Dovolená na plážích v Krušných horách

Tohle je víc foto než reportáž z dovolené v Krušných horách. (Zaprvé se nemůžu nabažit nového foťáku a zadruhé se nemůžu nabažit Krušných hor.) Čtyřdenní dovolená koncem srpna.

Dovolená je zvláštní věc. Nezatracuju ji, ale zároveň jsem si nebyla úplně jistá, co si s ní letos počít. Půl roku jsem kulhala a kamkoliv jet nepřicházelo v úvahu. Pak jsem šla na operaci, pak jsem zastupovala kolegy... a pak najednou byl čas a vhodná příležitost.

Začala jsem tím, že jsem přečetla během víkendu a pondělí čtyři knížky a umínila si, že se nebudu cítit provinile, že se ve všední den válím doma. Ale taky jsem navrch k tomu všemu pojala PLÁN.

Já se totiž hrozně ráda válím u vody, a proč tak nestrávit i tu dovolenou? A jala jsem se zkoumat možnosti českých přehrad, nádrží, větších toků a zatopených lomů, v nichž ještě panovala naděje na čistou vodu i v končícím srpnu, a naplánovala si u nich kratší běžecké trasy, abych to válení neměla úplně zadarmo a necítila se provinile.

A začneme zvířátkovou obrazovou přílohou: nesmírně malebné kozy...

...přátelská a dost zvědavá veverka...

...a kobylka smrková, která byla TÁÁÁÁKHLE veliká!

#1 Medard
Jede s k němu z Prahy hrozně dlouho, hlavně se všemi těmi objížďkami, ale stojí to za to. Bílá půda pod nohama, zatopená díra v zemi s tou nejčistší vodou a u břehu keříky a vodní trávy, které z toho spolu s větrem dělají nepřekonatelné místo.

Po příjezdu jsem ho jenom oběhla po obvodu, abych si obhlídla terén, kdybych u něj někdy chtěla přespat, a protože se jde cestou od Tesca za zahrádkářskou kolonii přes krásné borové háje, rozhodně by to šlo a bylo by to krásné.

Na kole mě tam předjížděl starý pán, který se se mnou hrozně chtěl dát do řeči. Že to tam rád navštěvuje a fotí, dřív i létal letadlem, a tak má fotky shora, a že v tom lomu pracoval. Teď už má železné koleno, a tak mu nezbývá nic jiného než to elektrokolo. Říkal mi také, jak najdu jeho facebookovou stránku, ("máte počítač, slečno, že jo?"), ale to mi okamžitě vypadlo z hlavy, a tak holt zůstane fotka mě u Medarda mnou nespatřena.

Medard

Zaběhla jsem si omylem do jednoho slepého ramena, ale jiné jsem odhalila, a tak jsem byla spokojená.

Po obvodu má jezero skoro přesně deset kilometrů a uteklo to strašně rychle, a tak jsem se ještě na jedné oblázkové pláži zastavila, přečeta si kus další knížky a opláchla si obličej a nohy, protože voda byla tak teplá.

Parkování u Tesca mělo výhodu v nákupu džusu, na který jsem dostala ukrutnou chuť, a taky nedaleké benzínky, protože na benzín měla už dost neodkladně chuť Šrota.

A odjela jsem tábořit vysoko do Krušných hor k mé milované Rolavě.

Odpočinková pláž

#2 Rolava - jednou na východ a jednou na západ
Krušné hory nejsou z českých hor nejkrásnější (Šumava), nejznámější (Krkonoše), nejdivočejší (Jeseníky a Beskydy) nebo nejopuštěnější (Rychlebky). Táhnou mě ale nejvíc, protože mají od všeho něco a hlavně jsou obrovské, prázdné a z Prahy rychle dostupné.

Přes Rolavu jsem šla loni a moc se mi zalíbila, divoký potok pramenící v rašeliništích na hřebeni a postupně mohutnící natolik, že je z něj jen o několik set metrů níže vyvedena malá nádrž. (Jako já vím, že je takové kdeco, ale tohle je můj potok a já jsem na něj hrdá.) A protože je poblíž ní Chaloupecké parkoviště a já svoji dovolenou letos pojala "jinak", byla Rolava jasným cílem.

Ještě první večer jsem se v první tůni u parkoviště umyla, protože jsem byla pořád slaná od oběhu Medarda. Vzduch měl šestnáct stupňů a voda méně. Tábořiště jsem našla o kousek dál, na druhé straně potoka od silnice se zákazem vjezdu, ukryté hustými smrčky.

Rolava

Střídavě jsem četla pátou knížku letošní dovolené a nejnovější Respekt (přivezla jsem si stoh, protože jsem je v poslední době nestíhala číst a byla tam zrovna zajímavá témata), když z nebe spadly první kapky.

Plánovala jsem spát pod širým nebem, protože pršet mělo až o víkendu. Ležela jsem proto se svým papírovým časopisem v péřovém spacáku jen na karimatce a přemýšlela, jestli to jsou jenom výhrůžky, nebo to je myšlené vážně. Pak kapat přestalo a pak začalo kapat víc. Já s sebou stan měla - dokonce opravdu s sebou a ne v autě - zas takový gambler nejsem. Ale ještě když jsem ho stavěla, jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu nutné. (Pak jsem do něj urychleně naházela všechny věci, ještě než jsem ho stihla zakolíkovat, protože mraky měly zrovna důraznější rozmar.) Když jsem do něj zalezla, pršet přestalo, a tak jsem propadla dojmu, že to opravdu bylo zbytečné, a pak zase začalo a propršela celá noc. Na radaru ani oblačnosti nebyla ani skvrnka - byla jsem na signálu, tak jsem se dívala.

Ráno jsem se probudila ještě před sedmou, a byla sice zima, ale hezky. Protože jsem předchozí den neměla vůbec hlad a večeře zůstala v ešusu prakticky netknutá, posnídala jsem tortelloni a jako dezert banán, původně určený do ovesné kaše. Přitom mě pozorovala černá veverka s bílým břichem, která mě nejdřív vyděsila dojmem, že někdo jde, protože dělala vážně děsnej kravál; při té příležitosti jsem si vyhledala, že v Česku žije jen jeden druh veverek, ačkoliv zbarvení variuje od zrzavé až do černé, a že má každá z našich veverek bílé břicho.

Houby rostly kousek od tábořiště, ale přišla jsem na to až před odjezdem

Na výlet jsem vybíhala v osm. (V době prvního hovoru z práce toho dne - skóre dvou hovorů a několik zpráv denně jsem udržela celý první týden. Zvláštní je, že mi to nevadí, protože mi to dává pocit, že mě někdo potřebuje.) Začala jsem kolečkem po parkovišti, protože než jsem z něj vyběhla, měla jsem půlku těla mokrou od vadné láhve, a tak jsem ji vrátila do auta a rozhodla se, že mi na 25 km půl litru vody stačí. Jakože... stačil s přehledem. Což je smutný, protože jsem s sebou měla svůj nový filtr na vodu, který jsem konečně chtěla otestovat jinde než v umyvadle.

Když foukal vítr vysoko v korunách stromů, znělo to trochu jako jedoucí auto, a tak jsem se pořád ohlížela, dokud jsem neseběhla z hlavního tahu.

Když jsem vyběhla na planinu u Jelení, kde se do mě vítr opíral silou, která trhala vzduch od úst, byla jsem šťastná, protože silný vítr v horách je tou nejbáječnější věcí na světě.

Pláně

Cesty

Hub, borůvek, malin i jahod rostlo málo, ale rostly.

Velkým tématem byly moje běžecké kraťasy. Trochu jsem popátrala na fotkách a od roku 2015 to byly moje jediné běžecké kraťasy, takže uznávám, že měly nárok - jenom jsem na to nebyla vybavená, no. Rozlepil se jim totiž šev na vnitřním stehně, takže vznikla deseticentimetrová skoba přesně v místě, kde se nohy opruzují nejvíc. Zkoušela jsem to podlepit dvěma náplastmi, což bylo mé jediné vybavení aspoň trochu k tématu, ale nepomohlo to. Spáleninu jsem tam měla další týden.

Proběhla jsem kus Německem a pak si vůbec nevšimla, kde se staly z německého Altstadtu české Potůčky, tedy až na ten rozdíl s trpaslíky a tak. Rozdíl ve vkusnosti byl skutečně propastný. (Naopak nenastal žádný rozdíl u cedulí s cenami, protože i na české straně bylo uváděné všechno v eurech - to mě zmátlo především.)

Chvíli jsem seděla u potoka, jedla sušenku a máčela si nohy, ale dala se do mě zima bundě navzdory, protože tam bylo o deset stupňů míň než v Praze. Pak už jsem neběžela, ale šla, protože jsem nemusela a protože to byla dovolená a já se přece nikomu nezpovídám? Což je povědomí, na kterém budu obecně muset trochu zapracovat.

Jeřabina

Zpátky u auta jsem byla ve dvě a nikdo mi ho nevykradl. (Opuštěné lesní parkoviště... myslela jsem na to cestou hodně. Přece jen se stará Oktávka s centrálem dá odemknout pomocí tenisáku.) Přebalit na noc a další běh, okoupat se v jiné tůni než včera (tahle měla vodopád!), postavit stan, aby uschnul, a vzhledem k oblačnosti raději i na spaní, uvařit, dočíst dva Respekty... je to dřina, ta dovolená.

Další ráno jsem vyrazila na západ. Od toho dne už jsem byla líná si i psát poznámky, takže dál pokračuju v povídání primárně proto, abych trochu naředila fotky - jenže Krušné hory jsou tak krásné!

Velmi důvěryhodné značení

Tedy poznámky jsem si udělala dvě. Zaprvé protože se nestává tak často, aby mi přes cestu přímo před nohou přeběhla ultraroztomilá myška; a zadruhé! Byl srpen, na operaci kolene jsem byla v červenci, a když jsem přeskakovala velkou louži, tak jsem se odrazila omylem zdravou nohou - a ta operovaná to při doskoku ustála bez bolesti! To bylo poprvé.

Pláně, které jsem měla cestou tenhle den, byly naprosto spektakulární. Louky se žlutou trávou, potoky, vítr a šedá obloha, do toho krávy, ovce a kozy. Pak taky vřesoviště, pro která mám slabost. Tam jsem potkala člověka se psem, jediného člověka ten den, a usmál se na mě, když jsem běžela kolem, ačkoliv jsem zrovna měla nasazený šátek na indiánskou babičku, aby mi neumrzly uši ani krk.

Pláně

Potoky

Za Přebuzí jsem se napojila na asfaltku, která vypadala, jako by ji položili předchozí den - úplně černá a čistá, neoježděná a nezaprášená, a navíc s krajnicemi jen naznačenými obrysem, jako by je teprve měl někdo vybarvit. (Dost živě jsem si tam představovala skautský oddíl s kyblíkem plných barevných kříd. Mohla by to být fakt dobrá několikakilometrová lineární mandala...)

Zpátky na tábořiště jsem pak probíhala lesem mimo značky po krásných cestách, což mělo navíc ten benefit, že jsem konečně začala potkávat větší množství jedlých hub. Sice jsem je nesbírala, protože - kam? - ale kochání mi úplně vyhovovalo. Bylo mi líto, že jsem nic nenašla předchozí den, abych si z nich uvařila, a jak podél cesty houstly, uvědomila jsem si, kde přesně jsem: přede mnou se vyloupl dvojitý strom přes cestu, která vedla na mé tábořiště. Až k tomu stromu jsem se šla podívat, když jsem to tam první odpoledne obhlížela; a přesně u stromu z druhé strany byla hraniční čára, u které houby přestaly růst. Jakože ach jo.

Silnice s krajnicí připravenou k omalování

A zase lesní cesty

A ještě lesnější cesty

#3 vodní nádrž Tatrovice

Ještě to odpoledne jsem se sbalila a odjela jsem o sto padesát metrů níž k vodní nádrži Tatrovice. Za prvé jsem doufala v opravdickou pláž a vody dost na koupání, a za druhé jsem z hor začínala být zmrzlá - teplota spadla na jedenáct stupňů přes den. Sto padesát metrů se sice nezdá tolik, ale vkládala jsem v ně opravdovou naději.

Autem jsem dojela za vesnici, odkud se hráz tyčí vysoko nad člověka - málokdy se vidí vesnice přímo pod stavbou. Trochu mi z toho běhá mráz po zádech, jak moc jsou lidi mocní a dokáží spoutat živly. Nahoru jsem si nejprve vylezla bez věcí, abych okoukla terén, a podruhé s věcmi, a to nebylo úplně zadarmo, musím přiznat.

Tatrovice jsou nádherné. Jakože vážně, kdyby byly blíž, byla bych u nich pořád; jenže kdyby nebyly tak z ruky, byla by u nich pořád polovina republiky, takže možná že dobře že tak.

Pohled z hráze na ostroh, kde jsem se utábořila

Popošla jsem kolem břehu o čtvrt nádrže dál, aby mě od hráze oddělovalo rameno jednoho přítoku, a došla jsem na krásnou travnatou pláž. Blízko nevedla žádná cesta, nebyly žádné chaty; opodál v lese bylo jenom ohniště s lavičkami, ale protože byl všední den, zas tolik jsem se společnosti neobávala.

Zbytek odpoledne jsem strávila koupáním, vařením a čtením. Voda byla teplá a čistá, ách. Nenalákala jenom mně, později kolem prokraulovali dva chlapíci v plaveckých kombinézách, postarší pár připlaval z protějšího břehu a taky na chvíli přišla jiná skupinka, která si naštěstí solidárně zabrala plážičku kousek pod mojí, takže mi z nich vadil jenom kuřák, protože byli proti větru. Taky bylo trochu problematické počasí - střídavě bylo na plavky (když vylezlo slunko zpoza mraků) a střídavě na vatové kalhoty a péřovku (když zase zalezlo). Vážně, ten vítr byl tak studený!

Původně jsem chtěla na noc aspoň zalézt do lesa, když už jsem neplánovala stavět stan. Jenže u vody bylo tak krásně! Strávila jsem tam celý den sledováním proměny přehrady s denní dobou a teď bych měla odejít? A tak jsem tam zůstala na noc, i když jsem věděla, jak velkou chybu dělám.

Tady jsou aspoň fotky - stálo to za to:

I.

II.

III.

IV.

Probudila jsem se ještě před východem slunce a nemohla jsem se nesmát, když jsem si uvědomila, že je to ještě horší, než jsem čekala. Takhle silnou rosu jsem nezažila už strašně dlouho, a to říkám z pozice člověka, který nespal na louce u vody poprvé. Vau. Co nebylo v nepromokavém obalu, bylo beznadějně mokré - nejvíc to odnesla Divá Bára, kterou jsem nechala ve vrchlíku batohu, protože kordura přece neprovlhne. Teď už ta knížka opravdu vypadá na svých šedesát let.

Jenže po ránu se pářící přehrada byla nádherná. Pak vylezlo slunce, mně se zamžila čočka foťáku (ten přes noc byl v nepromokavém pouzdře!), a když jsem usoudila, že mi k ničemu nebude, když se budu pokoušet v té promáčené hromadě peří nehýbat, konečně jsem dala na čaj a udělala si snídani.

Bylo to kouzelné ráno.

(A bylo by fakt skvělý, kdybych tady mohla skončit. Jenže bylo páteční ráno a já chtěla zůstat do neděle, což se tak docela nestalo...)

Netrvalo dlouho, než slunce zase zalezlo za mrak a celá obloha se pokryla šedavým příkrovem. Pořád mi bylo krásně. I když začalo jemně krápat, protože, upřímně řečeno, moje věci už nemohly být mokřejší. Jenže - pak začalo poprchávat víc a za chvíli se spustila stavidla a byla to fakt hrozná průtrž mračen. Do batohu jsem naházela věci hlava nehlava a utíkala s nimi pod stromy, abych to uspořádala do transportovatelného stavu, a pak jsem doběhla k autu.

Můj mobil zatím z ranních 35 % baterky spadl na 4 % a vypnul se. Asi mu ranní zima a vlhko neudělaly úplně dobře, ehm... Vytřela jsem z něj veškerou vlhkost, kterou jsem zvládla, a pak ho zahřívala u topení a nabíjela z autonabíječky, abych se dozvěděla, co dál: zůstat, nebo odjet pryč. Rozhodnutí bylo snadné - pršet mělo v kuse tři dny. A tak jsem se sbalila a odjela domů.

A tím opravdu končím, protože rozepisovat se o cestě bez funkční GPS by bylo jen a pouze trapný a protože na druhý zaznamenáníhodný zážitek z cesty vzpomínat nechci. Aquaplanning je hnus.

Byla to moc pěkná dovolená.