Držím krok s trendy roku 2020

Jsem covid-19 pozitivní. Chápejte, píšu historii, jsem jedním z 2390 pozitivních lidí, co tvořili v úterý statistiky; prožívám všechno, co hýbe společností!

Imunitu jsem měla oslabenou z Rakovnické šedesátky - byla jsem si vědomá toho, že mě složí kýchnutí člověka na druhém konci města, a tak jsem do práce jezdila autem, jedla vitamíny a nepřepínala se. Fungovalo to - vyhnula jsem se rýmě, o kterou mi šlo primárně. S covidem jsem nepočítala.

Že nejspíš máme v práci problém, jsme zjistili ve čtvrtek odpoledne, kdy poslali na testy dvě celá oddělení. Výsledky byly známé až poté, co mi začalo být špatně: pozitivní byla přesně polovina z nich. Tak jsem ještě v sobotu vyvolala paniku kolem svojí osoby a v pondělí byl v práci z našeho oddělení jediný člověk, který byl po dvoutýdenní dovolené, takže jsme se nepotkali. Bylo by vážně trapný, kdybych nakonec byla negativní.

Bylo teda trochu trapný i to, že jsem sice odvolala páteční návštěvu opery s babičkou a tátou, ale šla jsem místo toho s kolegy na pivo. Tou dobou mi bylo ještě dobře a stejně jsem se s nimi potkávala v práci bez roušek? Zpětně uznávám, že když se kolega propíjel nápojovým lístkem, nemusela jsem ochutnávat každé pivo, které dostal. Na moji obranu, zatím to vypadá, že jsem nikoho nenakazila: první testy vyšly všem mým kontaktům negativní.

Bylo skoro legrační, jak jsem si mohla odškrtávat položku po položce ze seznamu "covid příznaky", který mi Google vyplivnul. Teplotka, nesnesitelná bolest hlavy, rozlámanost, bolavá záda, zimnice, bolest v krku, suchý kašel, únava, ztráta chuti (na jídlo). V popředí se střídaly různé věci a všechny byly nepříjemné. Dalo se to snést, samozřejmě (až na tu bolest hlavy) - o víkendu mi bylo jako při angíně, v pondělí a úterý jako při chřipce a ve středu a čtvrtek jsem měla rýmu jako trám.

Na testy jsem šla v úterý ráno. Byla jsem objednaná na čas a byla jsem poslední, koho stihli přijmout, než jim spadl systém. A když říkám "stihli", tak tím myslím i to dvacetiminutové čekání, než se jim načte moje žádanka, při kterém byl sympatický desátník tak nervózní, že si raději našel jinou kratochvíli: načínání izolepy v latexových rukavicích. Na těch dvacet minut to měl akorát. Následný odběr nebyl ani zdaleka tak hrozný jako kdysi před artroskopií.

Zatímco já si svým pozitivním výsledkem zajistila desetidenní izolaci, moji blízcí kolegové získali po negativních testech týdenní karanténu zakončenou druhým testem. Abychom se nenudili, uspořádali jsme whatsappové pivo, což byla mimořádně vydařená akce. Pivo nebylo podmínkou, a tak jsem vypila spoustu červeného vína a špatně mi bylo ještě další den.

Mimochodem, právě teď jsem měla být na dvoutýdenní dovolené na hřebenech Krkonoš; a o Aidě ve Státní opeře už jsem tu psala. Ach jo. Aspoň že jsem se neviděla s nikým, kdo spadá do rizikové skupiny. Ohledně té opery mě všichni přesvědčovali, ať na ni klidně jdu, protože jsem tehdy ještě neznala výsledky testů oněch dvou oddělení a pravděpodobnost řetězce oni pozitivní > já pozitivní > nakažení blízkých se nezdála vysoká. Víte, jak vděčná teď jsem, že jsem svůj lístek nechala plavat?

Díky izolaci jsem si vyzkoušela i další novou věc: nákup z Rohlíku. Fungovalo to skvěle, do poznámky jsem napsala, že jsem v karanténě, tašky jsem dostala až ke dveřím a do bytu jsem si to vzala, až když kurýr zalezl zpátky do výtahu. Přece jen jsem ale musela ven alespoň s košem. Chodila jsem v noci, kdy nebyla pravděpodobnost náhodných setkání v domě, a kromě roušky jsem nosila i latexové rukavice, na které jsem se obzvlášť soustředila, abych je o sebe cestou nekontaminovala.

Teď jsem doma, koukám na Westworld, snažím se dělat aspoň to málo věcí do práce, které jsem plánovala dělat v Krkonoších, a fakt se těším mezi lidi. Takže takové to je. Víte, že jsem ráda, že jsem si to odbyla takhle lehkou formou? Snad mi imunita vydrží co nejdéle.