24 hodin

Na výlet se mi nechtělo, ale věděla jsem, že by mi bylo líto, kdybych nejela, a tak jsem se hecla. Věřte mi - teď je mi líto, že jsem vůbec vylézala z postele...

V sobotu jsem měla poprvé školu. Technika jela bez problémů, všechno nám pěkně vysvětlili, klídek, pohodička. První přednáška byla zajímavá, druhá byla strašidelná, protože mi nejspíš bude bakalářské studium v oboru dost chybět. Pauzu na oběd nám první přednášející zredukovala na dvacet minut, druhá přednášející místo ve čtyři skončila před pátou.

Takže jsem balila ve spěchu. Tak ve spěchu, že když mi pojízdné křídlo skříně na něco najelo, místo opatrného stáhnutí zpátky jsem táhla dál - a tak mi celé vyjelo z kolejničky, sotva jsem ho chytila. Podotýkám, že je to vestavěná skříň se zrcadlem, takže to křídlo váží zhruba tisíc kilo - nadzvednout ho sice zvládnu, ale usadit do kolejnice nahoře i dole ani náhodou. Ve dvou to půjde, ale... tohle jsou přesně ty chvíle, kdy je fakt napytel, že člověk bydlí sám.

Vyrážela jsem před šestou do naprosté tmy. Kdyby tma zůstala tmou, tak dobrý, ale hned za Prahou začala i mlha a vyklubala se z toho nejnáročnější a nejstresuplnější jízda, jakou jsem kdy odřídila. V zatáčkách jsem zpomalovala na 10 km/h, protože nebylo jasné, kam silnice vede dál, a na křižovatkách ve vesnicích, které se skládají z velké asfaltové plochy, jsem zastavovala a snažila se prohlédnout, kudy jednotlivé cesty vedou. Poprvé v životě jsem jela s mlhovkami a nadávala jak špaček, protože bych potřebovala i dálkovky, ale ty mě oslepovaly. A když jsem si myslela, že už to nemůže být horší, vyskočil z příkopu zajíc. Byl hodný, vyskočil do pole, a ne do silnice, ale od té chvíle jsem byla ještě víc ve stresu, že srazím třeba divoké prase, protože ho prostě neuvidím, protože nemá zadní světla.

Navíc jsem ještě měla na Strakonické hrozný fail, když jsem si tam nevšimla té padesátky, takže jsem celý měřený úsek profičela sedmdesátkou. Obálku očekávám za tři, dva, jedna...

Zaparkovala jsem u zámku Roželov, posbírala věci a vyrazila do tmy. Tam už mlha nebyla, držela se v nížinách a tohle bylo kousíček po Třemšínem, a tak cesta odsejpala, a protože Pepa už u útulny rozdělal oheň, myslela jsem si, že končí náročná a začíná příjemná fáze víkendu. Ehm.

Ze všeho nejdřív jsem se chtěla doobléct. Že jsem si zapomněla péřové botičky do spacáku, jsem si uvědomila už cestou, ale že jsem na posteli nechala i zateplené vatové kalhoty k ohni, jsem zjistila až poté, co jsem na sebe navlékla péřovku a batoh byl najednou podivně prázdný. A tak jsem u ohně byla jen v zimních běžeckých elasťákách, a ačkoliv jsem se snažila opravdu hodně, oheň mi nedal šanci je nepropálit - dřevo bylo mokré, a kromě hustého kouře, který se kolem točil zcela nepředvídatelně, z něj lítaly i snopy jisker.

Zazpívali jsme jen pár písniček, než mi začalo být divně a dala se do mě hrozná zima. Po návštěvě hustníku už jsem ani neměla snahu vrátit se k ohni - v odsvěcené kapli, tč.

útulně, jsem se zabalila do spacáku a div se nerozbrečela zimou a bezmocí. Pepa mi dal na nohy do spacáku svoji péřovku a hodil na mě i svůj spacák, a když to nepomohlo, uvařil na vařiči litr vody, nalil ho do PETky, obalil ji šátkem, aby mě nespálila, a dal mi ji do spacáku. Což pomohlo - spacák mám kvalitní, a konečně ho mělo co vyhřát, když moje termoregulace naprosto selhala.

Další den Pepa odjel na kole zpátky ku Praze, zatímco já autem popojela do obce Teslíny a vyrazila na výlet kolem Padrťských rybníků. Z plánovaných patnácti kilometrů jsem to operativně zkrátila na deset, a i to bylo dlouhé. Těžko říct, co se to se mnou ten den dělo. Ale bylo nádherně, po mlze ani památky, obloha azurová a sluníčko silné. Padrťské rybníky jsou úžasné, a tak jsem tam pořád fotila, že to protřídím až doma - nemohla jsem si pomoct. U auta jsem se pak musela smát, protože místo dopoledních čtyř aut jich tam stálo ke třiceti a parkoviště, přilehlé cesty i blízkou louku obsypávaly po obvodu naprosto kompletně. Akorát jedno přijíždělo, a tak jsem se cítila jako samaritán, když jsem odjížděla pryč, že mu jako uvolňuju místo. Akorát jsem musela dlouhý kus odcouvat, protože jsem se kvůli okolním autům neměla kde otočit, a přitom mě předešla dvojice chodců.

Akorát Waze pořád nemohl chytit GPS, a tak jsem si tipla, kudy mám jet, a když se signál nenačetl ani v následující vesnici, zastavila jsem a restartovala mobil. Pak jsem jela přes Teslíny ještě jednou, protože jsem se rozhodla pro špatný směr. Ne že by mě to celé překvapilo - i ten výlet jsem šla jen podle screenshotů map, protože uložené offline mapy mi mobil odmítá vydat, protože mám zašifrovanou kartu, kde jsou uložené, a při změně mobilu jsem si nevzpomněla na heslo k šifrovací aplikaci. (Jasněže jsem kufrovala i na výletě.)

Domů jsem opět projížděla mlhou, a to tak hustou, že jsem si netroufala předjet auto s vozíkem, co jelo mimo obce padesát, protože nebylo vidět, jestli silnice pokračuje rovně, takže jsem si nemohla být jistá, že protijedoucí auta uvidím podle mlhovek. Naštěstí byl řidič uznalý, a když nás za sebou nasbíral šňůru, přibrzdil si na jedné zastávce u krajnice, aby nás pustil. Takže cesta domů proběhla úplně v pohodě. A pak jsem při vybalování zjistila, že nemám foťák.

Ten úplně nový, v dubnu kupovaný Canon PowerShot G7 X Mark II. Foťák zcela neúměrně drahý mým schopnostem, ale já ho při výletech prakticky neodkládám z ruky, a tak jsem měla pocit, že si ho můžu věnovat. Foťák, se kterým jsem nikdy nebyla na žádném větším výletě ani v zahraničí. Foťák, který jsem zbožňovala.

Samozřejmě jsem hned zamířila zpátky do auta, jestli nezůstal pohozený někde na sedačce, ale místo foťáku jsem našla jinou věc. Tedy, že nejde otevřít kufr, jsem zjistila už při příjezdu domů - batoh a kytaru jsem tahala skrze zadní sedačky. Ale teď jsem zjistila, že mám pod nohama pasažéra za řidičem malý bazének - gumovou podložku jsem vylila, ale strašně moc toho zůstalo pod ní. Kde se to tam vzalo? Proč? Jak?? A foťák v autě samozřejmě nebyl.

Jako...

Já vám to zrekapituluju, chcete?

1)  vysazené dveře od skříně
2) tma a mlha aka nejhorší jízda v autě ever
3) očekávaná pokuta za rychlou jízdu na Strakonické
4) zapomenuté teplé oblečení, ve kterém by se dala přežít noc venku v avizovaných mínus dvou stupních
5) propálené běžecké elasťáky (podotýkám jediné nerozbité zimní)
6) zimnice a žaludek na vodě
7) mapy a Waze bez signálu
8) ztracený foťák
9) rozbitý kufr u auta a bazének za řidičem

A co všechno jste zkazili za posledních 24 hodin vy? 

A protože z výletu nemám jedinou fotku (uáá!), přidávám sobotní školní zátiší.