Krkonošské zotavování

Povídání o čtyřech dnech v Krkonoších plné fotek podzimních hor. Přiznávám se - mám slabost pro podzim. A pro hory. Jenže kdo si má umět vybrat?

Pepa, Lada, já & podzim v Krkonoších

Ministr zdravotnictví doporučuje trávit čas na čerstvém vzduchu, a kdo jsme my, abychom neuposlechli? A protože už jsme si před delší dobou na tenhle termín pronajali soukromý apartmán a protože naše svědomí navzdory pandemii zůstávalo čisté, protože jsme dva ze tří měli covid čerstvě za sebou, a tak jsme se nemohli vzájemně nakazit, vyrazili jsme.

Doteď se směju, když si vzpomenu na rébus, jak nacpat věci všech tří do nepříliš velkého kufru Scenica, při kterémjsme stále a znovu prohrávali. Žejo - covid a zavřené restaurace, a tak jsme si s sebou táhli dostatek jídla asi tak na pět let, protože co kdyby nám na čerstvém vzduchu vyhládlo?

Bydleli jsme na chatě, kam se sice dá dojet autem, ale musí se přitom projet tři zákazy vjezdu. Vzhledem k tomu, že jsme většina z nás skoro neunesli zavazadla ani k autu, jsme to riskli, a podle plného parkoviště jsme nebyli sami. Apartmán byl mnohem menší, než vypadal na fotkách, a zatímco horní ložnice neměla okna a byla celá dost klaustrofobická, dolní postele byly v kuchyni/obýváku. I tak se nám tam líbilo.

Protože jsme přijeli jen lehce po poledni, vyrazili jsme vzápětí prozkoumat okolí. Se slovem výlet jsem se snažila být opatrná, kdyby se náhodou ukázalo, že nemám problém vycházet jen eskalátory, ale třeba i hory - ale naštěstí se to dalo zvládnout. Z velké části je to tím, že mám hodné kamarády, kteří na mě čekali a vůbec jim to nevadilo.

První výlet

Pěšiny po dešti

Lada a Pepa jako nejlepší pozéři

Prošli jsme jen malý okruh kolem chaty, než jsme se vrátili. K večeři jsem uvařila vepřové na houbách a přitom zavedla pravidlo, že ten, kdo vaří, také myje nádobí & vybírá deskovku na večer, takže jsem je pak oba dvakrát porazila v Osadnících, než se mnou dál odmítli hrát.

V noci jsme se svorně nevyspali, byť každý z jiného důvodu: Pepa neměl v horním klaustrofobickém pokojíku vzduch, pro Ladu byla matrace moc měkká a já měla problém s tím, že jsme měly v pokoji miliardu stupňů.

Osadníci mají dvě pravidla: 1. Já hraju za červené. 2. Červená vyhrává.

Další ráno jsme stanovili odchod na devátou, a protože jsem byla vzhůru brzy, začala jsem záhy s děláním toastů a kafe pro všechny, takže jsme odcházeli dokonce ještě trochu dřív.

Měl to být poslední opravdu hezký den, a tak jsme se rozhodli dobýt na Sněžku. Kdo mohl vědět, že tam budou takové davy? Jasně, neděle a sluníčko, ale co strach z pandemie? (Moje myšlenky pokračovaly dál směrem, jestli někdo chodí nahoru a dolů ze Slezského domu na Sněžku s hadrem a dezinfikuje ten řetěz, kterého se úplně všichni drží.)

Hezký den

Kopečky

Do Pece to odsejpalo, protože to bylo výhradně z kopce. Tam jsme si v sámošce koupili pivo, aby se nám šlo líp, a vydali jsme se po modré na Sněžku. Jako - šli jsme i kolem lanovky a ta jezdila; ještěže se kamarádím s tak zásadovými lidmi, protože pokušení bylo velké.

Není divu. Bylo to hrozný, taková stoupání neumím nijak s grácií ani v lepších dnech, natož teď po covidu. Šla jsem celou dobu na tep 170, a když stoupl ještě víc, zastavila jsem se a nechala ho spadnout na 165, než jsem šla dál. (Klidový mám 62, jen pro srovnání.) Navíc tam bylo spousta lidí, ale zase ty výhledy!

Pepa na nás čekal nahoře u Slaského domu a při pohledu na vláček, který se pomalu sunul na Sněžku, prohlásil, že tam nejde a že na nás počká. Jako - i na Sněžku se mi nešlo dobře, ale vláček šel dostatečně pomalu, takže jsem to zvládla. A vršek Sněžky dal slovu "promořování" nový rozměr - bylo to tam horší než na Václaváku, a navíc to předávání telefonů a foťáků cizím lidem kvůli fotkám...

Vláček na Sněžku

Na vrcholu. Docela rozdíl od mých obvyklých návštěv za svítání v rámci Krakonošovy stovky...

Výhledy do kraje

Nejvyšší vrchol je dobyt! Dobyt!!

Na sedlo

Pepa vypadal hrozně zmrzle, když jsme sešly zpátky, a tak jsme pokračovali ihned dál. Luční bouda, Výrovka, Liščí hora, Hrnčířské boudy...

Cestou byl sníh. Jakoooo... koulování je fajn, dokud není jedním z účastníků Pepa. Naštěstí je Lada oblíbenější oběť než já, a já díky tomu mám spoustu skvělých videí, ale i tak! (Ale byla to legrace, to zas jo.) (Video zde.)

Pak už se šlo téměř pořád z kopce, a tak to odsejpalo. Dohromady jsme ušli 27 km s 1300 metry převýšení - a fakt mě pak bolely nohy.

Pryč od lidí

Ohlédnutí

Na Luční

Dobýt vrchol jsme stihli tak tak - zbytek dne ho halil čím dál hustší mrak

Fotografové se nekoulují!

Po návratu jsem uvařila kotel bramboračky. V apartmánu bylo samé malé nádobí, a tak jsem ji vařila v obří pánvi, kterou jsem si přivezla na rizoto. Vešly se tam čtyři vydatné porce a moc se povedla. Pak nám Pepa usnul naštorc postelí, zatímco jsme třídily fotky, bavily se nad videy a já psala blogísek. To se totiž musí. Večerní Dixit vyhrála Lada s náskokem dvou bodů přede mnou a sedmnácti před Pepou (z třiceti), což by snadno mohlo být vyhodnoceno jako argument, proč spát napříč postelí i nadále. Pak jsem ovšem odpadla i já, a tak jsme šli spát všichni, a to do svých postelí. Se mnou jezdit na dovolené je totiž terno, když jsem zvyklá chodit spát v devět.

Podvečerní návrat

Ráno jsme nechali volné, že jako půjdeme každý individuálně běhat - jen Lada si vymínila, že nemám začít štrachat před sedmou, v čemž jsem selhala už v půl šesté, protože jsem zapomněla vypnout budík na telefonu a ono bylo zrádně pondělí!

Vybíhaly jsme jen s Ladou - Pepa na nás sice ráno sešel zamžourat k snídani, ale pak se vrátil nahoru do své kobky dospávat, což s sebou neslo tu výhodu, že jsem mohla uzmout jeho běžecký batůžek, který jsem si kdovíproč sama nevzala.

Lada běžela kamsi na západ a uběhla čtrnáct kilometrů s tempem 6:30 min/km. Já vyběhla na západ a "uběhla" devět kilometrů v tempu 9:30 min/km. Na moji obhajobu to bylo strašně do kopce! Vybrala jsem si správný směr, takže jsem úplný úvod sklesala, pak pět kilometrů vycházela do kopce a závěrečné tři kilometry jsem seběhla dolů. Ty docela svištěly a moc se mi líbily.

Hned od rána byla hrozná mlha, která se protrhala jen na první kilometr, ale podzimní horský les v mlze se mi jen tak neokouká. To zlaté listí! Navíc, jak jsem už zmínila, bylo pondělí, a tak jsem první lidi potkala až u chaty a vlastně celé Krkonoše tohle dopoledne patřily jen mně. (Jeden z prvních kolemjsoucích byl řidič, kterému jsem uhýbala ze silnice, aby mohl projet, a který přibrzdil a ptal se, jestli potřebuju do Černého Dolu, že mě vezme.) Na důkaz mé pravdy o prázdných horách jsem vyplašila tetřívka, který přede mnou uletěl. Chvíli jsem váhala, jestli to byl vážně on, jakože jestli tu vůbec žije, ale o pár metrů dál byla cedule "tetřívkova ložnice", takže jsem ho asi určila správně.

Celé to mělo skvělou atmosféru, běžet sama a nalehko, jen v tričku a legínách a podle screenshotů map, protože mi mapy.cz v telefonu definitivně přestaly fungovat a odmítly mi stáhnout offline mapy, podle kterých bych se mohla orientovat i mimo data. Vlastně to bylo jako za starých časů s papírovými mapami, jen s velmi omezeným výřezem, protože jsme byla líná fotit i okolí naplánované trasy.

Výšlap na kopec

Rozcestí v mlze

Bez klíčů od pokoje jsem se nedostala ani do hotelu, a když jsem si zazvonila, přišel majitel s rouškou v ruce a po mé omluvě, že klíče zůstaly u kamaráda, s úlevou pravil, že se bál, že to je kontrola. Nicméně na pokoj jsem se nedobouchala (z chodby nebyla klika), a teprve po zapnutí wifi jsem zjistila, že šel Pepa ven. Naštěstí zůstal blízko a byl na datech, protože jeho návrh, ať ho po návratu prozvoníme, měl nedostatek v tom, že jsem v hotelu neměla signál, takže jsem mu musela psát přes whatsapp. Promrzlá jsem pak vážně ocenila horkou sprchu a ještě víc, že oběd vařil Pepa a že se mu povedl, ach och.

Počasí se nezlepšilo, a tak jsme zbytek dne strávili v hotelu. Znovu jsem Ladu s Pepou porazila v Osadnících (a to chtěli hrát oni!) a pak jsme hráli na kytaru a cajon [kachon] až do nevidim, respektive do doby, než Pepovi upadly prsty.

Soumrak s Měsícem z předchozího dne

Ráno nebylo hezky. Sice nebyla mlha, ale za okny se převalovaly mraky a přesvědčivě se tvářily, že z nich každou chvíli začne pršet. Jenže na odpoledne byla předpověď ještě horší, a tak jsem dost neoblomně trvala na tom, abychom šli na výlet hned po snídani, a raději jsem i sama naplánovala okruh, protože další návrh byl jít přes Černou horu, což by kopírovalo moji včerejší běžeckou trasu.

Venku bylo nádherně. Protiřečí si to sice s počasím, které bylo, ale ty podzimní barvy! Asi se toho jen tak nenabažím.

Barvičky

Přece nepůjdeme po svých!

Ještě podzim

Začali jsme prudkým sestupem, který nás všechny bolel. Sice mám dobrou výmluvu, proč jsem rok jen seděla doma, tedy operaci kolene a covid, ale i tak je hrozný, že mě po pár výletech tolik bolí nohy - moje lýtka ten den připomínala skálu, jak byla zatvrdlá. Pak jsme ale odbočili do lesů a už se šlo dobře. Potkali jsme spoustu cedulí o místní těžbě rudy, skladování trhavin a podobně, a taky útulnu, kde jsme se zastavili na čaj a víno, a mimo rozumného množství odpadků, které jsme jako při každém výletě sesbírali a brali s sebou, jsem z lesní cesty na silnici dotáhla i jakousi železnou konstrukci, která mi nejvíc připomínala nápravu auta.

Všechno, co jsme předtím sklesali, jsme vystoupali po krásných lesních serpentýnách, nad nimiž byla pěkná vyhlídka do kraje, ze které jsem samozřejmě potřebovala společné foto, a protože mokrá skála klouzala, málem jsem se zabila, když jsem se pokoušela doběhnout k ostatním během deseti sekund, ačkoliv byl mezi jimi a mnou veliký balvan, který bylo nejprve potřeba přelézt.

Za Krkonoše uklizenější!

Barvy po tisícé

Po tisíce prvé

Průchod na vlastní nebezpečí

Výhledy v mracích

Ach ach, mlha. A podzim. Však víte...

Po třech hodinách jsme byli zpátky a po sprše a jídle jsme vyhlásili polední klid. (Těch jsme obecně měli dost a myslím si, že mi po návratu do práce budou chybět.) Následující bod programu byl stanoven zcela jasně: konečně mě porazit v Osadnících. Byla to zatím nejvyrovnanější hra, jakou jsme sehráli, a skončila skórem 10-9-8 v pořadí Pepa-já-Lada, takže byl úkol splněn. Pak jsme přešli na Carcassone Věž, ke kterému žádné instrukce nebyly, a tak jsem oba porazila s odstupem nekonečnýho množství bodů, hehe. Až v Exploding Kittens jsme si výhry rozdělili tuším rovným dílem. Pro mě to byla nová hra a je skvělá, tu si asi budu muset pořídit.

Jo a musíme se poplácat po zádech: konečně jsme zvládli zůstat vzhůru až přes půlnoc! S našimi dosavadními večerkami mezi devátou a desátou to byl velký krok kupředu. Třeba ještě nejsme tak staří? (Jak by se mohlo zdát i podle toho, jak strašně jsme úpěli a kulhali na schodech z horní koupelny.) 

Ráno posledního dne jsme se probudili do slunečného dne, ale už nebyla vůle na víc než balení a odjezd. I cesta ale podněcovala fantazii, kam všude by bylo hezké jet na výlet... psala jsem už, že miluju podzim? Tak třeba brzo zase.

A ještě ona osudová společná. Sice je mázlá, ale svou obětí jsem jí vydobyla místo na blogísku. Spoušť cvakla přesně při pádu na zadek.