozbil celý nosič a sjel ze sedlovky dolů.

A pak jsem zjistila, že jedu po prázdným kole.

Být tam sama, tak to kolo zahodím do pangejtu a budu tvrdit, že jsem nikdy žádný neměla. Možná bych se ještě mohla rozbrečet frustrací. Takhle jsem odložila brašny na Pepovo kolo, a zatímco on nesl moje kolo, já nesla kytaru a vedla jeho kolo zbývající tři kilometry do Kamenného Přívozu na vlak. Všechny donuty světa už byly na hladinu cukru v krvi krátký, bylo mi fakt mizerně - bolelo mě koleno, nesnášela jsem pocit, že jsem ostatním zkazila závěr výletu, a ještě jsem si byla dost jistá, že nám ten vlak ujede.

Neujel, a dokonce jsme měli půl hodinky času na to si skočit pro pivo do přilehlé hospody. Vlak byl skoro prázdný, takže byla cesta příjemná, a když jsem v hlavě začala až příliš překombinovávat cestu z nádraží domů (Lada mi půjčí zámek, já nechám kolo na nádraží, s brašnami dojedu domů autobusem, ovšem nemám s sebou Lítačku, a pak se vrátím autem pro kolo, které tam snad ještě bude), zavolala jsem mámě a ta mě vzala autem.

A tak skončil jeden výlet. Už jsem ze sebe vytahala všechna klíšťata, mám za sebou 7 hodin spánku, přeslazenou kaši k snídani a dvě kafe, a výměna duše a pečlivá kontrola pláště mě čeká až za pár hodin, a tak můžu napsat: bylo to skvělý! 

Závěrem stylovka u nonstop potravin v Netvořicích. Bezdomovci jak vyšití!