rubriky:

odkazy:

moji přátelé

přihlášení

archiv článků:

Krajem bitvy u Lipan - 94km cyklovarianta pochodu

pise.cz/img/412917.jpg" alt="20200530_073831" width="650" height="488" align="absMiddle">
Sobota strávená na kole, zn. ideál

(Teda ne vždy to byla úhledná lesní cesta, ale i tak.)

Hned z počátku mě překvapilo, že se trasa docela houpala. Já vlastně ani nevím, proč jsem si myslela, že cestou nebudou žádné kopce - myslím, že jsem si spletla Český Brod a Újezd nad Lesy.

K tomu rovnou můžu přidat ještě jednu jsem-silná-v-orientaci historku, že jak jsem jela, viděla jsem po pravé straně docela daleko vysoké kopce, a samozřejmě jsem chtěla přijít na to, co vidím, a to podle toho, kde to vidím. Po pravé ruce, když jedu na jih, je jako po levé ruce, když jedu na sever, takže západ. (Já teda nevěděla, jestli jedu na jih, ale trasa tím směrem po startu tak obecně směřovala.) Takžeeeee... jsem u Českého Brodu... jop, vyšla mi z toho Praha. Ehm.

První samokontrola byla v Jevanech. Fungovalo to tak, že se do kontrolní karty měla opisovat hesla z kontroly fixou, která tam byla připevněná. Oceňuju na tom vícero věcí - že v kontrolní kartě byly kontroly přímo vyfocené, aby člověk na první pohled věděl, kde je má hledat, že barva hesla, které se mělo opisovat, byla sladěná s danou fixou, a pak tematičnost hesel k bitvě u Lipan.

První heslo bylo bojový vůz.

Takže teď všichni se mnou: Jen dvě tenoučký kola - má můj bojový vůz. Tak ještě pár - dlouhejch chvil - zbejvá mi - tam je cíl... Ale v pohodě, znělo mi to v hlavě jenom asi tři hodiny. A teď to začalo nanovo. Proooooč...

Nádherný kostel cestou

Do Jevan jsme nedávno šli výlet s kamarády a jejich dětmi, a tak jsem poznávala místa, která jsem míjela, to bylo fajn. A přes cestu mi tam přeběhla veverka a chvíli to vypadalo, že je černá, ale když zaběhla do stínu, ukázalo se, že je jednom tmavě šedá, takže v pohodě. Já nejsem pověrčivá, ale moje nedávná historie defektů hovoří pro to, aby byla všechna znamení na mé straně.

Jinak jsem viděla spoustu ptáků a v mysli mi naskakovala taková obskurní jména jako rehek, červenka a pěnkava. Těžko říct, co to doopravdy bylo.

Taky mě překvapilo, jak moc bláta v některých lesích bylo. Někde dokonce cesta nebyla sjízdná, a to jsem ochotná projet ledacos! Furt ještě nemám blatníky. Po jednom takovém obzvlášť vydatném úseku jsem najela na asfaltku a najednou mi obličej začaly bombardovat cucky bláta, a tak jsem sjela vedle silnice do trávy, aby se to tam aspoň trochu očistilo, a pak najednou koukám, že je vedle mě radioteleskop. Jé, kde jsem se vzala v Ondřejově?

Ondřejov se nepřehlédne

Kontrola v Choceradech byla zákeřná v několika ohledech. Zaprvé jsem ji musela hledat, ačkoliv jsem si pamatovala, že je na autobusové zastávce u nádraží - jenže zastávka byla tak nenápadná, provoz tak silný a silnice v těch místech tak nepřehledná, že jsem místo hledání raději přejela a pak se vracela po správné straně silnice. No a za druhé znělo heslo řemdich a mé češtinářské já krvácelo, když jsem to i s tou hrubkou opisovala do kontrolní karty. Pro tohle jsem tu češtinu nestudovala! Au.

O několik kilometrů dál jsem překvapeně zjistila, že mám hlad, a tak jsem si u Vestce v turistickém přístřešku udělala přestávku na jídlo. Akorát se zatáhlo a setmělo, ale protože jsem s sebou neměla nepromokavý vak do brašny na věci a protože ta veverka nebyla černá, bylo jasný, že pršet nebude. A nepršelo. Lehce jsem si dobila elektroniku, pojedla jsem obloženou ciabattu, kterou jsem si večer připravila, a ještě sušenku, a vyrazila jsem dál.

Au

Přestávka na jídlo

S čím jsem obecně měla problém, bylo oblečení. Když zrovna pražilo slunce, bylo vedro - a ve stínu by na jízdu na kole bylo tak akorát; jenže do toho fičel místy opravdu hrozně silný vítr, který byl echt studený. Takže jsem bundu sundavala a nandavala, občas i rukavice, a byla jsem ráda, že jsem si jako základ vzala merino tričko s dlouhým rukávem. Nešlo to vybalancovat, a ačkoliv jsem měla na krku šátek, nejbolavější část těla po dojezdu nebyl zadek, ale právě ztuhlý krk.

Teď přeskočím kropáč a půjdu rovnou ke kuši, totiž ke kláštěru v Sázavě. Ono obecně byla na trase všechna městečka i vesnice hezké, spousta starých a dobře udržovaných domů a tak, ale Sázava a okolí hrály prim. Akorát se odtama teda jelo hrozně do kopce.

Zrovna za Sázavou pěkně vynikla ještě další věc: jela jsem po silnici a mapa v telefonu (připravená organizátory) mi hlásí, že mám odbočit doleva. Koukám, pořád koukám, ale vlevo byl jenom les, a to ještě strašně do kopce. A pak najednou - pěšinka! Tak sjedu ze silnice, přijedu pod pěšinku, zjistím, že to by nevyjel nikdo, protože by se nutně překotil na záda, odhodlaně tedy začnu tlačit, do toho mě ještě odhodlaněji píchne v koleni... tak jsem se zase vrátila dolů, vytáhla itinerář a jasněže: dál se má jet po silnici. To jenom Mapy.cz bez dopřesnění průběžným bodem se rozhodly ukázat, zač jsou toho plánované trasy pro horská kola loket. (Zač je toho loket. V tý dlouhý větě to zní divně.)

Sázava

A vesnice se starými domy kolem

Někde za Kouřimí (okovaný cep) jsem si jela po hezké polňačce a proti mně dvě slečny se psem. Ochotně uhnuly, smály se, obrázek štěstí. Jestlipak jdou nějakou kratší trasu? Koukla jsem do mobilu, jestli je to možný, a vidím, že nejsem na trase. Tak jsem to otočila zpátky a znovu je minula, "mohla bych ještě jednou projet? já si tu tak bloudím..." Znovu ochotně uhnuly a znovu se smály. Na jejich obranu, já se taky smála.

U Lipanské mohyly byla jediná živá kontrola mojí varianty trasy, a to včetně Olafa. Poté, co jsem dostala vynadáno za to, že jedu na kole, jsme si dobře popovídali o cyklotrase, protože byl Olaf zvědavý, kudy vedla, a já byla přímo studnice vědomostí:

"Máte stejnou trasu se stovkaři?"
"To nevím."
"A kudy jste teda jeli?"
"Noo... to taky nevím. Pamatuju si Sázavu."
"Aha. A kam jedeš dál?"
"No víš... můj mobil to ví..."

Napila jsem se tam Pepsi a doplnila si vodu, což byla moje záchrana, protože jsem s sebou neměla zámek, takže jsem si nemohla nic dokoupit cestou, a litr vody se na sto kilometrů ukázal být nekomfortním množstvím. (Jako - dala bych to. Ale nerada.)

Druhá pauza na sušenky na 66. km. To jste věděli, že v hořkých polomáčenkách s máslovou příchutí není žádné mléko? Juch.

Náměstí u okovaného cepu

A pak už jen houfnice...

To už jsem začala potkávat i ty stovkaře. Třeba Ondru Plašila jsem míjela ve chvíli, kdy obracel dopravní značku o 120 °. Nutno dodat, že ji natáčel správným směrem - asi si někdo spletl dobu a nechtěl, aby tanky trefily do... Lipan. Asi.

Kostelec nad Černými Lesy

Každopádně jsem v cíli byla před třetí. Startovala jsem v sedm ráno. Jakoo... Bylo to nějaký moc rychlý a málo náročný, vlastně mě nebolelo vůbec nic. Kdybych si dala nějaké větší jídlo, asi bych to dala ještě jednou dokola. (Kdyby s tím jídlem přistála i pořádná dávka motivace.) Ve srovnání s pochody, jakože bez kola, to bylo něco úplně jiného. Člověk párkrát dupne do pedálu a vesnice se kolem míhají, že je ani nestíhá počítat.

(Akorát jsem si tam teda úplně dorasila už předtím načnutý přesmykač, takže zaprvé dělá hrozivé zvuky a za druhé už přehazuje jen na 14 převodů z 24. Ale to se spraví.)

Dobrý to bylo. Nevíte o něčem delším v Česku, co se přes léto pojede? :)

Zpět na hlavní stranu blogu