Umění plánovat

Dva týdny, ve kterých jsem zvládla ukončit semestr, udat starou postel, sestavit novou postel, udat staré auto, pořídit si nové auto a nechat se poslat do karantény. Hádejte, jak moc to všechno šlo podle plánu? Tři krátké historky.

1. Akce postel&Šrota aneb "tak asi jo, snad se to stihne"

Měla jsem domluvené přivezení postele mezi 11:30 a 13:30. Já a kamarád si v práci domlouváme delší oběd na stěhování. Snad se to stihne.

Volá mi kolega, že prodej Šroty proběhne v 11:00 v Jesenici. Nabízí se místo kamaráda na stěhování postele, ať ho netahám ještě tam. Tak asi jo, snad se to stihne.

Cestou domů pro velký techničák mi volá řidič, že je u mě s postelí za patnáct minut, to je v 10:30, a jestli je to v pohodě. Tak asi jo, jestli mi s ní pomůže aspoň k výtahu. Snad se to stihne.

Doma na parkovišti zjišťuju, že jsem nechala klíče od bytu v práci, protože je v cyklobrašně dávám do jiné kapsy než zbytek věcí. Rychle volám tátovi, že si přijedu pro náhradní klíče. Snad se to stihne.

Nakonec s sebou kromě klíčů unáším i tátu, abych tu postel netahala sama. Cestou volá řidič, že není kde poblíž vchodu zaparkovat. Odpovídám, ať je kreativní a že to stíhám tak za pět minut.

(Parkujeme současně. BYL kreativní.)

Po odstěhování postele do bytu propouštím tátu ze svých služeb - domů jede autobusem. Ještě teď se stydím.

Pak už to konečně šlo dobře: v Jesenici jsem v 11:10 a zatím tam je jen kolega-zprostředkovatel, kupující přijíždí až po mně, protože ho stavěli při kontrole překračování okresů. Mezitím jsem se naposledy pomazlila se Šrotou - moje první auto... Každopádně výsledek dnešního delšího oběda: mám novou postel a nemám Šrotu.

Super... ale moje nervy!!

Sbohem, Zelená Šroto. Sloužila jsi báječně a dost pochybuju, že ještě někdy seženu tak osobité, ale spolehlivé auto.

2. Prokrastinace aneb lego pro dospělé aneb postele stavím na počkání

Myslím, že jsem vyhrála nevyhlášenou soutěž o nejlepší způsob pauzičkování během psaní a opravování seminárek: sestavila jsem sama dvoulůžko z masivu. (A rozebrala starou postel, ale to bylo jednolůžko a nebylo z masivu, takže ízy pízy.)

V sobotu totiž končil semestr a já do té doby potřebovala napsat jednu seminárku a během středy opravit jinou, a tak jsem si na středu vzala volno. A když už jsem měla volno, tak jsem rovnou nafotila starou postel, že ji hodím na Facebook za odvoz, ale než jsem tak udělala, tak jsem potřebovala zjistit, jestli je vůbec rozebratelná, protože už se stěhovala tolikrát, že jsem si nebyla jistá, jestli po posledním přesunu nebylo potřeba lepidlo.

A když už se mi všude válely kusy postele, vybalila jsem novou postel z kartonů, abych aspoň tenhle binec mohla vynést do tříděného odpadu a měla pocit menšího rozkladu v bytě.

Jenže pak se mi středeční seminárka vrátila k dalšímu dopracování, a tak jsem si vzala volno i na čtvrtek, abych to všechno stihla.

Taky jsem si na páteční odpoledne domluvila kamaráda, že mi novou postel pomůže složit. Jenže jak jsem měla psát ty seminárky, tak jsem v rámci pauz na protažení odbíhala do ložnice, že zatím udělám aspoň ty kroky, které je možné udělat v jednom, abychom se pak nezdržovali zapichování dřevěných kolíků do děr a navrtáváním vrutů a podobných serepetiček. A když už jsem v tom byla, rovnou jsem složila úložný prostor, to jsou jen čtyři prkna k sobě, žejo. A přední čelo opřít o komodu a zadní o topení, jak bude ta postel... namontovat kování na postranice... a hele, postranice se nasazují na ty dlouhatánské vruty na čelech, to půjde nasunout snadno, že to ubalancuju, aniž bych to musela podpírat... Jů, já mám rám postele!

Trochu aha-moment nastal, když jsem neměla jak dotáhnout excentr na kolmých částech nohou postele, protože se postel měla skládat kolem toho úložného prostoru, jenže jsem se k nim tím pádem z vnitřní strany neměla jak dostat. To byla jediná chvíle, kdy mi opravdu chyběl druhý člověk.

Pak už jen rošty... jé, on se sám otevřel! Hm hm, jak se asi zavírá? Přiznávám, tohle byla ta část, nad kterou jsem během celého stavění postele bádala nejdéle.

Pro starou postel si přijela mladá rodina v sobotu ráno. Prý jsem jim svou nabídkou zajistila víkendový program - rekonstrukci synova pokojíčku, hehe.

Jo a obě seminárky jsem stihla dokončit, byť jsem v pátek vstávala před pátou (a spát jsem šla o půlnoci), abych si ji po sobě před odesláním ještě přečetla.

Ložnice in progress

3. Auto&karanténa... a moje nervy

Jezdit se Šrotou v zimě bylo nebezpečné. Ono bylo nebezpečné s ní jezdit i na mokrých silnicích - odstavila jsem ji na parkoviště poté, co jsem s ní v jednom týdnu už podruhé nekontrolovaně zasmykovala v plném provozu na Radlické. Měla gumy v hrozném stavu, brzdy v hrozném stavu, většinou se nedalo dostat do kufru a občas nefungovaly blinkry. Jenže jak se shání nové auto, když o autech nevím nic než to, jak se řídí?

Rozhodila jsem sítě a málem jsem přes Vánoce koupila tři roky starou Oktávku. Sešlo z toho těsně před podpisem smlouvy a to způsobem, že mi prodejce prostě přestal brát telefon. Heh. Okej. Byla jsem z toho rozpačitá - vlastně jsem ji chtěla koupit asi hlavně proto, že jsem celou tu proceduru s autem chtěla už mít za sebou a ona byla ještě dva roky v záruce, takže se nedalo moc šlápnout vedle, i když autům nerozumím a byla z AAA; jenže mi furt leželo v mysli, jak se Sargo lakonicky zeptala, za jak dlouho bych projezdila 330.000 Kč v taxících. Já přece nepotřebuju tak drahé auto!

Byla jsem z toho zoufalá. Hrozně nerada kupuju věci, kterým nerozumím, a jasno jsem měla jenom v tom, že kdyby mi někdo ukázal na auto a řekl mi: "Tohle si kup!", okamžitě bych tahala peněženku. A pak se ukázalo, že přesně takhle si koupili auto loni v létě Ebříci a že si to nemohli vynachválit - a tak jsem si zjistila, koho si na celý ten proces najali, a udělala to samé.

"Dobrý den, sháním benzín s vyhřívanými předními sedačkami, co byste mi poradil?" Už po téhle otázce jsem zůstala příjemně překvapená, protože nenastala žádná litanie o tom, že bych měla líp vědět, co chci, ale jen pár dopřesňujících otázek a pak že by pro mě mohl být dobrý Focus. Mnou zkoumané starší Oktávky zavrhnul, že jsem si vybrala nejhorší možné motory (koukala jsem po 1,4 TSI cca 2012), ale že u Fordů se ty benzínové motory docela povedly. A že se poptá.

Volal mi v sobotu, že má tip na Mondeo, a co že si o tom myslím? Když mi poslal odkaz, tak jsem ho přeposlala pár lidem, ať mi řeknou svůj názor, protože já žádný neměla, ('někdo mi ukázal na auto, už ho můžu zaplatit a vlastnit, prosím?'), a dostala jsem odpověď, že ho chci, protože má skvělé sedačky, a taky že motory nejsou nijak vyhlášené a že se na nich občas kazí pumpa, ale jinak žádná tragédie. A protože jsem se nemohla dostatečně nabažit čtením dlouhatánského seznamu výbavy, kývla jsem, že bych se na něj chtěla jet podívat.

Můj najatý Odborník mi nabídl, že mě nabere před domem v půl osmé ráno, a Prodejce mi na dálku vystavil potvrzení, že si jedu pro auto, abych měla co ukazovat policejním hlídkám při překračování hranic okresů. (Nestavěla nás žádná.) Takže jsem se ve středu ráno ocitla v Kouřimi a trochu jak Alenka v říši divů koukala, jak Odborník zkoumá pomocí baterky a zrcátka i ty nejmenší detaily na motoru, jak měří tloušťku laku, kontroluje diagnostiku a na zvedáku kontroluje i podvozek. (Já třeba viděla auto zespoda poprvé v životě.) Pak jsme se jeli projet, půlku cesty on, aby zjistil, jestli je všechno v pořádku, a půlku já, abych zjistila, jak se mi to vlastně bude řídit, protože jsem nikdy neseděla v ničem jiném než ve Škodovce (kromě krátké epizody s půjčeným autem v Izraeli), a bylo to fajn.

Jediný důvod, proč jsem si ho nekoupila přímo na místě a neodjela s ním domů, bylo netěsnící víčko na oleji, které mi prodejce slíbil do dalšího dne vyměnit. Odjížděla jsem ve skvělé náladě: další den už budu mít auto! Stejně rozjařená jsem dorazila i do práce, kde mi to zůstalo třicet minut... a pak mi zavolal náš firemní hygienik, že jdu do karantény, protože kolega z kanceláře je pozitivní, a ačkoliv jsme se za poslední týden viděli asi hodinu, strávili jsme z toho třicet minut bez roušek, protože jsme každý u svého stolu snídali.

Rozdýchat to mi chvíli trvalo. Já už chci mít auto! Zatraceně!! Jak si jako z karantény mám koupit auto? A co když ho během těch čtrnácti dnů prodá někomu jinému? Bohajeho...

Malá lekce z prozákaznického přístupu: "No vy teda máte smůlu, tak snad budete v pořádku. Víte co, já v pátek pojedu do Prahy, tak vám ho přivezu. Smlouvu přivezu s sebou, vy mi to na místě zaplatíte a bude." A co víc, nejenže mi ho opravdu přivezl, ale ještě se cestou zastavil na evidenční kontrole, abych už měla všechno vyřízené a mohla rovnou na registr. A nechtěl za přivezení nic a za evidenčku jen to, co mu naúčtovali, což bylo míň, než podle ceníku mělo být. Kdybych nemusela mít ověřenou plnou moc, už to za mě dávno mohl někdo vyběhat (mám kontakt na starého pána, který si tím přivydělává) a já mohla po karanténě do práce autem. Takhle mi stojí smutně před domem bez značek, ale aspoň je zaparkované tak, abych na něj z okna viděla, a tak se chodím kochat.

Zábavná epizoda nastala při sjednávání povinného ručení, kdy jsem srovnávala různé nabídky a nakonec zůstala váhat mezi Generali a Allianz. Co vám budu vykládat - u obou kalkulaček jsem zadávala telefon a z Allianz mi zavolali dřív a byli přesvědčiví. Pojistila jsem to proti kdečemu, ale budu spokojená, když to nikdy nevyužiju.

Teď mám dva týdny na to, abych sama sebe přesvědčila, že když Mondeo stálo o 170k méně než původně plánovaná Oktávka, není to důvod si teď koupit 170 šatů, a taky na to, abych mu vymyslela jméno - a vůbec netuším. Vánoční Oktávka měla být Ošklivka (protože černá, blé,) ale ono je tak krásný! Bude to těžký. 

Mondeo, vítej do rodiny