Pochod krajem severočeských jednotek 50 km

Poloviční trasa Pochodu krajem severočeských jednotek. Deštík, vítr, teplo, Lovoš a Milešovka, třešně, bramboračka, vyhlídky, pivo, bramboračka, vyděšená kráva, Kletečná z divného úhlu, spousta bláta a bramboračka. Skvělý pochod!

Pochod krajem severočeských jednotek
průběžný start 20. 6. 2020 od 7:30 do 9:00 v Terezíně

Oficiální vzdálenost: 52,8 km
Naměřená vzdálenost: 54,58 km
Převýšení: 1922 m+

Čas: 10 hod 6 min
Rychlost: 5,6 km/h

Na padesátce startovaly 3 ženy a 8 mužů. (Na stovce 11 žen a 42 mužů.)

Stránky pochodu ZDE, facebooková událost ZDE, trasa ZDE.

A kdo chce jít po žluté, musí skrze značku

To vám byla taková věc. Zaprvé jsem po tomhle pochodu pokukovala už dost dlouho a zadruhé jsem si chtěla otestovat stav svého utrženého menisku v koleni na nějaké padesátce. Takže jsem v pondělí nahlédla na dalkovepochody.cz, jestli o víkendu není nějaká akce, a když jsem zjistila, že se koná tahle, bylo jasno.

Vypadalo to, že nám nebude přát počasí, (jako poslední měsíc a půl,) ale nakonec to dopadlo skvěle: ráno ještě chvíli mrholilo, ale přes den déšť ustal, zůstalo pěkně teplo a hlavně bylo zataženo a foukal příjemný, teplý vítr. Asi neexistuje lepší kombinace.

Svezla jsem se autem s Lukášem, Jožem a Martinou. Joža mě překvapil, když na metru, kde nás Lukáš vyzvedával, sáhl do batohu a vytáhl tričko, které jsem měla zaplacené na závodě, který místo mě loni na jaře běžel - nevímproč si ten růžový dámský střih nenechal pro sebe. Každopádně jsem nečekala, že ho bude tak dlouho schraňovat a hlídat, jestli se někde nepotkáme - každopádně v cíli přišlo vhod, když jsem sundala propocené a oblékla si na cestu vlakem tohle.

Start jsem původně měla nahlášený na 8:30, (rozumné spojení z Prahy dříve nejelo,) ale Honza mi dovolil přesunout start na 7:45. Na místě jsme byli více než hodinu předem, a ten čas jsme trávili příjemně v teple tamních kasáren.

Fronta na registraci

Start první vlny

Když jsem se dívala na profil trasy, vypadalo to nádherně: měli jsme lézt jenom na dva kopce a prvních patnáct kilometrů byla naprostá rovina. (Dva kopce s převýšením 2 km zní zvláštně, ale je to tak.

) Po startu jsem se tedy rozběhla se sluchátky v uších, protože 15 km už jsem letos jednou běžela a měla jsem tak ověřené, že to koleno zvládne.

Zpočátku tam byla spousta  asfaltu, který nemám ráda, ale na nohy mi to bylo příjemnější než následné bláto - a že ho bylo. Ultimátně se to zvrhlo, když jsme odbočili do pole, kterým se nedalo projít, a cesta byla zahražená louží, kterou nebylo kudy obejít. Nejdřív mi do ní sklouzla jedna bota a o louži dál jsem si vymáchala i druhou... tak nějak to dopadlo, že klidně může pršet a být zima celé léto, protože boty s otevřenou špičkou nevynesu, dokud mi neodrostou nehty.

Ohlédnutí k Terezínu

Středohoří

Čas na pauzu

Obraz za tisíc slov

Díky postupnému startu jsem potkávala spoustu známých lidí. Většina startovala hned v první vlně, ale někteří mě dobíhali zezadu a vlastně se mi to dost líbilo, jak to bylo protrhané.

Lovosicemi mě provedla navigace v telefonu a pak už nastal čas vystoupat první kopec trasy: Lovoš. Nikdy si nejsem jistá, který kopec nesnáším úplně nejvíc ze všech, ale Lovoš je horkým kandidátem, vlastně se o to přetahuje on a vyhlídka nad Svatým Janem pod Skalou. Dneska aspoň nebylo vedro a déšť příjemně chladil, ale ukázalo se, že jsem měla být chytřejší a vzít si hůlky: cesta na Lovoš a seběh dolů v podkluzujícím blátě bylo to nejhorší, co jsem mohla svému kolenu udělat.

Ale nemůžu to svádět jenom na bláto. Kopce neumím, neuměla jsem a nikdy umět nebudu. Jak to ostatní dělají, že jsou nahoru schopní prostě - svižně vyjít?

Nahoře příjemně foukalo a Středohoří se kolem tyčilo v celé své kráse. Je to zvláštní krajina, kde z rovné země vyrůstají sopečné kužely.

Kontrola na Lovoši

Výhledy

Dolů to bylo jedno velké au. Šklebila jsem se při každém jednom dokroku, cupitala co možná nejpomaleji a celé jsem to hrozně protrpěla, protože doteď škrábání se na kopce dávalo smysl jedině následné sbíhání dolů - a to jsem si nemohla dovolit. Au!

Dál se běželo k Opárnu - kolem hradu jsem probíhala už několikrát, ale nikdy jsem ještě nebyla přímo u něj. Tedy ne že by to byl nějak silný zážitek, protože byl celý zarostlý, ale minimálně jsem si doplnila znalosti, protože jsem si dodnes myslela, že je to vážně hrad, a ne jen zřícenina. (A navíc Opárenské údolý! Jak má Honza itinerář vypiplaný k absolutní dokonalosti, tak mě hřbytov v Lukavci a Opárenské údolý rozesmávaly pokaždé, když mi na ně padl zrak.)

Cestou k Milešovce se šlo kolem veliké pastviny se spoustou krav. Většina se poklidně pásla, ale jedna hned u ohradníku u cesty se mě hrozně lekla, když jsem procházela kolem, a předvedla ukázkový skok snožmo do strany s následným sprintem doprostřed louky. A kdybyste viděli ten pohled, kterým na mě po zastavení zahlížela!

Ještě před vlastním stoupáním na Milešovku byla živá kontrola. Nejenže měli Colu a chleby se sádlem, ale dokonce jsem dostala kafe! Ach. Přišlo k chuti jako nikdy předtím. Navíc jsem si doplnila vodu v batohu, se kterou jsem byla už úplně na dně - bylo sice zataženo, ale teplo a vlhko, takže jsem měla velkou spotřebu. Teprve když se tam začali hromadit další lidi, jsem pokračovala dál.

Ani na Milešovku se mi nelezlo snadno, ale tak zlé jako na Lovoš to nebylo. (Nic není tak zlé jako Lovoš. (Teda kromě Svatého Jana...)) Hlavně na cestě nebylo tolik bláta, takže jsem mohla zabírat oběma nohama, což se takhle při stoupání docela hodí.

Dolů jsem běžela cupitáním s úchvatnou kadencí, což sice trochu uspokojilo moji touhu po seběhu, ale pak se mi nějakou dobu koleno prolamovalo divnými směry a navíc v něm docela dlouho křupalo při každém kroku a trochu mě to znervózňovalo.

Na kontrole

Milešovka

Šli jsme přes místo s krásným jménem "Paškapole - hájovna". Měli jsme se tam odpojit ze žluté a pokračovat po zelené, ale já si kdovíproč zafixovala, že tam má být kontrola, a tak jsem tak chvíli hledala jak všude kolem rozcestníku, tak na přilehlé autobusové zastávce, až jsem se jala fotit selfie - a teprve pak jsem si zkontrolovala itinerář a zjistila, že mám ještě další tři kilometry od kontrol pohov.

A ty tři kilometry byly úžasné, skvělé, nádherné. Jen považte: šli jsme po cestě, která obcházela Kletečnou. Obcházela! Kletečná je fakt strmý kopec s kamenným suťoviskem, kam organizátoří často a rádi umisťují kontroly, a prostě ji obejít byl dechberoucí zážitek.

Ta špička tam, to je Kletečná

Balzám na duši (i na nohy)

Taky mě tam došel Martin Hlaváč a následujících dvacet kilometrů jsme šli spolu. Mělo to na mě skvělý účinek - popobíhala jsem i tam, kde by mě to samotnou ani nenapadlo, a navíc mě koleno bolelo znatelně méně. Buď to bylo vyšší provozní teplotou, nebo spíš že jsem tu bolest prostě zakecala.

Pravda, málem jsme tak přešli kontrolu v Kletečné (já si jí nevšimla vůbec, a to jsem prošla na dosah) a u Moravanského vodopádu jsme zašli až příliš daleko (soudě dle toho, že jsem si v něm oplachovala obličej a ruce, zatímco v itineráři bylo napsané, že nemusíme zaházet až k němu), takže jsme se pak prodírali skrze louku a cizí statek, ale to už je riziko rozhovoru.

(Další výhoda byla, když jsme potkali třešně, že Martin měří zhruba tři metry, takže na ně dosáhl, zatímco já bych neměla šanci.)

Kletečná z Radejčína - tady už vypadá trochu seriózněji

Kontrola Mlynářův kříž

Na Radejčíně byla kontrola na rozhledně, odkud byly zase krásné výhledy, a o další tři kilometry dál byl Olaf na živé kontrole, kde bylo pivo a polévka. Já se těšila hlavně na to pivo, asi že na něj cestou přišla řeč, ale nakonec to byla bramboračka, co bylo láska na první ochutnání. A že prý je polévky hodně, tak ať si neváháme přidat, a tak zatímco piva jsem vypila ani ne dvě, polévky jsem snědla hned tři talíře. (Mezi druhou a třetí porcí jsme si odskočili na kontrolu na nedalekou vyhlídku, takže to pěkně slehlo.) Skvělá.

Myslela jsem si, že když byla polévka na 41. kilometru, bude to do cíle už jen devět, a zaskočilo mě, když jsem zjistila, že jedenáct. Já si vážně budu muset před startem začít studovat aspoň délku trasy, na kterou se hlásím!

Hody

Mezi druhou a třetí polévkou (vyhlídka Skalky)

 Pak už se to do Ústí jen tak pěkně vlnilo nad Labem. Sem tam byla pěšinka ve stráni pěkně uklouzaná do strany, sem tam přes ní ležel strom, ale ten trail je nádherný, o tom žádná. Jen vodopád Vrkoč ani po propršeném měsíci a půl stále neburácel mohutnými proudy, ale jen slabým čůrkem.

A v Ústí byl cíl padesátky. Měli těstovinový salát, dokonce dvě verze, a taky Colu, takže jsem se najedla, než jsem utekla na vlak. Načasované to bylo skvěle, na nástupišti jsem čekala necelou minutu; a co víc, blátu navzdory mě nikdo nevykázal z přepravy.

Ústí na dohled

Vrkočský vodopád

A cíl

Bylo to moc pěkné. Středohoří znám hlavně z Loučení, ale během stomílovky se člověku leccos slije dohromady, a tady byly navíc i některé vyhlídky, které jsem ještě neznala, takže trasa pro mě byla ve všech ohledech bezvadná. Taky počasí mi sedlo - teplo s drobným deštěm a posléze jen se zataženou oblohou a silným teplým větrem je pro pochody optimální. Teda až na to bahno - vážně jsem si měla vzít hůlky.

Koleno mě v dalších dnech překvapivě nebolelo, narozdíl od svalů. Věřili byste, že když od začátku roku uběhnete necelých devadesát kilometrů a pak se vypravíte na padesátku, že vás budou bolet nohy? Přitom v cíli jsem se cítila tak fit!

Moc se mi to líbilo. Vřelé díky Honzovi a všem jeho spoluorganizátorům a dobrovolníkům na trase, byli jste skvělí! A taky Martinovi za společných dvacet kilometrů. Kdo ví, jestli bych si sama nestyděla přidat ten třetí talíř...